XXII. Elisino prozření - část první

21. února 2017 v 18:23 | Keiko |  Příběh Goldix Club












Jakmile se rozhodlo, že Goldix víly si mohou na pár dní odpočinout a vrátit se do svých domovů, do svých království, začaly přípravy. Ředitelka Flora nepotřebovala, aby je její studentky přesvědčovaly, sama viděla, jak jsou unavené a usilovně hledají řešení, jak pomoci celému vesmíru.
"Co budeš dělat ty, Ariano?" zeptala se Flora světlovlasé víly, která se jako jediná dokázala spojit se svou podstatou, svou duší a tím ovládla své zlaté znamení skvějící se jí vedle pupíku.
"Chceš se také vrátit na Stareinu, i když už nemusíš pátrat, co tě rozpolcuje?"
Ariana nad tím dlouho neuvažovala. "Ano, chci se taky vrátit domů. Sice mám tuhle část už za sebou, ale myslím, že je dobrý nápad, abych se po svém království porozhlédla. Mám špatné tušení, že právě na Stareině by se mohla Dvojčata ukrývat. A to mi nedá spát."
Tecna souhlasně přikývla. "Bezpochyby musíme zjistit, kde se ty dvě schovávají, abychom je mohli zastavit dřív, než bude opravdu pozdě."
"Tím pádem je rozhodnuto. Vraťte se na své planety a nám nezbývá než doufat, že všechna temnota ustoupí před vaším světlem. S námi Winx můžete kdykoliv počítat." Flora se každé dívce zadívala vážně do očí. "Nastal čas, aby po nás někdo převzal stráž nad dobrem Magické Dimenze. A to jste vy, nikdo jiný."
"Jestli jste nás tím chtěla vystresovat, tak se vám to povedlo na jedničku," zasmála se Mikki. "Teda to se týče aspoň mě, protože teď cítím, jako kdyby na mě byla naložena tíha celého světa."
"To jsem rozhodně neměla v úmyslu," podotkla s úsměvem Flora.
Všech sedm dívek se shluklo do kruhu a následně se vzaly kolem ramen.
"Tak holky, teď budeme chvíli bojovat každá za sebe, ale jenom proto, abychom nakonec mohli bojovat bok po boku." Ariana se snažila svoje kamarádky povzbudit a zdálo se, že to dokonale zabralo.
"Krásně řečeno, Ari," pochválila ji Zoey. "Jak se říká "jedna za všechny a všechny za jednu"."
"Teď a navždy," doplnila Keiko. Na to všechny s odhodláním v očích přikývly.
"Až nastane ten správný čas, tak se opět shledáme, silnější než kdy dřív!" zakončila zvýšeným hlasem Elisa. A společným krokem se vydaly dokončit přípravy na své cesty, načež šest zářivých paprsků - temně modrý, tyrkysový, růžový, červený, fialový a neonově zelený - vyrazilo přes azurovou oblohu do šesti různých směrů, do šesti různých království.
Elisa své kamarádky sledovala z jejího pokoje na Alfee a v duchu jim přála štěstí a doufala, že se brzy ve zdraví shledají. Ona nikam cestovat nemusela. Narodila se a celý svůj život prožila na planetě Magix. Troufla si říct, že znala každý kout tohoto království, jež se nacházelo téměř v samém středu Magické Dimenze.
"No nic, dám se do práce, ať za ostatními nezaostávám." Vytáhla ze skříně svůj nejmilejší batoh vyvedený ve svítivě žluté a kontrastní fuchsiové barvě. Měla v plánu svou cestu pojmout jako pěší turistiku. Chtěla být sama se sebou. Ovšem, chtěla se zastavit doma za svými rodiči a také za Pixies. Možná právě u nich najde řešení.
Byla při balení a připravování se tak zamyšlená, že vůbec nepostřehla, jak několik párů bot vkročilo do místnosti.
"Čauky, Eliso!" ozvalo se náhle za jejími zády. Tolik se vylekala, že vyděšeně nadskočila metr do vzduchu a prudce se otočila k nově příchozím. Spatřila v pokoji šest Specialistů v čele se Zefirem.
"Pane bože, nemůžete zaklepat, nebo se nějak hlasitěji ohlásit?! Málem jsem vypustila duši!" Elisa se musela zhluboka nadechnout a tím se trochu uklidnit. "Co tu vůbec děláte?"
"Promiň, ale klepali jsme, volali jsme, jestli tady někdo je a nikdo se neozýval. Tak jsme se dovnitř pozvali sami. Venku na chodbě jsme totiž způsobovali značný rozruch." Seth si rozpačitě prohrábl zrzavé vlasy.
Elisu to pobavilo. "Není se čemu divit. Moc často se nestává, aby se tu poflakovali studenti z Rudé Fontány."
Gray se uchechtl. "Na tom něco bude. Každopádně abychom odpověděli na tvou druhou otázku. Jenom jsme se tu chtěli zastavit, zeptat se, jak se máte, jestli nepotřebujete s něčím pomoct…. Kde jsou vůbec ostatní holky?"
Víla Pixies si povzdechla, popadla batoh naplněný vším potřebným a hodila si ho na záda.
"Ty někam cestuješ?" zeptal se trochu zaraženě Zefir.
"Nejenom já, ale my všechny. Rozhodly jsme se vrátit se do svých světů a přijít na kloub těm zlatým znamením. Už nemůžeme déle otálet. Temná Dvojčata mohou udeřit každou chvíli a my musíme být připravené."
"Počkej," přerušil Elisu Danny, "tím chceš říct, že se holky vydaly zpět domů?"
Elisa přitakala. "No, a já taky vyrážím. Naštěstí nemusím nikam daleko, domov mám všude kolem sebe. Asi byste se měli vrátit na školu." Prošla kolem kluků míříc ke vchodovým dveřím a přitom promýšlela, jaké místo poctí svou návštěvou jako první.
"Moment, moment!" Zefir Elisu zarazil, když jí položil ruku na rameno. "Nepřichází v úvahu, abych tě v tom nechal samotnou. Jdu s tebou a nechci slyšet žádný odmlouvání."
Elisa vykulila oči překvapením. "Cože? Ty chceš jít se mnou?" Trochu zčervenala, když jí hlavou proběhla myšlenka, že by mohla být se Zefirem sama. A nutno dodat, že se jí to zamlouvalo. "Můžeš si vůbec dovolit ulít se ze školy? Tohle může zabrat trochu víc času."
"Když profesorům a řediteli vysvětlíme, o co se jedná, určitě to pochopí. Já souhlasím se Zefirem, že bychom vás v tom neměli nechat samotné," projevil svůj názor Elliot.
Ostatní kluci taktéž neváhali a projevili zájem se zúčastnit. Jakmile se shodli, každý řekl, za kým vyrazí, i když to bylo už předem dané. Každý cítil náklonost k jiné víle a té chtěl pomoci všemi svými silami.
"Nejdřív to budeme muset jít zařídit na Rudou Fontánu. Hned jak dostaneme svolení, tak za vámi vyrazíme." Zefir vzal Elisiny ruce do svých a pevně je stiskl. "Kde tě mám hledat?"
Elisa chvíli váhala nad místem, načež se rozhodla pro vesnici Pixies. Dohodla se se Zefirem, že tam na něj bude čekat. Poté šla Specialisty vyprovodit a sama prošla branou z Alfei na začátek své cesty.
"Hodně štěstí, Eliso. Brzy se vrať."
Aisha viděla svou svěřenkyni s batohem na zádech a rozhodla se jí ještě na poslední chvíli podpořit a projevit, jak jí na ní záleží. "Věř v sebe, i kdyby se situace zdála sebetemnější."
"Děkuju. Vezmu si vaši radu k srdci." Elisa naposledy zamávala na rozloučenou a více se už neotáčela. Odhodlaným krokem mířila ke své destinaci - vesnici Pixies.

Počasí ten den bylo ryze jarní. Po obloze plulo jen pár nadýchaných bílých obláčků a povíval jemný větřík, který s sebou nesl vůně květin z luk a jehličí z okolních lesů. Elisa procházela městem Magixu, nasávala okolní atmosféru. V tuhle denní dobu byly ulice zaplněné lidmi všeho věku. Každým metrem se Elisa přibližovala k vesnici Pixies. Už se nemohla dočkat, až se uvidí se svými malými kamarádkami a na mysli jí vytanul jeden nápad, o nějž se s nimi ráda podělí. Taky se těšila na moment, kdy se znovu uvidí se Zefirem. Proto téměř celou cestu absolvovala tanečním krokem, přičemž si ještě pobrukovala oblíbenou melodii.
Trvalo přibližně dvě hodiny, než se dostala na dohled vesnici. Už z dálky viděla, jak vzduchem létají malé Pixies vydávající zvonivý zvuk jejich křídel. To jí na tváři vykouzlilo úsměv od ucha k uchu a k vesnici nakonec doběhla.
"Pixies! Hádejte, kdo k vám přišel na návštěvu!" zvolala veselým hlasem.
"Eliso!" Všechny oči Pixies se otočily k jejich víle a ihned se kolem ní seskupily. Elisa se snažila s každou z nich přivítat. Cítila, jak v jejích útrobách stoupá magická síla. Vždyť byla u jejího zdroje!
"Kde je Rina? Ne, nechte mě hádat. Určitě dospává po prohýřené noci, nemám pravdu?" dovtípila se Elisa. Sice Rinu neznala osobně moc dlouho, ale jejich pouto bylo neobyčejné.
Pixies se rozesmály. "Naprostá trefa do černého. I když by se měla probudit každou chvíli. Od té doby, co jste spojené, se snaží držet na uzdě," ujala se slova Shia, spřízněná Pixie Zoey.
"A co tě sem vůbec přivádí?" vznesla otázku Anisa, Pixie přátelství. "Mám takový pocit, že to nebude jen zdvořilostní návštěva."
Elisa si sedla na měkký mech a vysvětlila Pixies, co se odehrává s ní a jejími kamarádkami. Vzala to ve zkratce, jelikož věděla, že nesmí ztrácet moc času. "A právě proto jsem tady. Mám tušení, že moje řešení se skrývá někde poblíž. A potom mě ještě něco napadlo. Aniso, Essence, Mai, Shio, Lore, Iris," oslovila Pixies kamarádek. "Možná byste mohli jít za svými vílami. Mohli by vás potřebovat a vaše podpora může přijít vhod. Samozřejmě vás do toho nenutím, ale zvažte to."
"Prosím tě, Eliso, na tom není nic ke zvažování. Je naprosto bez debat, že se za nimi vydáme a pomůžeme, jak budeme moct," řekla povzbudivě Mai. "A to hned, není čas ztrácet čas."
Elisa měla radost. Už viděla kamarádky, jak budou skákat nadšením, až své Pixies uvidí. Nemluvě o tom, že se k nim připojí i Specialisté. Potutelně se uchechtla.
"Proč se tak usmíváš? Věděla jsi, že co nevidět přijdu, viď?"
Elisa zahlédla Zefira kráčícího jejím směrem. Úsměv na tváři se jí ještě více prohloubil. "Tak se vám podařilo obhájit delší výlet s vílami?"
Zefir se posadil vedle Elisy s výrazným povzdechnutím. "Ale nebylo to vůbec lehké. Ředitel i profesoři jsou hodně striktní. Ovšem udolali jsme je naší silnou vůlí. Nehodlali jsme ustoupit ani o milimetr. A tak jsem tady. Ostatní už by taky měli být na cestě."
"Jsem ráda, že se to povedlo. Holky budou určitě rády."
"A co ty? Jsi ráda? Mám trochu pocit, jak bych se ti vnutil, ani se tě pořádně nezeptal na názor," měl Zefir trochu obavy. Možná chtěla být Elisa sama.
Ta se ale jen usmála a lehce plácla Zefira do zad. "Jasně, na nic ses mě neptal, ale jsem vděčná, že tě napadlo se ke mně přidat. Víš, s tebou mi připadá, že bych dokázala cokoliv na světě. Ani jsem nedoufala, že někdy potkám někoho, kdo mě pouze svou přítomností dokáže tak podporovat." Elisa si okamžitě uvědomila, co vypustila z úst, až si je zakryla rukama. Měla pocit, že zrudla do podoby zralého rajčete. Krapet se od Zefira odvrátila.
Ten si ji ale obrátil zpět k sobě a zahleděl se jí hluboce do očí. Uzamkl Elisu ve svém pohledu. Vzal její ruce, kterými si kryla ústa, a bez varování ji políbil.
Elisa vytřeštila oči, ale Zefira neodstrčila. Ta pusa jí připadala tak sladká, jemná, neodolatelná. Nemohla se toho pocitu nabažit. Jakmile Zefirova ústa opustila její, zatoužila po dalším polibku a tentokrát ona překvapila svého vyvoleného Specialistu. Přitáhla si ho znovu k sobě za límec trička a polibek mu oplatila. Netušila, kde v sobě vzala tolik kuráže. Věděla jen, že…
"Miluju tě, Zefire," zašeptala slabým hlasem. Už si svůj život bez něj nedokázala představit. Měla sto chutí si k sobě nějakým způsobem připoutat.
"Netušil jsem, že dokážeš být tak přímočará, Ellie. Nepřestáváš mě udivovat. To je jedna z věcí, co na tobě miluju. Jo, já tě vážně miluju." Popadl ji a pevně objal. Zabořil svůj obličej jo Elisiných vlasů a hluboce vdechoval tu úžasně sladkou vůni.
Chvíli bylo naprosté ticho a oba si ten moment sblížení užívali plnými doušky. Bylo to, jako kdyby Elisa našla další svou ztracenou část, o níž dosud nevěděla, že ji postrádá. Měla hlavu položenou na Zefirově hrudi - slyšela jeho zrychleně bijící srdce. Nebo to možná bylo i její srdce, které snad každou vteřinou vyskočí z jejího těla.
"Víš, ráda bych takhle zůstala klidně navěky, ale měli bychom se společně dát do práce, jestli máme někam postoupit," ozvala se nakonec, ačkoliv nerada.
Zefir teatrálně zasténal, než propustil Elisu ze svého medvědího objetí. "Jsem si toho vědom. Jenže návrat do reality je tak krutý, že mám chuť se do ní nevracet."
Víla Pixies se nahlas rozesmála, protože obličej, který Zefir udělal, byl vážně komický, hodný špičkového herce. "Jsem na tom stejně, ale realita se bez nás bohužel neobejde. Musím co nejrychleji najít důvod, jež rozpolcuje moje srdce a duši, abych je mohla dát do vzájemné harmonie a tak ovládnout zlaté znamení. To je teď moje priorita číslo jedna." Zvedla se ze země, oprášila si krátké džínové šortky, než se protáhla jako kočka. "Koukám, že Pixies nám dopřály soukromí a někam se vytratily."
Zefir se rozhlédl kolem dokola. "Ani jsem si toho nevšiml. Jsou vskutku ohleduplné."
"No, možná to uslyšíš nerad, ale chci jít k té Temnotě, již Winx zastavily svou kouzelnou bariérou. Třeba právě tam by se mohlo něco stát… Něco, co mi pomůže."
"Uvědomuješ si, že ti to taky může pomoct do záhuby? Tomu místu je třeba se na sto honů vyhýbat." Zaprotestoval Zefir, jenže když zahlédl odhodlání v Elisiných očích, podvolil se. "No dobrá, vždyť tam půjdeme spolu a ve dvou se to lépe táhne, nemyslíš?"
"Moje řeč, zlato," usmála se lehce. Věděla, že to co se chystá provést, je riskantní. Avšak říká se, že "risk je zisk" a na to teď chtěla vsadit.
Elisa vykročila lesním podrostem jako první. Zefir na sebe nenechal dlouho čekat. Co však Elisa nečekala, byl moment, kdy ji Zefir popadl za ruku a pevně ji sevřel ve své. Její srdce znovu začalo bít na poplach. Samou radostí zatoužila vyskočit několik metrů do vzduchu.
"Jsme v tom společně. Od teď až navždy," pronesl Zefir. Ruku v ruce mířili k temné mase, která pohltila malou část Magixu do svého chřtánu.
Jakmile se jí ocitli na dohled, Elisa se otřásla zhnusením. Jen pohled na tu černotu v ní probouzel instinkt obezřetnosti. Sem tam světelnou bariérou prosakovaly slizké cáry Temna natahující se po čemkoliv živém, co by mohly pohřbít uvnitř sebe.
"Vážně k tomu hodláš jít ještě blíž? Něco se mi na tom nezdá," vyslovil své pochybnosti Zefir. Aby se cítil jistější, vytasil svůj dlouhý meč a jeho smysly vnímaly okolí mnohem ostřeji.
"Neboj, jsem tu, takže tě ochráním," řekla z legrace Elisa, po čemž se proměnila do vílí podoby, aby v případě nouze byla též připravená.
Přiblížila se nadosah Temnotě. Zprvu ji nejprve bedlivě pozorovala, zda nespatří něco neobvyklého. Nemusela hledat dlouho. V jednom místě bylo v černotě vidět zářivé světlo, jež nebylo větší než lidské oko. Elisa se po záři natáhla, než ji Zefir popadl za zápěstí.
"Zbláznila ses? Může tě to vtáhnout do ztracena a nikdo už by o tobě nikdy nemusel slyšet!" rozzlobil se nad nezodpovědností Elisy.
Ta se ale nedala zastrašit Zefirovými slovy. "Věř mi, prosím. Nic víc nežádám. Neřeknu ti, proč činím, tak jak činím. Jen mi, prosím, věř."
Zefir se zatvářil ještě víc pochybovačně, ale věděl, že Elisa je tvrdohlavá. Jakmile si něco usmyslela, nemělo cenu ji přemlouvat. To by byl předem ztracený boj s větrnými mlýny. Pustil zápěstí její ruky, ale popadl druhou. "Věřím ti a ty na oplátku věř mně."
Elisa se usmála, víc nebylo třeba. Znovu natáhla ruku ke světlu v temnotě. Jemně se pod jejím dotekem zachvělo, než se jeden paprsek omotal kolem jejího prstu. Zprvu postupoval mírným tempem, ale to se vmžiku změnilo. Elisa jen stačila vytřeštit oči, a potom už si nic nevybavovala. Tajemné světlo ji vtáhlo do svého nitra a za ní zřejmě i Zefira. Už však jeho přítomnost vedle sebe necítila.
"Zefire? Zefire!" volala do temna. Neviděla na krok, nebyla schopná ve tmě ani schopná rozeznat své ruce. Jako by celý svět zmizel a existovala jen Elisina mysl. Začala se lehce třást, netušila, zda strachem nebo zimou. Vážně to byl dobrý nápad? Jen tak lehkomyslně se vydat napospas zlu?
Pak se jí v mysli vybavila Aishina slova na rozloučenou. "Věř v sebe, i kdyby se situace zdála sebetemnější." Nebo lépe řečeno to znělo, jako kdyby ta slova opakovala její mentorka. Zřetelně slyšela její nezaměnitelný hlas.
Elisa se zhluboka nadechla a vydala se vstříc neznámu - s odvahou a nezdolným odhodláním.
 

Pokračování

18. února 2017 v 18:06 | Keiko

Ahojky, opět po dlouhé době. :)


Znovu se sem vracím a mám výčitky, že nemám čas se blogu vůbec věnovat.... Nesnáším být dospělým! :/ :D
Takže jsem tu a ráda bych pokračovala v psaní příběhu Goldix i kreslení, jen si na to potřebuju vyhradit čas, což se v mém případě zrovna teď dělá dost těžko. x(
A co se Goldix Clubu týče, mám na vás menší dotaz. :) Až se mi... snad... podaří dopsat první sérii GC, ráda bych pokračovala dál a chci vědět jednu věc. Jestli mám v další sérii pokračovat příběhem Charmix nebo ho přeskočit a rovnou se věnovat Enchantixu. :)
Mám na to svůj vlastní názor, ale zajímá mě, co na to říkáte vy, kteří GC rádi čtete. :)
Tedy.... Doufám, že ještě někdo napíše. Pište, piště! :) <333



Goldix Club Specialisté

15. října 2016 v 17:07 | Keiko |  Goldix Club
Tak jsem nakreslila Specialisty Goldix Clubu... konkrétně řečeno jejich hlavy... :D Chtěla jsem, abychom si je trošku připomněli, protože co si budeme říkat, je to dlouho, co jsem se nedostala ke psaní GC. Takže abychom na ně nezapomněli! :)
Víte ještě, který Specialista patří k jaké víle? :) A který z nich se vám líbí nejvíc?

 



Víla Selin - Mythix

25. září 2016 v 19:35 | Keiko |  Tvoje Winx








XXI. V boji proti Temnotě - část druhá

25. září 2016 v 14:55 | Keiko |  Příběh Goldix Club
Tak tady a teď slavnostě přísahám, že se blogu začnu opětovně více věnovat a všichni vy, co tohle čtete, jste mými svědky.






"Kde je Ariana?!" zopakovala Keiko hysterickým hlasem.
Když se ráno probudila a její oči zabloudily k posteli, kde spávala Ariana, nebylo po ní ani stopy. Jen Elliot tvrdě spal s hlavou položenou na kraji pelesti.
Tomu chvilku trvalo, než mu došlo, na co se Keiko ptá. Náhle byl plně při smyslech. "Včera v noci tu ještě spala! Byl jsem vzhůru skoro celou noc a dával na ni pozor! Nemohla přece zmizet!" Elliot se zřejmě nakazil hysteričností Keiko. Představa, že by Ariana někam zmizela, ho přiváděla k šílenství.
"Co se tady děje?" Do místnosti vkročily ospalým krokem Mikki s Elisou, jejichž pokoj se nacházel hned vedle. "Proč tady tak vyvádíte hned po ránu?"
Když jim Keiko s Elliotem vysvětlili, proč se tak chovají, dívky zkoprněly.
"Nechcete nám nějakým způsobem naznačit, že Ariana se jen tak rozplynula ve vzduchu, nebo jo?!" zajíkla se Elisa a pohledem začala těkat z rohu do rohu místnosti, jakoby čekala, že v některém z nich se bude Ariana krčit.
"Proč jste vzhůru tak brzo?" ozvalo se ode dveří. Všichni přítomní se k nim naráz otočili, aby v nich viděli postávat Arianu s ručníkem na hlavě. Z konečků jejích vlasů ještě sem tam crčely kapky vody. "Nastala snad zase nějaká krize?"
"Ariano!" zvolali najednou a najednou se k ní vrhli a radostně svou kamarádku objímali, div ji neumačkali.
"Nemůžu… dýchat…!" zaprotestovala víla vesmíru, načež od ní dívky s Elliotem odskočili, ale očima ji zkoumali od hlavy po paty, zda je zcela v pořádku.
"Mysleli jsme si, že jsi někam zmizela!"
"Málem jsem dostala infarkt, bez legrace.." Keiko si přiložila dlaň na srdce a zhluboka vydechla, načež se svalila na svou postel.
Ariana pozdvyhla jedno obočí. "Kam bych měla mizet? Jenom jsem se probudila a dostala strašnou chuť na horkou sprchu, to je všechno." Začala si opět vysušovat plavé vlasy.
"Hele, po událostech posledních dní se nám nemůžeš divit, že jsme došli k takovému závěru. Každá maličkost mi připadá jako katastrofa," povzdechla si Mikki, načež se položila vedle Keiko. "Vážně bych potřebovala na pár dní vypnout a nestarat se absolutně o nic."
"Vůbec mi o tom nemluv. V podstatě se dá říct, že osud celé Magické Dimenze leží na našich mladých nezkušených bedrech. Už jenom tohle konstatování dokáže z člověka vysát polovinu životní energie," popsala své pocity Elisa opřená o rám Arianiny postele.
Keiko souhlasně přikývla. "A jak jsi včera zkolabovala… Měli jsme za to, že by mohlo i nějakou dobu trvat… než by ses probrala."
Ariana odložila ručník na stůl, o nějž se následně opřela a zahleděla se na dlaně svých rukou. "Skoro vůbec si to nevybavuju. Naposledy si vzpomínám na slavnost ve vesnici Pixies a pak… Jen temnota a ta neskutečně živá noční můra, kde hrozilo, že mě zlo pohřbí zaživa…" Jen při té vzpomínce se zhnuseně otřásla "Zdálo se mi o tom, že jsem naprosto sama v boji proti Temnotě a… prohrávala jsem. Jenže pak se ve mně vzedmul takový hněv probouzející ve mně zároveň i nezkrotnou sílu. Všechno zlo kolem mě se vytratilo a v ten moment jsem se vzbudila."
Její přátelé bedlivě jejímu vyprávění naslouchali. Mikki se po malé chvilce ozvala. "To byl asi klíč k tomu, že jsi teď při vědomí. Podle mě, kdyby ses té noční můře poddala a nic neudělala, tak jsi pořád v kómatu."
"Asi máš pravdu," přiznala Ariana. Pak její pohled sklouzl k Elliotovi. "Netušila jsem, že kluci mohou přes noc zůstávat na dívčích internátech." Při té poznámce se na něj usmála a do tváří se jí nahrnula trocha červeně. Byla si vědoma toho, že u ní strávil celou noc. Když se ráno probudila a spatřila jeho obličej na své pelesti, nemohla zastřít překvapení. To ale rázem vystřídal pocit vděčnosti a prsty mu projela kštici hedvábných vlasů.
Elliot k Arianě přistoupil a vřelý úsměv jí opětoval. "Hádám, že za zvláštních okolností je to povoleno." Přiblížil svůj obličej k jejímu. Arianino srdce začalo splašeně bít a v očekávání zavřela oči. Měla pocit, že na světě momentálně existuje jen ona a Elliot. Kluk, který jí ukradl srdce, jí vtiskl lehký polibek na čelo. Arianou nejprve projelo zklamání, ale později si uvědomila, že to bylo mnohem lepší než polibek na ústa. Bylo v tom vloženo tolik Elliotových emocí, jež prociťovala celou svou bytostí.
Elliot si Arianu přitáhl do svého náručí. "Jsem tak rád, že jsi zase tady," pošeptal jí do ucha.
"Mohli byste si tyhle projevy lásky nechat, až budete sami?" podotkla napůl kyselým hlasem Elisa, zvedla se ze země a chystala se odejít do koupelny. "Akorát mi připomínáte to, že tohle já s nikým dělat nemůžu."
Shromáždění se rozesmálo a Elliot s Arianou od sebe poodstoupili. "Asi bych se měl vrátit na Rudou Fontánu a podat hlášení. Když vyrazím hned, měl bych stihnout začátek výuky." Elliot si posbíral své věci, přehodil si přes ramena plášť.
"Vyprovodím tě," nabídla se Ariana. "Za to, že jsi tu byl celou noc, je to to nejmenší, co můžu udělat. Společně vyšli z pokoje a zamířili na školní dvůr Alfei.
"Jak já jim závidím… Mladí a zamilovaní," řekla zasněným tónem hlasu Mikki ležící vedle Keiko. Ta k ní otočila hlavu a nechápavým výrazem se na Mikki zahleděla.
"Copak ty se Sethem snad nejste mladí a zamilovaní? Ve skutečnosti jste ještě horší než ti dva, co zrovna odešli." Vyslovila své myšlenky Keiko.
Mikki se potichu zachichotala. "Tohle si vážně myslíš? A co vůbec ty? Neplánujete nás s Dannym v zamilovanosti trumfnout?"
Keiko nad tím nevěřícně vykulila oči. "Já a Danny? Na to jsi, prosím tě, přišla kde? Jsme jen kamarádi. Navíc on je princ Hircanie, kdežto já jen obyčejná dcera královských zahradníků."
"Takže jde jen o společenské postavení? Jinak by sis dala říct?"
Keiko cítila, jak rudne. Aby to Mikki nepostřehla, prudce vstala z postele, až se jí zatočila hlava. "Ne, to teda ne," řekla co možná nejlhostejněji a zmizela z místnosti.
Mikki se potutelně usmála a jen pro sebe podotkla. "Před láskou se, děvče, nemůžeš nikde skrýt…"

Elliot právě dorazil na Rudou Fontánu, kde se právě studenti rozbíhali na různé hodiny, a škola bzučela čilým ruchem. Zaparkoval svou motorku v jedné z garáží a svižným krokem se vydal k tělocvičně, kde za malý okamžik měla začít hodina šermířství.
Když dorazil na místo, v jeho zorném poli se ihned objevil Zefir společně s Ryouem, s nimiž tuto hodinu absolvoval už od začátku roku.
"Elliote, jak je Arianě?" vypálil na něj Zefir okamžitě, načež ho ještě probodával žhavým pohledem. Dychtil po jakékoliv informaci o své sestře.
Elliot převyprávěl klukům vše, co se za jejich nepřítomnosti událo. Jakmile se Zefir dozvěděl, že je Ariana naprosto v pořádku, mohutně vydechl a uvolnil neskutečně ztuhlá ramena. Skoro celou noc nespal a přecházel po pokoji sem a tam, než ho to dostatečně unavilo, aby mohl usnout.
Měl ještě spolu s Ryouem spoustu otázek, ale ty musely počkat, jelikož do tělocvičny dorazil instruktor šermu a kluci se museli opět soustředit na výuku a na vše ostatní prozatím zapomenout.

O pár učeben opodál probíhala hodina teorie o nejmodernějších technologiích, na níž byli přítomní Danny a Seth. První jmenovaný měl velký problém, aby se vůbec dokázal soustředit. Včera na slavnosti Pixies to krapet přehnal a teď toho litoval. Profesorova mluva se k němu nesla z velké dálky a byl tak unavený, že div nespal opřen o desku lavice. Seth seděl vedle něj a koutkem oka ho pozoroval. Věděl, proč se včera Danny tak utrhl ze řetězu a tak to přehnal s ovocným moštem, v němž evidentně nebylo jen samotné ovoce.
"Nechceš říct lektorovi, aby tě pustil na ošetřovnu? Nejsi ve stavu, kdy bys měl být na vyučování," řekl Seth potichu, aby ho nikdo jiný neslyšel.
Danny zprvu jen zamručel. Měl pocit, že mu všechna slova uvíznou v hrdle, než je ze sebe dokáže dostat ven. "To je v pohodě, zvládnu to," odvětil téměř neslyšně a dál se utápěl ve svých splašených myšlenkách. A v nich převládala jedna osoba… Kdo jiný než Keiko. Snažil se ji vytěsnit z hlavy, ale ať se snažil sebevíc, nebylo to k ničemu dobré. Měl nutkání se jí se vším svěřit, vyslechnout si, co si o tom všem myslí… Jestli ho má vůbec ráda nebo ho nenávidí…
"Takhle to dál nejde," řekl si spíš pro sebe a zaťal ruce v pěst. Pohlédl ven z okna, které mu poskytovalo výhled na vzdálené město Magixu… A tam dál za ním se situovala Alfea.
Rozhodl se. Odpoledne zajede za Keiko a se vším se jí svěří. Naprosto se vším.

"Takže tuto hodinu praktické magie zakončíme malým testem."
Prostranstvím na Alfee se rozneslo nesouhlasné mručení asi patnácti víl, které už se nemohli dočkat, až skončí dnešní trýznění profesorky Gimiekis. Zdálo se, že má dnes obzvlášť špatnou náladu, jíž přenášela i na studentky. Ty pak neměly sebemenší chuť studovat a prohlubovat své znalosti. Mezi patnácti vílami byly také Cleo, Zoey, Mikki a Jasslyn, která se vrátila k výuce po konzultaci s ředitelkou Florou. Nejprve měla Jasslyn pár námitek, ale nadšení jejích přítelkyň z toho, že budou opět společně, ji přesvědčilo, aby zde zůstala. A prozatím toho nelitovala.
"Žádné odmlouvání a postavte se do řady s větším odstupem mezi sebou. Před každou z vás pomocí kouzel přivolám energii, jíž budete mít za úkol porazit. Během posledních pár měsíců jste se mnohanásobně zlepšili, ale musíte mě o tom přesvědčit svým nejsilnějším kouzlem. Soustřeďte se na něj, vše ostatní vytěsněte z mysli, nevnímejte nic jiného jen to, jak vašimi žilami koluje vzácná magická moc."
S těmito slovy pozvedla Gimiekis ruce do vzduchu, pronesla pár slov cizím jazykem a před dívkami se objevilo patnáct jakýchsi temných stínů neustále měnících tvar. Pokud měl člověk hodně představivosti, viděl v té černé mase zlověstné malé rudé oči. Některé z dívek se otřásly odporem a ochranitelsky se objaly pažemi.
"Dejte se do toho! Kdo nezvládne, aby mé kouzlo do konce hodiny zmizelo, dostane navíc domácí úkol," pronesla záludně profesorka, což víly přimělo ujmout se bojových pozic a začít se koncentrovat na svou magickou energii. Rázem vzduchem zaznělo několik mocných kouzel a zářivě barevné paprsky sil zamířily ke stínům, s nimiž se začaly přetlačovat.
"Tak se dáme do práce, holky." Zoey se jako první začala koncentrovat a vnímala magickou sílu hudby, sílu, která ji doprovázela celým životem. "Zpěv Sirén!" Z jejích spojených dlaní vytryskla do prostoru třpytivá fialová energie a pustila se do souboje se stínem.
Ostatní následovaly jejího příkladu. Mikki, Cleo a Jasslyn také déle neotálely.
"Spáry orla!"
"Laserový paprsek!"
"Světlo jednorožce!"
Neměli žádný problém poslední test zvládnout s přehledem. Mohli být vděčné za tréninky s Winx, které je naučily své síly plně ovládat a kontrolovat. Byla pravda, že se cítili jistější, ale přece jen se pořád nemohli měřit s mocnějšími a zkušenějšími vílami.
"To bylo výborné, děvčata. Pro vás dnešní lekce skončila," pochválila víly profesorka Gimiekis, načež se soustředila na zbývající víly, z nichž některé probodávaly dívky nepřejícnými pohledy. Na to si ale už stačili zvyknout. Mohl za to fakt, že jim Winx dávaly větší pozornost než jim a oni netušili, proč tomu tak je.
"Bezva, tak co podnikneme, holky?" Zoey se proměnila do své normální podoby a otočila se ke kamarádkám. "Co třeba karaoke? Nebo odpolední čajový dýchánek?"
"Čajový dýchánek není špatný nápad, ale já bych s vámi potřebovala něco prodiskutovat. Nejlépe se všemi," řekla vážným hlasem Mikki. "Je to něco, co mi dneska ráno vnukla Elisa." Samozřejmě už všechny byly seznámeny s tím, co se ráno odehrálo.
"Elisa ti vnukla nějaký nápad? Vždyť většinu času srší jen samými vtípky a smíchem. Dnešní ráno muselo být fakt zvláštní," zasmála se Cleo. "Dobře, tak počkáme na ostatní. Nicméně jsem zvědavá, co máš na srdci."
"Já jen doufám, že to není zase nějaká krizovka," zamumlala pochybovačně Jasslyn, ale Mikki podnítila i její zvědavost.
Jakmile se všech sedm shromáždilo, poodešli trochu stranou od odpoledního ruchu, kdy skončilo vyučování, a víly měly volný program. Tišší útočiště poskytoval les kolem budovy Alfei, a tak dívky obsadily jednu ze zapomenutých laviček.
"Tak co jsi nám chtěla sdělit, Mikki? Ven s tím," pobídla vílu zvířat Ariana, která byla opřená o kraj lavičky a vystavovala svou tvář slunečním paprskům. Do tváří se jí vracela zdravá barva a i celé tělo se zdálo být uvolněné.
"No, ve zkratce jde o to, že si myslím, že každá z nás potřebuje malou dovolenou, i když současná situace tomu moc nepřeje. I tak… Je toho na nás tolik, že pomalu nevíme, kde nám hlava stojí. Vím, že to tak cítíte všechny, vidím to ve vašich obličejích."
"Jo, je to pravda. Trocha odpočinku by nám prospěla. Ale myslíte, že nám to ředitelka Flora dovolí? Abychom spolu vycestovaly na ozdravný pobyt…?" pochybovala Keiko. Přece jenom je tady potřebují, to byl taky jeden z mnoha faktů.
"I Winx to musí vidět. Děje se toho najednou tolik a v centru toho všeho stojíme my. Stejně za zeptání nic nedáme. Když jim povíme své důvody, tak by neměl být problém," promluvila o něco optimističtěji Elisa. Vidina pár dní volna, daleko ode všech problémů se jí velice zamlouvala.
"Je tu ještě něco… Každá bychom se měla vydat do svého světa. Sama. Napadlo mě, že když budeme jen sami se sebou, mohli bychom přijít na to, jak se stát zajedno s našimi dušemi. Přijít na to, co nás vnitřně rozpolcuje, a tak se přidat k Arianě a pomocí tetování se už nadobro vypořádat s Temnými Dvojčaty!"
"Tomu říkám skvělá myšlenka, Mikki!" ozvala se nadšeně Cleo. Její oči zářily jako hvězdy za bezmračné noci. "Za pokus to stojí!"
Mikki se usmála na každou ze svých kamarádek. "Navrhuju, abychom si o tom šli s Winx ihned promluvit. Jdeme do ředitelny."
"To nebude třeba," ozval se hlas opodál, načež se z přítmí stromů vynořily tři postavy - Ředitelka Flora, Bloom a Tecna. "Zaslechly jsme část vaší rozmluvy a rády bychom se dozvěděli, co vše máte na srdci. Poprosím vás, abyste svůj návrh trochu rozvedli. Přišla s ním Mikki, pokud se nemýlím…?" zeptala se Flora a s očekáváním se zahleděla na černovlasou dívku.
Mikki se zhluboka nadechla a za všechny Goldix víly přednesla svůj nápad, nevynechala jediný detail a přitom v mysli doufala, že je Winx pochopí.
Po tom, co Mikki domluvila, se na malý okamžik rozhostilo ticho, které přerušovalo jen cvrlikání ptactva. Dívky netrpělivě čekaly na závěrečný verdikt.
Ředitelka Flora se nepatrně usmála a přikývla. "Máte pravdu, když říkáte, že potřebujete oddych. Není se čemu divit, to musíme všechny uznat. Dobrá tedy, vaše přání vám splníme. Každá se můžete vydat na pár dní do svých světů. Při té příležitosti můžete prozkoumat, zda se Temnota nedostala dále a v případě nouze nás neprodleně kontaktovat. Také doufám, že odhalíte potenciál svých Zlatých znamení."
Víly se shlukly do kruhu a společně si plácly.
"Tak holky, od teď to bude chvíli každá za sebe. Musíme vynaložit maximální úsilí, jinak tenhle boj nikdy neskončí," dodávala kamarádkám kuráž Ariana. "Hodně štěstí, holky!"
Od toho momentu se Goldix víly rozdělily a každá se vrátila do svého světa. Ale to ještě netušili, co je zpátky doma čeká…

XXI. V boji proti Temnotě - část první

4. července 2016 v 14:19 | Keiko |  Příběh Goldix Club






Winx se postavily do řady před valící se temnotu s rukama pozvednutýma vysoko ve vzduchu. Společně silnými hlasy zvolaly kouzlo a z jejich prstů se začalo zvedat sedm barevných závojů, které se spojily a vytvořily tak duhovou bariéru. Ta se rozepjala podél celé délky temné masy požírající vše, co jí přišlo do cesty. Vše nebohé spolkla v černotě, z níž existovala jen malá šance na návrat. Kouzelná bariéra Winx a královny Daphne zakryla temnotu svou září a zastavila její posun vpřed. Netrénovanému a nezkušenému oku to vypadalo jednoduše, ale na chvíle úlevy ještě nebyl čas. Když se člověk na magickou stěnu podíval pozorněji, všiml si, jak urputně bojuje, aby nebezpečnou temnotu nepustila dál. Chvěla se, všelijak rozpínala, aby splnila svůj úkol, ke kterému byla stvořena.
Jasslyn se svými kamarádkami stála opodál a vše nevěřícně sledovala. Před malou chvílí někde hluboko v sobě sebrala odvahu a nechala jednu svou paži zmizet v temnotě. Díky Keiko a ostatním z toho vyvázla bez zranění, jen se jí do ruky ještě úplně nevrátil cit. Ocitnout se uvnitř té černoty bylo, jako kdybyste přišli o část svého já, které by se nakonec vytratilo úplně.
"Zasáhli jsme jen tak tak," dovolila si vydechnout Bloom, načež si hřbetem ruky otřela pot z čela. "Jen o minutu později a to, co by nastalo, bych nepřála nikomu vidět, natož zažít."
"Taky je štěstí, že naše bariéra dokáže zastavit téměř cokoliv. Vždyť se jedná o naše vlastní originální Winx kouzlo, jehož síla nemá obdoby," podotkla zadýchaně Stella a s ostatními se obrátila k mladým vílám.
Kdyby nebyla situace tak vážná, Elisa by se snad roztleskala, ale momentálně se k tomu neodvážila. Jen pronesla slova obdivu. "Páni, to bylo… To je něco naprosto úžasnýho! Podívejte se na ten duhový závoj! Sahá až do dáli a zachránil Magix. Naprosto úchvatný…"
"Eliso," zarazila vílu Pixies ředitelka Flora se zavřenýma očima a pažemi založenými na prsou. Když jim po krátkém tichu věnovala pohled, dal by se považovat za skoro děsivý. Děsivější než zlo, které se za jejími zády snažilo prorazit si cestu skrz bariéru. "A i vy ostatní… Co vás to napadlo?! Jednat takto bezhlavě a na vlastní pěst bylo nesmírně zbrklé a nezodpovědné! Sami dobře víte, že ještě nemáte dost sil na to, postavit se moci Temných Dvojčat! Obzvlášť teď, když mají ve spárech Ephraimovy vědomosti, byste i vy mohli mít trochu rozumu!"
Kdyby Floře na rameno nepoklepala Aisha, pravděpodobně by v kárání pokračovala dál. Bylo vidět, že by chtěla vyslovit ještě spoustu věcí, ale dokázala tu tendenci v sobě potlačit. Zhluboka se nadechla. Neměla v plánu jim dávat takovou lekci. Ale jakmile se dozvěděla, že míří k temnotě šířící se jako vlna tsunami, probudil se v ní takový strach, jaký už dlouhá léta nezažila. Její studentky byly v ohrožení života a ona za ně nesla odpovědnost, dokud pobývaly na Magixu. Po celou dobu se v duchu modlila, aby byly v pořádku a tento střet obstály bez jakékoliv újmy. Samozřejmě i ostatní její přítelkyně se cítily stejně, a jakmile byly seznámeny se situací, nedokázaly sedět na místě a okamžitě se vydaly za svými svěřenkyněmi.
Ty se teď Winx nedokázaly podívat zpříma do očí a hypnotizovaly zem, která ještě nebyla poznamenaná zlem. Až pozdě si začínaly spílat za své jednání, ale co jim zbývalo, když se Jasslyn bez varování a bez rozmýšlení vrhla vpřed? Nemohli ji v tom nechat samotnou.
A to si teď víla mýtických bytostí plně uvědomovala. Kvůli ní a její nezodpovědnosti vystavila svoje kamarádky nebezpečí. Nevědomky zaťala ruce do pěstí, až se jí nehty zarývaly do kůže na dlaních. Ano, jednala bezhlavě, ale v mysli měla pořád trpící Arianu a nepochybovala o tom, že právě ta temnota s tím úzce souvisí.
Odhodlala se promluvit. "Prosím, jestli chcete někoho vinit, tak jedině mně. Bez rozmyslu jsem se vrhla do něčeho, co bylo nad mé síly a posléze i nad síly nás všech. Jsem připravena na následky, ať už by měly být jakékoliv."
"Ale Jasslyn, to že jsme se za tebou vydali, vzešlo z našeho svobodného rozhodnutí, ty za nic nemůžeš!" bránila kamarádku Cleo.
"Přiznejme si," přidala se do debaty Keiko, "že bychom Jasslyn nikdy nenechali napospas nebezpečí. Žádná z nás by jen tak nestála a jen se dívala, co se stane. Nemám pravdu?" Otočila se k ostatním a ti bez váhání přikyvovali. Jak víly, tak i Specialisté.
Daphne si povzdechla a lehce se pousmála. "Je vidět, že povaha víl se za ta léta vůbec nezměnila. Jsou ochotné se vrhnout nepřipravené do sebetěžšího boje, jen aby zachránily ty, na kterých jim tolik záleží." S touto poznámkou se obrátila ke své sestře a Winx. Sdělovala jim tím, že ony byly v jejich věku úplně stejné.
"Dobrá, dobrá. Pro dnešek to nechme takto, ale příště nejdřív myslete, a potom jednejte, buďte tak od té dobroty, ano?" pronesla už vlídnějším tónem Flora. Víly i kluci souhlasně řekli "Ano", s čímž se Flora spokojila a otočila se opět čelem k temnotě a světelné bariéře, které spolu neustále sváděli tichý boj. Zbylé shromáždění ji napodobilo.
"Tohle nevěstí vůbec nic dobrého. Rosalinn a Severina se pustily do ovládnutí Kroniky Sférického světa. A stále se nám je nedaří najít. A pokud pátrání bude i nadále neúspěšné, Kronika bude zcela v jejich moci. Noční můry všech lidí se stanou skutečností," nastiňovala temnou budoucnost Musa. Začínala mít opravdu strach o Magickou Dimenzi, její domov. S takovou hrozbou se nesetkali několik dekád.
"Prozatím by naše kouzlo mělo držet temnotu na místě. Nicméně je pravda, že musíme Dvojčata najít. Ale nejdřív ze všeho se musíme postarat o Arianu. Stav, ve kterém se nachází, jen potvrzuje naše domněnky." Poslední větu pronesla Stella skoro šeptem. Její svěřenkyně nevykazuje vůbec žádné známky nemoci. To, co prožívá, se dá popsat jako vnitřní rozpolcení.
"Ariana!" vzpomněla si na kamarádku Zoey. Vybavila si její výraz, když ji Elliot odnášel v náručí na Alfeu. "Co je s ní?! Bude v pořádku?"
"Abychom se o jejím stavu dozvěděli více, musíme se vrátit zpátky na akademii. Její bratr Zefir ví, o co se jedná a všichni bychom to měli slyšet. Ale obávám se, že Specialisté už se budou muset vrátit na Rudou Fontánu. Musíte ředitele spravit o všem, co se děje. O všem, co jste tady zažili," zaúkolovala je Tecna. "Budeme potřebovat veškerou pomoc.
Zbylí Specialisté se tak chystali na návrat. Rozloučili se s vílami a navzájem si slíbili, že se znovu uvidí, co nejdřív to půjde. Gray políbil Cleo na tvář a ta mu to oplatila, ale ani jeden z nich se nedokázal naplno usmát. To nedokázal nikdo z přítomných.
Shromáždění se pod rouškou noci rozdělilo na tři části, z nichž každá zamířila jiným směrem. Pixies se vrátily do své vesnice, ale na slavnost nepomyslela už ani jedna z nich. Specialisté zamířili severním směrem na svých vzdušných motorkách a společenství víl se vydalo na Alfeu, kde dnešní noc ještě zdaleka neskončí.

Ariana neležela na ošetřovně, jak si dívky myslely, ale spala v pokoji, který sdílela s Keiko od prvního dne na akademii. U její postele byly z obou stran umístěné židle, na nichž seděli Zefir a Elliot. Oba svírali jednu Arianinu ruku ve své a se zachmuřenými obličeji pozorovali dívku, kterou temnota zasáhla ze všech nejvíce. Po agónii, která u ní propukla na slavnosti ve vesnici Pixies nebylo ani památky a zdálo se, jako by Ariana jen pokojně spala. Jako by ten incident byl jen zlý sen. Kéžby..
"Proč není na ošetřovně? Tam by se o ni mohli postarat lépe, nemyslíte?" řekla polohlasně Jasslyn. Přišlo jí nepatřičné promlouvat nahlas. Atmosféra v místnosti byla dusivá
"Na ošetřovně není, jelikož jí tam nikdo nedokáže pomoci. U Ariany nepropukla žádná nemoc, kterou by mohli vyléčit bylinky nebo odvary. Není tomu tak, Zefire?" obrátila se s otázkou na Arianina bratra Bloom. Zároveň ho tím i skrytě poprosila, aby jim vypověděl vše, co ví.
Zefir tiše přikývl a počal shromážděným objasňovat, co se s vílou Vesmíru děje. "Moc, jakou Ariana disponuje, je jedna z největších, nejsilnějších jakou kdy světy spatřily. A vždycky platí, že velká moc s sebou také nese břímě velké zodpovědnosti… a obětí. V tomhle stavu, v němž se právě moje sestra nachází, se ocitne pokaždé, když je Vesmír v nerovnováze. Jednoduše řečeno, když se v něm děje něco nepřirozeného, má to dopad taky na Arianu. Trpí úplně stejně, možná ještě víc, jelikož ona je v porovnání s celou Magickou Dimenzí malá jako kapka vody v oceánu." Zefir se odmlčel a nechal svá slova naplno vyznít.
"Máme to chápat tak, že Ariana se z toho nedostane, dokud hrozba úplně nezmizí?" vznesla otázku Cleo, jež se zformovala v hlavách přítomných.
Zefir se nejprve neměl k odpovědi, ale nakonec s nejistotou v hlase opět promluvil. "Nevím. Pokud v sobě Ariana dokáže najít dostatek síly bojovat, dokáže žít i normálním životem, ačkoliv nerovnováha není zažehnána. A troufám si tvrdit, že by v sobě tu sílu mohla najít. Dobrou známkou je to, že už sebou nezmítá a nemá ve tváři vepsanou tak ukrutnou bolest. Věřím, že je na dobré cestě." Zefir si dovolil mít jiskřičku optimismu.
Chvíli panovalo ticho, všechen zrak se upíral na Arianu, a kdyby tu byl člověk, který by uměl číst myšlenky, slyšel by, jak se všude ozývají slova proseb, aby měl Zefir pravdu.
"Myslím, že bychom si všichni měli jít lehnout a načerpat trochu sil. Pokud tady budeme jen tak stát, tak stejně ničemu nepomůžeme." Flora pobídla své přítelkyně a studentky, aby se odebraly do svých ložnic a zkusily se trochu vyspat, i když to bylo za současných okolností nepravděpodobné.
I Zefir se zvedl k odchodu. Byť tu chtěl sebevíc zůstat, přišlo mu lepší nechat tady jen Elliota. Věděl, že jeho přítomnost u Ariany možná svede zázraky, takovou víru v něj měl.
Elliot zřejmě vycítil, na co Zefir myslí a tiše přikývl s malým úsměvem. "Rozumím."
"Nechávám svou malou sestřičku ve tvých rukou, protože ti věřím." S těmito slovy se Zefir otočil na podpatku a vykráčel z ložnice. Ještě předtím než se za ním zavřely dveře, však stejná slova adresoval i Keiko.
"Neměj strach, dohlédneme tu na ni," ujistila ho, načež věnovala jeden letmý pohled k Elliotovi a Arianě, než si vlezla do postele a snažila se usnout. Představovala si, že se jí to vůbec nezadaří, ale zřejmě ji dostila taková únava, že už nedokázala udržet oči otevřené.
I Elliotovi už začínala klesat víčka, ale chtěl se udržet bdělý, co nejdéle to šlo. Ale spánek ho čím dál víc lákal do svého náručí. Než se tak stalo, pohladil Arianu něžně po tváři a políbil ji na čelo. "Prosím, vrať se k nám, Ari… Vrať se ke mně."

Ariana otevřela oči, aby zjistila, že leží někde na bohem zapomenutém místě. Všude kolem ní byly v zemi pukliny a z některých se lenivě valil dým k nebi pokrytému těžkými olověnými mraky, které skrze sebe nehodlaly propustit ani nejtenčí sluneční paprsek. Nikde nebylo ani stopy po stromech, rostlinách, či vůbec po čemkoliv živém. Kromě Ariany.
A byla vůbec naživu. Sama sebe si prohlédla a sáhla si na hrudník, kde jí ještě stále bilo srdce. Ne, nebyla mrtvá, ale zároveň si uvědomovala, že tohle není realita. Zvedla se ze suché země a oprášila si oblečení od písku a prachu. Rozhlédla se kolem dokola, ale viděla jenom opuštěnou pustinu. Kam oko dohlédlo, byla jen zpustošená krajina. Nikde nezahlédla žádný záchytný bod, na který se mohla upnout. Byla tu dočista sama, bez kamarádek, bez Specialistů. Až později si všimla, že vzduchem se nenese žádný zvuk. Panovalo tu hrobové ticho a to se jí pranic nezamlouvalo.
Zkusila k sobě přivolat svou magickou sílu a značně se jí ulevilo, když postřehla, že jí ještě stále disponuje. V hlavě měla jen jednu možnost, jak se odtud dostat a to použít své schopnosti se přemisťovat jako mávnutím kouzelného proutku. Začala se plně soustředit na svou moc a usilovně myslela na Alfeu.
Náhle kolem sebe ucítila něčí přítomnost. Ale nebyla to přítomnost, z níž by skákala radostí ba právě naopak. Ani se nemusela dívat, aby věděla, že se ocitla v obklíčení přízraků temnoty. Po zádech jí přeběhl mráz. Konečně se odvážila otevřít oči a spatřila to, čeho se děsila nejvíc. Před ní se ve vzduchu vznášela jakási bytost neurčitých tvarů, jejíž tělo neustále vířilo a vypadalo, jako kdyby bylo stvořeno ze slizké melasy. Nezřetelné čtyři končetiny byly zakončeny ostrými pařáty. A v místech, kde si Ariana domyslela, že je obličej, ji propaloval pár temně rudých žhnoucích očí a šklebil se na ni hrůzostrašným šklebem. A nebyl tu zdaleka sám. Kolem Ariany se jich shluklo nejméně patnáct a kruh, jež jí obkličoval, se pomalu zmenšoval, jak se stvůry přibližovaly.
"Ne, nechte mě!" zvolala víla Vesmíru, aniž by doufala, že to bude mít nějaký účinek. Následně k sobě přivolala své síly a vykřikla kouzlo. "Saturnův prstenec!"
Ale ještě než stihla ze svých dlaní samotné kouzlo vyslat, stvůry se neohroženě vrhly vpřed a zasypaly svou oběť. Sápaly se po ní pařáty, až Arianě na kůži zůstávaly krvavé šrámy. Nedokázala zarazit křik, který se jí vydral z hrdla a slzy, jež jí stékaly po tváři. Jenom jejich letmý dotek způsoboval víle hotová muka. Měla pocit, jako kdyby se každou vteřinou měla rozpadnout, že jí ti netvoři rozsápají, až po ní nezbyde zhola nic. Její křik se rozléhal po celém prostranství.
Skoro se tomu chtěla poddat a nechat je, ať už si s ní dělají, co chtějí, jen aby to všechno skončilo. Hlavou jí probleskly vzpomínky z posledních týdnů a měsíců, které strávila se svými novými nejlepšími kamarádkami, Winx a hlavně Elliotem. Nikdy nedoufala, že najde tak skvělou partu lidí, kteří by se pro ni rozkrájeli. Byli tu pro ni, kdykoliv měla nějaké trable a za to byla neskonale vděčná. I přes bolest se dokázala pousmát.
A právě to byl zlomový okamžik. Nemůže tady zemřít! I když to není reálný svět, věděla, že pokud tady umře, umře i ve skutečnosti a to nechtěla dopustit. Chtěla tu být pro své přátele stejně, jako tu byli oni pro Arianu. To jí dodalo sílu to ještě nevzdávat a rvát se až do úplného konce.
Zadusila v sobě další křik a přes zaťaté zuby dokázala promluvit. "Nevím, jak vy… Ale… Mně připadá, že… Tady chybí hřejivé paprsky slunce… Sluneční erupce!" Ariana zvolala jedno ze svých nejsilnějších kouzel a ze středu jejího těla začalo vyzařovat oslepující světlo pulzující životem. A něco takového temné stvůry nesnesly. Pro změnu začaly křičet ony, chránily se pařáty a odskočily od Ariany několik metrů daleko. To už se jim sluneční paprsky začaly zařezávat do jejich slizkých těl a ozval se jekot, jaký člověk nemohl zaslechnout ani v těch nejživějších nočních můrách.
Po pár chvilkách nebylo po přízracích ani stopy, ale jejich připomínkou byl Arianin stav kůže. Místy byla rozsápaná až do masa a někde popálená, ale to víla Vesmíru nevnímala. Dokázala přemoct nepřátele, ačkoliv se už v duchu pomalu vzdávala.
"Abyste přemohli vílu Vesmíru, musíte přijít s něčím, co ji opravdu zlomí.."

Keiko se ráno probudila a okny dovnitř pokoje si pomalu nacházelo cestu ranní světlo. Nakonec musela uznat, že spánek opravdu potřebovala a dokázal jí dobít baterky. Ještě natažená v posteli se protáhla a hned na to z ní vstala. Ohlédla se k části ložnice její spolubydlící a to, co zahlédla, se jí vůbec nelíbilo.
Přeběhla těch pár metrů a zatřásla s Elliotem, který usnul s hlavou na posteli. "Elliote! Elliote, prober se!" Musela s ním pořádně zatřást, aby ho probudila.
"Co se děje?" pronesl ospalým hlasem a protřel si oči.
"Kde je Ariana?!"


Co teď a co potom?

25. ledna 2016 v 16:02 | Keiko
.............. Poslední článek zveřejněný 28. září 2015........ Vážně už je to tak dlouho? No, jo, asi jo... někdy se to nezdá, ale čas ubýhá velmi rychle a člověk to ani nepostřehne.....
V září jsem si řekla, že se budu blogu opět aktivně věnovat, jenže jsem to zase nesplnila... Vážně se mu chci věnovat, jenže... prostě na něj nenacházím čas, což mě mrzí, protože tenhle blog je mou součástí a nedokážu si představit, že bych ho neměla nebo se ho vzdala. Je to místo, kde přetvářím obrázky ve své hlavě do příběhu Goldix Clubu, kde dávám prostor i fantazii jiným a svými silami jim můžu dělat radost, což pro mě představuje jedno z největších potěšení. :)
Sama sebe si představuju třeba i za dvacet let, jak sedím u stolu, po němž jsou rozházené tužky a pastelky a já kreslím víly na přání... A téhle představě se musím usmívat, protože by to byla paráda, kdyby se to stalo skutečností. :) Tak mě napadá... pokud chci, aby se tak stalo, musím pro to zase něco začít dělat. A tak je to skoro se vším.... Pokud člověk po něčem z hloubi srdce touží, tak si za tím má jít. Nesmí se nechat zastavit překážkami, ale překonat je. :)
... Chci pokračovat v příběhu Goldix Clubu... kdo ví, třeba si toho jednoho dne někdo všimne, zaujme ho to a bude z toho chtít udělat ještě něco mnohem většího... Ale to už jsou moje přehnané fantazie... :D ... Chci kreslit nové a nové víly a strážkyně v překrásných proměnách... Musím se přiznat, že od září jsem tužku a papír neviděla ani z dálky... xD A přemýšlím, jak je to možné...? Jistě, chodím do práce, kde jsem celé dny, ale co sakra dělám v ty dny, kdy mám volno...? Možná jsem tak vyšťavená, že nemám sílu ani chuť se do něčeho pouštět a radši do ruky vezmu knížku, popřípadě zkouknu nějaké anime, přečtu si mangu... To nevyžaduje tolik námahy, heh...
... Ale teď si řeknu: "Dost, holka, koukej se vzpamatovat!" Už dost s pasivním trávením volného času, koukej se znova pustit do něčeho užitečného, do něčeho, co tě baví a neumíš si sebe bez toho představit. :)
... No, ale třeba už sem ani nikdo nechodí, když se po mně na tak dlouhou dobu slehla zem... Vůbec bych se tomu nedivila. I tak... je mi to jedno. :) Klidně bych sem přidávala články, aniž by na blog někdo chodil. Protože mi to dělá radost, tvořit něco svého, jedinečného. :)
Snadmi moje odhodlání vydrží... I když jsem se ještě rozhodla, že se zkusím dostat na vysokou školu, takže mě čeká učení se na přijímaci zkoušky. :) Tím chci říct, že asi i tak sem nebude přibývat moc nových článků... ale určitě budou... i kdyby to měl být jen jeden za týden. <333

... Jo, asi tak. :) Je fajn si v hlavě udělat pořádek a třebas se i o svoje myšlenky s někým podělit...


Kam dál