VII. Odhodláni k boji - část druhá

26. července 2014 v 11:35 | Keiko |  Příběh Goldix Club




Keiko za sebou tiše zavřela dveře a rozeběhla se pryč. Nevěděla, kam má jít. Chtěla zmizet někam, kde by mohla být sama. Kde by se mohla vyplakat a být sama jen se svými myšlenkami.
Po chvíli běhu se zastavila. Oči měla plné slz, že vůbec neviděla na cestu. Setřela z tváře stopy smutku a rozhlédla se. Při útěku si nestačila uvědomit jednu věc. Všude byly víly. Užívaly si dalšího volného dne. Bylo totiž jisté, že zítra započne vyučování. A kvůli Temným Dvojčatům bude ještě těžší a namáhavější.
Všechny víly, které Keiko míjela, se na ni s podivem dívaly. Musela se uklidnit. Nestála o to, aby se jí někdo vyptával, co se stalo, a pak ji ještě litoval. Ne, to nepřicházelo v úvahu.
Sebrala se a rychlým krokem zamířila na školní dvůr. Měla namířeno na jednu z laviček, které obklopovaly fontánu. Keiko si ji teď mohla pořádně prohlédnout. Hlavní postavou, kolem které tryskala průzračně modrá voda, byla víla. Měla dlouhé vlasy a její oblečení, i když bylo vytesáno z kamene, také bralo dech. A vypadalo to, jako by kolem víly vířil vítr, na jehož peřejích poletovalo listí.
K víle patřilo ještě jedno stvoření. Sedělo na podstavci, víle u nohou, a zbožně se na ni dívalo. Keiko tvorečka nepoznávala, ale byl až neskutečně roztomilý. Měl velkou hlavu, v poměru ke svému tělu, vlasy svázané do vysokého copu, ale Keiko nejvíce zaujaly oči onoho tvora. Byly opravdu velké a jako živé.
Keiko byla fontánou tak uchvácena, že dokázala zapomenout na svůj žal. To ale mělo krátké trvání. Chtěla si sednout na lavičku, jenže okolo bylo až moc lidí na její vkus. Dívky si mezi sebou povídaly, smály se vtipům, které si vyprávěly a působily bezstarostně.
To Keiko nemohla unést. Slzy se znovu draly na povrch. Dala se do běhu. Utíkala k lesnímu parku, který byl součástí školního areálu.
Za pár okamžiků kličkovala mezi stromy, které z lidského pohledu dosahovaly snad až do nebes. Sotva popadala dech, tak zpomalila, až se nakonec úplně zastavila. Nabrala pořádný doušek vzduchu do plic a následně mohutně vydechla.
Rozhlédla se po svém nejbližším okolí. Všude, kam dohlédla, byly jenom stromy. Nepropustná zeleň, která ji dusila, ale zároveň chránila. Uvelebila se u kmene jednoho ze stromů. Kolena si přisunula k bradě a nohy objala svými pažemi.
Proč se také nepřidala k holkám a nešla s nimi na Domino? Proč se jim to snažila rozmluvit, chtěla je přimět, aby zůstaly na Alfee? Proč?
Prostě se bála. Měla strach, že bude pro všechny zase jenom přítěží. Jako tomu bylo posledně, kdy se tady objevila Temná Dvojčata. Proměnila se v kámen, protože nedokázala ovládat živel Země… To se jí ve chvílích vypětí prostě stávalo. A nevěděla, co s tím!
Proto se přece ocitla tady na Alfee. Když celé království Hircanie obletěla zpráva, že sílu živlů má v moci Keiko… Ihned si ji k sobě zavolali král s královnou. Musela jim předvést, že se skutečně stala opatrovnicí živlů, které jsou pro Hircanii životně důležité.
Jakmile jim předvedla své nově nabyté schopnosti, dospěli k rozhodnutí, že se Keiko musí zdokonalit v jejich ovládání. A dali jí na vybranou. Buď začne žít v paláci a budou ji učit soukromí profesoři nebo se půjde vzdělávat na jednu z vílích škol. Tak se ocitla na Alfee.
Při oné audienci byl přítomen i princ Danny a už tenkrát se na ni tak zvláštně koukal… Keiko se tomu teď musela pousmát. Jak měl pusu dokořán, když královskému dvoru předvedla sílu živlů, která v ní dřímá.
Ale předvedla jen velice málo. Vodu z fontány přiměla tryskat do závratných výšek, plameny svící udělala ohromnější, uprostřed síně nechala z mramorové podlahy vyrůst smuteční vrbu a nakonec přivolala silný severák, dík němuž se všichni rozklepali zimou.
Všem bylo jasné, že Keiko potřebuje trénink, aby se jí živly nevzepřely. Vybrali pro ni Alfeu. Za toto rozhodnutí byla teď nesmírně ráda.
Ale teď musela trnout strachy. Vycítila, že její kamarádky zmizely ze školy a už teď jsou pravděpodobně v centru dění na Dominu. Co se tam asi děje? Temná Dvojčata řádí a ničí vše, co jim přijde do cesty. Nemilosrdně ukončují životy nevinných lidí. Možná právě teď stojí čelem k holkám…
Ne! Odmítala na takové věci myslet. Jinak by se asi zbláznila. Zavřela oči a naslouchala hlasu parku. Zaslechla šumění listí, do kterých se opíral lehký podzimní větřík. V dálce bylo slyšet datla a zpěv ptáků. Klid a mír… Taková místa měla Keiko nejraději.
"Jsi v pořádku?" Kousek od Keiko se ozval něčí hlas. Byl povědomý.
Keiko zvedla hlavu a otočila se směrem, odkud hlas vycházel. Nejprve viděla bosé nohy tmavé kůže. Pohledem pokračovala výš, až se dostala k obličeji. Úzké temně modré oči, váhavý úsměv a dlouhé vínové vlasy svázané do ledabylého ohonu. A v ruce držela načatou tabulku čokolády. Byla to Jasslyn.
Keiko se vzchopila a doufala, že na ní nebude znát, jak je zoufalá. "No, jasně, nic mi není. Jenom jsem chtěla být chvíli sama," vydolovala úsměv. Jasslyn se na ni pochybovačně zadívala, ale pak jen pokrčila rameny. "Můžu si k tobě přisednout?" Keiko přikývla a poplácala zem vedle sebe. Jasslyn se na tom místě uvelebila.
"Mysleli jsme si, že v zemi snů strávíš přinejmenším další dva dny," podotkla Keiko.
"To jste nebyly sami. Měla jsem úplně stejný pocit. A ta postel byla navíc tak neuvěřitelně pohodlná. Jenže jsem nemohla usnout, i když jsem byla fakt unavená jako kotě. Jak jsem spala dlouho?"
Keiko se zadívala na své hodinky, které dostala od táty k patnáctým narozeninám. Řemínek měly vyvedeny v tyrkysové barvě. Ale ciferník tvořil živoucí oceán. Byl tam vidět barevný útes a okolo se proháněly ryby, delfíni a mořští koníci. "Řekla bych, že ani ne půl hodiny."
Jasslyn se zamračila. "To je fakt divný. A přitom se teď cítím odpočatě," odlomila si další kousek čokolády a hodila si ho do pusy. Další kousek podala Keiko. "Na, vezmi si. Je to vlastně tvoje čokoláda." Keiko nabízenou čokoládu vděčně přijala. Jak se jí lahodná chuť rozlévala v puse, cítila se mnohem lépe. A chtěla se o Jasslyn dozvědět něco nového.
"Víme o tobě, že se jmenuješ Jasslyn a máš ráda čokoládu," obrátila se Keiko celým tělem k Jasslyn, nohy dala do tureckého sedu a hlavu si opřela o dlaně. "Neřekla bys mi o sobě něco víc, záhadná neznámá?" Spiklenecky na Jasslyn mrkla.
"No, jestli o to stojíš," odmlčela se, aby viděla reakci Keiko. Ta dychtivě přikývla. A Jasslyn se dala do vyprávění. "Pocházím z království Mythia a jsem vílou mýtických bytostí. A asi tomu nebudeš věřit… ale.." Jaslynn se odmlčela. Ať chtěla říct cokoliv, rozhodla se to zatím nechat pro sebe, "No, nic." Keiko tázavě zvedla obočí.
Jasslyn se to snažila zamluvit. "Mám ráda bylinkářství a ráda provádím experimenty a snažím se vyrábět lektvary," vyprávěla o překot.
"Vážně? To je skvělý! Ráda bych taky zkusila vyrobit nějaké nové lektvary. Ale s mým štěstím by vybuchlo všechno v mém okolí." Obě se rozesmály. "Máš ještě nějaké jiné zájmy? A co ty mýtické bytosti? Kolik jich znáš?"
Jasslyn zarazila Keiko gestem ruky. Jinak by ze sebe vychrlila dalších tisíc otázek. "Ráda čtu a sbírám staré knížky, už se kvůli nim doma nemůžu skoro ani hnout. A znám všechny mýtické bytosti, které žijí na Mythie. Ale nejmilejším ze všech je Crescendo, jednorožec. Znám ho už od narození a rád mě vozí na svém hřbetu."
Keiko vykulila oči. "Ty jezdíš na jednorožci?" Jasslyn s úsměvem přikývla. Taky na to byla patřičně hrdá. "Úža… Já jsem teda vždycky toužila proletět se na hřbetu Pegasa."
Jasslyn se na Keiko zazubila. "To ti klidně můžu splnit, ale pod jednou podmínkou…" otočila se k ní celým tělem tak, jako to předtím udělala Keiko.
Keiko zmateně nadzvedla jedno obočí. "Jakou podmínku máš na mysli?" optala se se zvědavostí v hlase. Jasslyn vzala jednou rukou tvář Keiko a zadívala se jí do očí. "Když mi povíš, co se stalo. Je na tobě vidět, že se něco děje. A dusit to v sobě není zrovna nejlepší."
Keiko jí překvapeně oplácela pohled, ale nakonec si sklesle povzdychla a dala se do vyprávění. Prozradila Jasslyn všechno, co se stalo od té doby, co ji nechali na ošetřovně. Když se dostala ke zlatým tetováním, poukázala na Jasslynino rameno, kde se skvěla hlava jednorožce. Odhodlala se zeptat, jestli Jasslyn o tom něco neví, ale ta jen zavrtěla hlavou. Ani ň…
Jakmile Keiko dovyprávěla, Jasslyn si všechno promyslela a srovnala v hlavě. "Víš, já být na tvém místě, tak si s nimi o tom promluvím… až se vrátí." Keiko chtěla něco namítnout, ale Jasslyn ji nedala prostor. "Žádné námitky! Určitě se vrátí… Možná jsou jednotlivě slabé, ale jako celek mají ohromnou sílu. Věř jim."
To se lehko řekne, ale hůř udělá. Ale Jasslyn měla ve všem pravdu. Musí se vzchopit a udělat vše pro to, aby byla v bojích po boku svých kamarádek.
"A ještě jedna věc," ozvala se Jasslyn, "s radostí tě představím Crescendovi, když mi řekneš svoje jméno."
Keiko se rozesmála a rázem se cítila povzneseně… prostě mnohem lépe než před pár chvilkami. "Keiko, tak se jmenuju já," podala Jasslyn ruku, ale ona ji znovu překvapila. Ruku nepřijala, zato Keiko obdařila přátelským objetím. S radostí také Jasslyn objala. Tohle potřebovala jako sůl.

Pět zářivých paprsků během okamžiku dorazilo na Domino. Víly se zhmotnily, měly zavřené oči a stále se držely za ruce. Jako první je otevřela Ariana. Potvrdila si, že všechny dorazily správně. "Dobře, jsme tady, můžeme se pustit."
Jak Ariana řekla, tak ostatní udělali. Na téhle cestě ji považovali za svou vůdkyni. Jak by také ne. Díky ní se sem v pořádku dostali a mohli začít se svou misí.
Jenže ani jedna nebyla schopná se pohnout z místa. Okolní zkáza jim připoutala nohy k zemi. Ocitli se přibližně uprostřed jedné z vesnic. A všechny domy byly v plamenech. Lidé utíkali pryč, co nejdál od zla. Jenže se nebylo, kam schovat. Všude panoval chaos. Hořely i stromy a ve vzduchu se vznášel štiplavý dým společně s popelem.
Ariana to sledovala se zděšením. Nemohla tomu uvěřit… Nechtěla tomu věřit! Nenápadně se štípla na ruce, aby zjistila, jestli se jí to nezdá. Ale byla to skutečnost. Krutá realita.
V dálce se ozval výbuch. Všech pět víl se za tím zvukem otočilo. Bylo bez debat, že největší bitva se odehrávala v paláci. I přes dým z plamenů, které pohlcovaly poslední zbytky vesnice, bylo vidět, že i hlavní sídlo království je v troskách. Z jeho směru se teď ozýval jeden ohlušující výbuch za druhým.
Musíme něco dělat! Nemůžeme tu jen tak stát, když na vlastní oči vidíme, že z Domina nezbude zhola nic! Prolétalo Arianě hlavou pořád dokola. Snažila se představit, jaké by to bylo, kdyby se podobné peklo odehrávalo na Stareině… Ne, něco takového by nikdy nedovolila. Musí být silná a pomoci, kde se dá.
"Teda teď by se nám hodila síla živlů. Keiko by ty plameny dokázala utišit nebo je aspoň spláchnout pořádnou vlnou!" konstatovala Elisa.
Všechny si toho byl vědomy. "Jenže Keiko tady není, budeme si muset poradit bez ní," opáčila Ariana, "a stejně ji nechápu."
Mikki položila Arianě ruku na rameno. "Víš, nebo alespoň tušíš, proč nechtěla jít s námi. Ale teď není čas na to myslet."
Měla pravdu. Jich pět čeká těžký úkol a musí ho zvládnout. Protože pokud by selhaly… s Keiko už se ani jedna z nich neuvidí.
"Holky, už tady nemůžeme jenom stát. Musíme se dát do práce. Eliso a Cleo, zkuste něco provést s tím ohněm a dýmem." Dívky přikývly a společně vzlétly do výšky, aby měly větší představu, s čím se mají vypořádat. "Mikki a Zoey, m tři pomůžeme zdejším obyvatelům všemi silami, které máme!"
"Jasná věc!" vykřikly Mikki se Zoey najednou. Rozeběhly se k domům a k utíkajícím lidem, aby jim pomohly pryč.
Ariana zaslechla pláč. Snažila se zjistit, odkud vychází. Ten poslední dům, který ještě nezkolaboval! Rychle se k němu vydala a zastavila se u vchodu. Vnitřek byl plný dýmu a oheň stravoval vše, co mu stálo v cestě. Ariana zahlédla, že se blíží k trojici lidí. Byla to malá rodina.
Musela honem něco vymyslet. Vpadla do stavení, pozdvihla ruce nad hlavu a zvolala: "Stříbrný závoj Luny!" Arianiny ruce se začaly třpytit, až celá zářila. Rozmáchla se rukama do všech stran, na čele se jí perlil pot. Ale její kouzlo fungovalo. Dým pomalu mizel a plameny se stáhly do ústraní. "Rychle ven! Utíkejte! Nemůžu to kouzlo držet moc dlouho!"
Rodiče s malou holčičkou ji uposlechli a klopýtavě vyšli z rozbořeného domu. Jejich domova.
Ariana těžce oddechovala. Ustupovala k východu, ale už to déle nevydržela. Svěsila ruce a střemhlav vyskočila ze dveří. Právě včas. Kouzlo Luny přestalo účinkovat a domem se řítil oheň. Ariana se stočila do klubíčka a rukama si chránila hlavu. Oheň roztříštil sklo oken. Střepy pršely všude.
"Au!" Ariana ucítila bolest v noze. Jakmile všechny kusy skla dopadly na zem, Ariana se odvážila podívat, co se stalo.
Zalapala po dechu. Ve stehně měla zabodnutý malý kousek střepu. Po kůži jí začala stékat krev. Opatrně střep z nohy vytáhla a odhodila ho. "Zatraceně…"
Vstala ze země. Mohla chodit, ale na běhání to nebylo. Pomalým krokem se vydala hledat další lidi a hlavně svoje kamarádky.
Elisa s Cleo se vznášely nad spálenou vesnicí. Ani jedna po celou dobu nepromluvila.
"Máš nějaký nápad?" optala se Elisa Cleo, "protože já mám v hlavě úplný prázdno." Cleo se na ni pobaveně podívala. "To není žádná novinka." Elisa se po ní se smíchem ohnala.
"Klid, Eliso, teď není čas na blbiny. A já bych nějaký nápad dokonce měla." Elisa si oddechla. Aspoň něco. "Jaký?"
Cleo spojila ruce k sobě a začala se soustředit. "Digitální síť!" zvolala silným hlasem. Musel ji slyšet snad každý člověk v okolí jednoho kilometru. Oddělila ruce od sebe a mezi nimi se začala tvořit síť. Cleo se napřáhla a z jejích dlaní se nad celou vesnicí rozprostřela světélkující digitální síť.
Elisa ten výtvor zvědavě pozorovala. "K čemu nám bude síť?"
Cleo se na ni pokřiveně usmála. "Dívej se a uč, má drahá. Tohle je síť, která do sebe dokáže pohltit plameny, popel i dým. A neruš, musím se soustředit. Kryj mi záda!"
Tak se Elisa začala soustředit na nejbližší okolí, jestli se neblíží nějaká hrozba. Stočila pohled k síti a povšimla si, že se k ní zvedají plameny s dýmem. Jako kdyby to byl magnet. Fakt to fungovalo! Vnitřně se zaradovala.
"Holky, pozor!" Elisa zbystřila, ale okamžik nepozornosti uvrhl obě dívky do nebezpečí. Dýmem se k nim něco blížilo ohromnou rychlostí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 dí | 26. července 2014 v 13:51 | Reagovat

konečne sem se dočkala

2 Kesie Kesie | Web | 26. července 2014 v 21:16 | Reagovat

mě už vážně nebaví že všichni ukončují FF v nejnapínavější části xD vím sme tak aspoň natěšení na další ale to člověk prostě nemůže vydržet :D jinak krásný a skvělý díl :*

3 Maju Maju | 26. července 2014 v 23:08 | Reagovat

Supr další co nejrychleji dokážeš xD

4 Bloom magic Bloom magic | 27. července 2014 v 12:29 | Reagovat

Úžasný super díl!  Příšerne se teším na další pokráčo! Suuuuuuuupppppppppeeeeeeeeeeeerrrrrrrrrrrr

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama