III. Útok Temných Dvojčat - část druhá

20. března 2014 v 11:14 | Keiko |  Příběh Goldix Club


Oslepující záře pomalu slábla. Po chvilce tu všichni stáli jako předtím. Stáli… Vydali ze sebe tolik energie, všichni se svalili vyčerpáním na zem. Těžce oddechovali. Víly už déle neudržely své kouzelné proměny, znovu se staly normálními dívkami.
Specialisté jen odložili své zbraně a pomáhali těm, kteří to nejvíce potřebovali.
Některé víly ještě dlouho lapaly po dechu. Tolik magické energie ze sebe ještě nikdy nevydali. Ale stálo to za to. To musel každý z přítomných uznat. Temná Dvojčata byla pryč.
Winx se také pomalu sbíraly ze země, ale bylo na nich vidět, že jim to činí značné potíže. Pomohli jim jejich druhové.
Ředitelka Flora se opírala o Helia: "V-vedli jste si všichni výborně… Všichni do jednoho…" I mluvení bylo těžké. Ale všichni ji slyšeli.
Helia přikývl na souhlas: "Ano. A zdá se, že tu znovu máme staré známé." Odmlčel se a něco pošeptal Floře do ucha. Ta jen bezradně pokrčila rameny a obrátila se k Bloom. Probíhala mezi nimi tichá rozmluva. Jestli to bylo vůbec možné, Bloom ještě více posmutněla.
Tuto scénu sledovala i nám známá pětice dívek. Pětice, protože Keiko byla stále součástí země.
Zefir přiběhl k dívkám. "Jste v pořádku?" Přiklekl ke své sestře Arianě, zkoumavě se na ni podíval. Po pár vteřinách si oddechl a objal ji.
"Co blázníš, prosím tě? Nic mi není," rozesmála se Ariana. Byla bratrovou starostlivostí překvapena.
Zefir se od ní odtáhl: "Vždyť se ti něco mohlo stát! Musela si je slyšet. Zajímali se o tvou sílu!" A to znamená, že se sem mohou ještě vrátit, prolétlo Zefirovi hlavou.
Ariana se na něj usmála a rozcuchala mu vlasy. To nesnášel. "Jenže já se jich nebojím. Dokud mám okolo sebe své kamarády a tebe, nic mě nezastraší."
Vtom do jejich rozhovoru vpadla Elisa. "A co já?? Mě tu nikdo neobejme? Prošla jsem si snad tím nejhorším, co jsem kdy zažila! A…"
Už to nestihla dopovědět, protože ji zarazilo obětí od Zefira. A to opravdu nečekala. Nikdo z přítomných.
Když se od ní Zefir odtáhl, hrál mu na tváři šibalský úsměv. Ale Elisa na něj jen mlčky zírala. A byla celá rudá. Nebyla schopna slova.
To Zefir postřehl a rozesmál se. Ještě jen tak ledabyle pokrčil rameny: "No co je? To byl pravděpodobně jediný způsob, jak tě umlčet, mladá dámo."
Elisa věděla, že má něco takového čekat. Stejně ji to vykolejilo. Všichni se jeho poznámce zasmáli. On se snad nikdy nezmění. Takový bude i na stará kolena, pomyslela si Ariana.
"Opravdu, Vaše výsosti, váš humor se stane legendárním," šťouchla si do něj Elisa. Měla ho čím dál radši. Nemohla si pomoct. V tu samou dobu měl stejné myšlenky i Zefir.
I ostatní si všimli, jak to mezi nimi jiskří. Byl to skoro zázrak, že někdo dokázal vydržet Elisino pošťuchování a provokaci.
"Nerada vás ruším ve vaší romanci, ale pořád tu máme jeden problém…" podotkla Mikki. Holky a okolostojící Specialisté se k ní otočili. Její prst ukazoval na Keiko. Stále kamennou.
"Jak to, že je z ní ještě kámen???" Podivila se Zoey.
"To mě taky zaráží. Myslela jsem si, že na ni nějak působí magie těch dvou!" Hlas Cleo zněl vyděšeně. Přešli pomalu ke Keiko.
"Neříkejte mi, že to takhle bude napořád?!" Zděsila se Ariana. To bylo nemyslitelné.
"Není to napořád, jen ona sama se může vysvobodit." To byl hlas Flory. Všechny oči teď spočinuly na jejích rtech.
"Ale jak? Vždyť je z ní kamenná socha!" Ariana už své slzy neudržela na místě. Pomalu stékali po jejích tvářích. Zefir ji utěšoval.
"Možná je z ní socha, ale živoucí. Její smysly stále pracují. Keiko musí jen svou myslí ovládnout zemi."
Keiko je slyšela. Slyšela všechno, co kdo říkal. Viděla všechno, co měla v zorném poli. Cítila okolní vzduch a pach spálené země. Měla ho snad přímo na jazyku. A nakonec cítila tvrdou zem pod svými chodidly.
Prý měla svou myslí ovládnout zemi. To se lehce řekne, ale hůř udělá. To je živel, který jí nejvíce vzdoroval. Nebude to nic lehkého, ale jakou jinou možnost měla?
Zavřela oči (alespoň si myslela, že je zavřela) a soustředila veškeré své síly, fyzické i mentální, na onen živel.
Zprvu se nic nedělo. A lidé okolostojící, ani Keiko sama nic nepostřehla.
Avšak po pár chvilkách se opravdu začalo něco dít. Země okolo Keiko se zavlnila jako vlny hnané silným větrem a začala lehce hřát.
"Co je to?" Rozhlížela se kolem sebe Ariana. Jen stěží zadržovala slzy. Zem už přímo sálala horkem. Ale nebylo to nepříjemné.
"Keiko pomalu ovládá zemi. Promlouvá ke zbylým třem živlům. Je na nejlepší cestě," oddechla si Flora.
"Podívejte! Hýbe prsty na rukou!" Zajásala Elisa.
A opravdu. Postupně začala být Keiko znovu sama sebou.
Ve větru jí začalo vlát oblečení a po chvilce i vlasy. Vypadalo to jako tanec radosti.
Konečně byla volná! Teď cítila všechno kolem sebe zesíleně. Půdu pod nohama, čerstvý večerní vzduch a v tom vzduchu tolik vůní! Vůbec nemohla slov vyjádřit, jak je šťastná! Jenže tohle se mohlo v budoucnu kdykoli opakovat… To je jediná věc, která ji rmoutila.
Země… Tvrdohlavý to živel. Měla s ním největší potíže. Voda, Oheň a Vzduch… s těmi problém neměla. Musí přijít na způsob, jak ovládnout i zemi.
Náhle se Keiko zapotácela a málem by upadla na zem, kdyby ji kdosi včas nezachytil. Neměla už ani sílu otevřít oči, aby se podívala. Byla tak zesláblá…
"Keiko! Co je s tebou?" Ariana se znovu začala strachovat. Ostatní na tom byli podobně.
Danny se rychle otočil k profesorům a Winx. To on Keiko zachytil. "Je s ní něco vážného?? Je úplně bezvládná. Jako by z ní vyprchával život!"
Bloom mu položila ruku na rameno a jemně se na něj usmála. "Vidím v tobě, že ti na ní opravdu záleží." Danny s vážnou tváří přikývl. "Ona v tobě vidí jen oddanou loutku tvých rodičů. Dej jí trochu času, princi," s těmito slovy Bloom položila svou dlaň na čelo Keiko. Začalo z ní vyzařovat naoranžovělé světlo, které po pár vteřinách ustalo.
Mezitím Danny všechno pochopil. Pochopil, proč se k němu Keiko chovala chladně a odtažitě. Myslela si, že jedná jen z pověření svých rodičů. Jenže ona je neznala. Byli to naprosto mírumilovní lidé, kterým na srdci leželo hlavně blaho lidu Hircanie. A i kdyby požádali, aby se Keiko vetřel do přízně… Neudělal by to.
Ale od prvního dne kdy o ní zaslechl, se s ní chtěl setkat. A on jí teď musí dokázat, že je tu sám za sebe.
Keiko se začala probírat. Pomalu otevírala oči do večerního šera. Nejprve zahlédla světla z lampiónů a barevných světélek, která byla pověšena všude kolem. Pak zaostřila se budovy školy, která byla v jedné části zničená.
Konečně se podívala na své nejbližší okolí. Uviděla Winx, Specialisty a také své nové kamarádky. A všichni se na ni koukali. To neměla ráda. Nesnášela být středem pozornosti. Zavrtěla se, jak jí to bylo nepříjemné.
Pak si uvědomila poslední věc. Někdo ji držel. Do této chvíle si myslela, že leží na zemi. Až teď ucítila teplo lidského těla. Zahleděla se na dotyčnou osobu.
Všimla si uniformy Specialistů a ihned věděla, kdo to je. Aby se přesvědčila, zvedla hlavu k Dannyho obličeji. Cítila, jak si ji pevně tiskl k sobě. Začala se červenat.
Danny se na ni usmál. "Vítej zpátky, Keiko." A stále ji držel.
Keiko konečně mohla promluvit, tak toho využila. "Mohl bys mě postavit na zem, prosím." Neřekla to chladně ale ani přátelsky. Spíše diplomaticky.
Danny bez váhání udělal, o co ho požádala. Jakmile se Keiko ocitla nohama na zemi, trošku od Dannyho poodešla. Stále mu totiž nevěřila.
Vír jejích myšlenek přerušilo jejích pět kamarádek. "KEIKO!!!" Všechny se na ni vrhly a společně se svalily na zem. Radostně se všechny objímaly, jak se sebe navzájem nemohly nabažit.
"Jsme tak rády, že jsi zpátky!" Ariana zářila radostí. Jejímu pevnému objetí Keiko neunikla.
"Já jsem taky ráda, že jsem tu s vámi, tak mě neumačkej!" rozesmála se Keiko. Netušila, že někdy někdo bude mít takovou radost z její přítomnosti. Byla opravdu šťastná.
"Toho se neboj," ozvala se Elisa, "Ariana tě neumačká, protože tě umačkáme všechny!" A vrhla se na Keiko s Arianou. Mikki, Cleo a Zoey ji následovali.
Ti, kdo byli přítomní u téhle scény, se rozesmáli. Po chvilkách hrůzy tu znovu začalo panovat veselí. A všichni se nakazili.
Dvůr Alfei byl náhle plný objetí a vřelých slov, smíchu a radosti. A takhle to tu má vypadat vždycky.
Šestice víl se od sebe konečně odtrhla a zvedla se ze země. Na tvářích měli úsměvy a oči jim zářily nadšením. Připomínají mi nás, když jsme byli v jejich věku, napadlo v myšlenkách Bloom. Třeba se nám tu dnes zrodilo nové Společenstvo světla.
Nikdo už takové myšlenky neměl. I když bylo zlo prozatím poraženo a všechno se v tuto chvíli veselilo, všichni byli unavení. Navíc se už opozdívalo a zítra měl začít nový školní rok. Plno učení, předmětů, testů a zkoušek. A na to přeci všichni museli nabrat síly.
Nastal čas ukončit dnešní den a uvítací večírek. Byl tu čas loučení, při kterém každý doufal v brzké shledání. Lodě Specialistů už se připravovaly k odletu. Jen museli počkat na některé opožděné pasažéry.
I Cleo se loučila. Se Specialistou jménem Gray. Nejprve neměla vůbec zájem s ním tancovat, ale nakonec udělala dobře, že šla. Byl úžasný! Rád maloval. Dokonce ho požádala, jestli by někdy nenakreslil i ji.
Grayovi probíhaly hlavou podobné myšlenky. Ten Cleo jen zahlédl a už z ní nespustil oči. Byla mu povědomá. Jako by ji někde už viděl. Ale nemohl si vzpomenout a ona mu prozradila, že je jen obyčejná holka s kouzelnými schopnostmi.
"Jsem ráda, že jsem tě poznala," přiznala Cleo a sklopila oči směrem k zemi. Pak je ihned zase zvedla a zahlédla Grayův vřelý úsměv.
"Nápodobně. Jsem rád, že jsi neodmítla pozvání k tanci."
Cleo mu úsměv oplatila: "Já taky… No, tak hodně štěstí ve škole. Snad se brzy uvidíme."
"Já už jsem spíše instruktor než student, ale děkuju. Taky doufám, že se brzy uvidíme. Měj se, Cleo." Naposledy si zamávali a Gray zmizel v útrobách jedné z lodí.
Zoey se také loučila. Cleo si všimla, že je to ten kluk, který ji přišel požádat o tanec s Grayem.
"Tak se tu měj, já už musím jít, jinak by mě tu snad nechali," pospíchal Ryou.
Zoey vyzval k tanci jenom kvůli Grayovi, který se neodvážil jít si pro tu druhou sám. Ale musel uznat, že Zoey nebyla tak špatná. Byla vtipná a dokonce mu předvedla, jak umí zpívat. Parádně. Krásnější hlas snad v životě neslyšel.
"No jasně… to by byla tragédie, kdybys tu zůstal. Musel bys pěšky." Tomu se oba zasmáli.
Ryou už byl na odchodu, ale Zoey ho překvapila. Dala mu pusu na tvář. Beze slova se vzdálila, nic k tomu nedodala.
Ryou za ní ještě hodnou chvilku zíral a chtěl na ni něco zavolat. Nakonec si to rozmyslel a znovu se otočil k lodi, aby nastoupil.
Nedaleko za ním přicházel k lodi i Seth. Ten byl dnes večer očarován krásou Mikki. Ale dlouho trvalo, než si ho také všimla a začala s ním tancovat. Použil na ni to, v čem byl nejlepší. Psaní romantických lístečků. Tomu žádná neodolala.
Chtěl se s ní ještě rozloučit, ale na to už nebyl čas. Ještě se ohlédl kolem dokola. Pak ji uviděl. Stála kousek dál se svými kamarádkami.
Ale nějakým způsobem se s ní ještě rozloučit mohl. Vytáhl lístek papíru, tužku a rychle něco napsal. Papír složil znovu do tvaru motýla. Znal jedno kouzlo, které lístek dopraví až k Mikki.
Pronesl cizí slova a lístek ožil. Poslal ho směrem, kde stála Mikki. Pak ihned nastoupil do lodi.
Lístek si propracoval svou cestu k adresátce. Jakmile Mikki motýlka uviděla, usmála se. Už ji to nepřekvapilo. Nastavila ruku a motýlek se jí snesl do dlaně.
Opatrně ho rozložila a přečetla těch pár krásných slov.
Doufám v naše brzké shledání,
Tak jako ptáci čekají na paprsky ranní.
Mikki mírně zčervenala a přitiskla si lístek hrudi. Asi se zamilovala. Takhle šťastná se necítila hodně dlouho.
Seth už to asi nemohl vidět, ale přesto mu Mikki poslala vzdušnou pusu.
Zato Danny se ničeho takového nedočkal. Vlastně to ani neočekával. Věděl, že musí Keiko dát čas. Sama královna Bloom mu to řekla. Musel být trpělivý. Ale už teď se mu Keiko zaryla do srdce. Tak silně, že ji odtud už nemohl vyhnat pryč.
Naposledy se za ní ohlédl. Viděl, jak se objímá s jednou ze svých kamarádek a něčemu se smála. Byl rád, když ji viděl takhle veselou.
Keiko už od smíchu rozbolelo břicho. Někdo ji neustále rozesmával.
Pak na sobě ucítila něčí pohled. Ohlédla se a spatřila prince Dannyho. Sklopila svůj zrak k zemi.
Po celou bitvu viděla, jak ji bránil a nehnul se od ní na krok. Pak ji držel v náručí… A dokonce k ní přišla i Bloom. Říkala jí něco o tom, že mu má zkusit věřit. Že on má srdce čisté.
To se jí lehce řekne. Nicméně by se o to mohla alespoň pokusit.
Elliot políbil Arianě ruku. Byla to přece princezna. Nemohl uvěřit tomu, že s ní protančil většinu večírku. Zprvu nemohl ani uvěřit tomu, že přijala jeho pozvání k tanci.
"Doufám, že jsem ti nešlapal při tanci moc na nohy," zasmál se Elliot.
Ariana se na oplátku usmála. "Neboj, rozhodně jsi lepší než můj povedený bratříček." S těmi slovy se otočila směrem, kde stál Zefir. S Elisou.
Elliota její slova překvapila. "Počkej… Zefir je… je tvůj bratr?" To ho vykolejilo. Vlastně si mohl všimnout podobností mezi nimi. Ale byl zaslepen Arianinou krásou.
"No jasně. Nevyměnila bych ho za nic na světě. Ty ho znáš?" Byla zvědavá Ariana.
Elliot přikývl: "Je to můj spolubydlící."
Ariana se rozesmála. Miloval její smích. "Tak to ti nezávidím. Užiješ si jeho provokace a pošťuchování. Jsem zvědavá, jak dlouho s ním vydržíš," stále se smála.
Její smích zaslechl i Zefir. A pomalu k těm dvěma přešel. "Copak, copak? Rozjela se tu nějaká zábava?" Objal Arianu kolem ramen a zahleděl se na Elliota.
"Ale, ale, ty už ses seznámil s mojí malou sestřičkou?" Zefir přešel k Elliotovi a také ho objal kolem ramen. "Tak poslouchej, chlapče. Jestli ji jen jednou ublížíš, budeš neustále vystaven mému homoru."
Ariana protočila oči. "Elliote, neposlouchej ho. Je jedno, jak se budeš chovat, jeho humor tě bude pronásledovat vždy a všude. Já vím, o čem mluvím."
Elliot se díval z jednoho na druhého. Po chvíli se všichni najednou rozesmáli.
Najednou nad nimi zaburácel mužský hlas: "Chlapci, už máte být dávno na lodi! Tak pohněte, nebo půjdete na Rudou Fontánu pěšky!"
Ten hlas je vylekal. Dlouho neotáleli a začali se loučit.
Elliot ještě jednou políbil Arianě ruku a vydal se směrem k lodi.
Zefir zase Arianu pevně objal. "Tak se snad brzy uvidíme, ségra. Rád se tu zase zastavím." S těmito slovy pohlédl také na Elisu.
Ta se začervenala. Neodvážila se promluvit, zrak měla upřený na zem.
Slyšela, jak k ní Zefir přešel, zahlédla jeho boty. Pak ji vzal za ruku a políbil ji. Elise začalo srdce bušit jako o závod.
"Tohle není žádný z mých humorů, tohle myslím vážně. Výjimečně," zakřenil se.
"Přestaň. Kdo jsi a co jsi udělal s pravým Zefirem?" Optala se z legrace Elisa.
"Budeš překvapená, ale já umím být taky vážný. Když chci. A to není moc často."
Naposledy jim zamával a už pádil k lodi. Čekalo se jen na něj. Bylo to vidět na tom profesorovi, který je tak vyděsil svým řevem.
Dveře lodí se zavřely, motory postupně nabíraly otáčky a lodě se vznesly do vzduchu. Po chvíli zmizela jejich světla ve večerní tmě.

Temná Dvojčata se probrala v Začarovaném lese. Blízko bezedných bažin.
Obě dvě byly vysílené a jen těžko se mohly hýbat. Za to mohla ta neskutečná moc pozitivní energie. Jak je možné, že je porazili?!
"Tohle jim nedarujeme. Však my se vrátíme a mnohem silnější. Jen musíme přijít na způsob, jak načerpat co nejvíce energie. Aby se nám nikdo nemohl postavit."
"Naprosto souhlasím," přitakalo stříbrovlasé dvojče, "všichni budou litovat, že se nám postavili. A všimla sis? ONA tam nebyla. Asi dala přednost pohodlí svého království."
Druhé dvojče se pomalu postavilo na nohy a temně se zasmálo: "Ona taky za všechno zaplatí. Nikdo neunikne naší pomstě."
Teď už stály na nohou obě sestry. Podívali se na sebe a v myšlenkách spřádali podlé plány na svou pomstu.
Pokud jim všechno vyjde, nic a nikdo je nedokáže zastavit. Nic a nikdo…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Caroline Caroline | 20. března 2014 v 20:35 | Reagovat

jedním slovem: páááááááni :O
To bylo úžasné a hlavně to loučení

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama