Listopad 2014

Azaiach

18. listopadu 2014 v 12:44 | Keiko |  Goldix Club


Azaiach (čti Azajach) není člověkem, nýbrž Elfem. Patřil ke klanu Elfů z Měsíčního lesa, který se nachází na planetě Mythia.
Azaiach je spíše samotářský tvor, i když společností nepohrdne. Rád zpívá a hraje na loutnu. Nejvíce času tráví v lesích a to zejména v korunách stromů, kde ho nic neruší a kde může být sám sebou. Je to takový snílek a na povrch občas vypluje jeho dětská stránka... Zvláště když si hraje na nebojásného Elfa chránící své království.
Je velice nadaný. Umí skvěle střílet z luku, lovit, stopovat a i přesto, že nepatřil k vyšším Elfským kruhům, dokáže ovládat i magii. S radostí pomáhá potřebným.

Před mnoha lety se Azaiach stal vyhnancem a to poté, co vyzradil mnohá tajemství Elfů těm, kteří je nikdy neměli slyšet. Azaiach to neudělal shválně, jelikož byl pod kletbou, která ho nutila říkat věci, které by si jinak nechal pro sebe. I když se bránil, co mu síly stačili, nakonec byl z klanu vyhnán a od té doby se Azaiach světem protlouká sám.

S vílami z Goldix Clubu se setká na jedné z jejich misí a od té doby je bude provázet... hlavně Jasslyn.


ZAJÍMAVOSTI
Narozeniny: 8. srpna
Vílí znamení: Mermaid (Mořská panna)
Oblíbené jídlo: lesní plody, opečené brambory
Oblíbená barva: přírodní barvy, neonová žlutá
Koníčky: lukostřelba, zpívání
Oblíbené zvíře: sova
Miluju: procházky lesem za rozbřesku
Nesnáším: čaroděje, lidi, co se zajímají jenom o sebe
Oblíbená hudba: klasická
Oblíbená věc: šňůrka s přívěskem ve tvaru listu, měšec, kam si ukládám důležité věci
Oblíbená magie: Řeč přírody

XII. Síla Pixies - část první

15. listopadu 2014 v 10:09 | Keiko |  Příběh Goldix Club






Winx s Daphne se shromáždily okolo Flory třímající v rukou rozevřenou knihu povídek. Možná nalezla další vodítko, které by mohlo všem pomoci.
"Mojí milované chráněnce, ze srdce, Cel," přečetla to Daphne ještě jednou a její slova se tiše ozývala ředitelnou. Přimhouřila soustředěním oči a silně nad těmi slovy uvažovala. Zvláště nad tím jménem. "Pořád je to málo. Neznáme nikoho, kdo by se jmenoval Cel nebo by to jméno tak začínalo." Otočila se směrem k oknu, z něhož byl výhled na školní dvůr zaplněn studentkami. "Nebo vy snad znáte někoho, kdo nese stejné jméno?"
Zavládlo ticho, jak se víly ponořily do svých myšlenek a vzpomínek, kterých nebylo zrovna málo. Ale ani jedna si nemohla vybavit, že by to jméno někdy v minulosti zaslechla.
"Cel… to může být počátek tolika jmen! Celestina, Celanna nebo třeba Celia," vyjmenovávala možnosti Bloom a to bylo jenom malé pískové zrnko na obrovské poušti.
Flora rozladěně knihu zaklapla a odložila ji na stůl. "Kdybychom věděli, kdo ty povídky napsal, mohli bychom se od dotyčného alespoň dozvědět, jak se stát zajedno se srdcem a duší. To by stačilo a tím by svět byl o něco méně ponurý."
"Jenže jak to máme vypátrat? Naše situace se zdá naprosto beznadějná!" řekla roztřeseným hlasem Musa. Už toho na ni bylo zase moc. Opět stojí proti silnému nepříteli, jako tomu bylo i před pár lety, kdy se pořád něco dělo. Neustále se objevovali padouši, kteří se chtěli zmocnit celé Magické Dimenze. "Kdyby tak existovala například nějaká databáze, kde by se dalo rozluštit písmo a neznámá osoba k tomu."
Na to žádná z nich neměla odezvu. Až na jednu, které jakoby se nad hlavou rozsvítila pomyslná žárovka.
"Mám nápad a myslím, že by stál za zkoušku!" zněla nadějeplně Bloom. Natáhla se po knize a otevřela ji na předpolední stránce, kde bylo vepsané věnování. "Na Zemi jsem se jednou seznámila s grafologií. To je věda, která se zabývá písmem a jeho rozborem," vysvětlovala. Vsadím se, že nějakého odborníka bychom našli i v Magické Dimenzi. Kdyby rozluštil to písmo a přišel na to, kdo ten tajemný spisovatel je… Měli bychom napůl vyhráno."
"To je geniální nápad, Bloom! A rozhodně je to lepší než nic," vzala Stella svou kamarádku kolem ramen. Nálada v místnosti byla o poznání povznešenější, i když se do mysli vkrádala možnost, že se to také nemusí povést.
"Navrhuju, abychom toho odborníka našli, ale dál to necháme na těch dívkách," navrhovala Daphne.
Proč?" zeptala se zvědavě Aisha a i ostatní Winx nezastíraly překvapení nad Daphniným rozhodnutím.
Daphne se usmála a založila ruce v bok. "Koneckonců, to ony mají na tělech zlatá znamení, takže by to měly být ony, kdo rozluští jejich tajemství. Nebyly jste taky takové, když jste byly ve věku jako ony, co?" To byla pravda a při vzpomínce na staré dobré časy se Winx zasmály od srdce. "Samozřejmě pokud to bude nutné, budeme jim pomáhat. Ať už v tom individuálním tréninku nebo v pátrání. Souhlas?"
Tecna ukázala palec nahoru. "Na nás se můžeš spolehnout, Daphne!"
"Že je na vás spoleh, to jsem zjistila už před dávnou dobou. A jsem za to ráda," dodala Daphne a obdařila kamarádky vřelým úsměvem. Ať se stane cokoliv, věděla, že s ní budou až do samotného konce, ať už měl být jakýkoliv. A málokdo se může chlubit takovým poutem, který měla Daphne vytvořené s Bloom a Winx.
"Dobrá, takže se pomalu můžeme pustit do práce." Flora byla nabitá novou energií, již si hodlala dlouho udržet. "Naše první kroky povedou do školní knihovny a Magického archívu, kde můžeme pátrat po specialistech na písmo a mimoto taky po jménech začínajících na Cel. Kdo ví, co se nám může podařit najít."

Zatímco se Winx pustily do hledání po tajemném spisovateli a Ariana s kamarádkami a Specialisty vyrazili do města na malou oslavu, Temná Dvojčata se taktéž dala do pohybu. Stále se jim nepodařilo ovládnout Kroniku Sférického světa, což je obě frustrovalo a na malou chvíli dokonce měly chuť knihu zničit nebo jen prostě zahodit. Avšak poté, co se uklidnily, došly k názoru, že potřebují načerpat více sil, jinak si Kroniku nikdy nepodmaní. A z toho důvodu se Temná Dvojčata vydala na planetu Magix do Začarovaného lesa, kde sídlila jedna malá vesnice plná kouzelných bytostí.
"Jsi si jistá? Vždyť je obecně známo, že vesnice Pixies je utajována před světem a o její poloze ví jenom pár vyvolených," ozýval se mezi stromy Severinin hlas. O téhle expedici měla svoje pochybnosti. Vůbec nevěděli, jestli se jim ty malé potvůrky podaří najít a taky netuší, jestli jim dokážou dodat tolik potřebné síly.
"Nestrachuj se, sestro," odmávla Rosalinn Severininy námitky rukou a dál se tiše plížila lesním podrostem. Jejich kroky nebyly vůbec slyšet, jakoby snad šli po měkkých oblacích. "Naše spojené síly dokáží Pixies vystopovat a jestli se bojíš o to, že nemají moc kouzelných sil, tak to se pleteš."
Severina pozvedla obočí. "To je jejich moc tak velká, že nám stojí za to se prodírat hustým lesem, křovím a vším možným?" Severina to nikdy neřekla nahlas, ale občas ji štvalo, jak se nad ni Rosalinn povyšuje a dělá z ní hlupačku. A Rosalinn sama ze sebe dělá tu nejchytřejší čarodějnici pod sluncem. A Severině někdy na mysl přišly vzpomínky z dob, kdy obě byly vílami a princeznami Domina. Tehdy se obě tak úžasně doplňovaly a nikdo je nedokázal rozvrátit. Nepřiznala to, ale při slabých chvilkách se do té minulosti chtěla vrátit.
"Ani nevíš, jako moc nám to za to stojí. Pixies jsou v podstatě malé víly a každá z nich má svou specifickou moc. A ten, kdo ovládá jejich sílu, se může považovat za jednoho z nejsilnějších kouzelníků Magické Dimenze."
"To myslíš vážně?" zněla Severina pochybovačně.
Rosalinn se zastavila v chůzi s pohledem upřeným před sebe. "Jistě, že ano. Existují Pixies přírody, zvířat, času, počasí a dalších sil. A kdo ovládá jejich sílu, dokáže tyhle aspekty ovládat. Má pod palcem přírodu, zvířata, čas i počasí! Není to báječné?" Rosalinn se nahlas rozesmála a byl to opravdu nepřátelský smích smíšený zároveň se ctižádostí.
Severině z toho naskákala husí kůže. "Dobře, dobře, věřím ti. Přestaň se smát nebo nás prozradíš."
"Tak ať. Každého, kdo se odváží nám postavit, proměníme v hrstku prachu. Tak pojďme, cítím, že už nejsme daleko," dala se vpřed Rosalinn. Severina ji bez debat následovala.
"Sem tam mi připadá, jako bys to ani nebyla ty. Mám pocit, že tě snad posedla nějaká dobrotivá duše, která z tebe vyhnala tvoje pravé já," promluvila Rosalinn. Takový pocit zaplavoval její mysl celkem často. Od té doby, co se v Omega Dimenzi opět probraly k životu.
"Co to meleš, prosím tě?" snažila se Severina zamaskovat nervozitu a taky to, že se její sestra docela dobře trefila. "Já jsem pořád já, jedna půlka Temných Dvojčat."
Rosalinn se na své dvojče letmo ohlédla a zkoumala ji laserovým pohledem. Nebyla schopná cokoliv vyčíst z jejího chování. Odvrátila se a jen ledabyle pokrčila rameny. "Fajn, tak mám prostě bujnou představivost."
Po pár dalších krocích Temná Dvojčata zaslechla vysoké hlásky a smích přicházející zpoza skupiny keřů rostoucích přímo před nimi.
"Jen z toho zvuku se mi dělá špatně," podotkla Severina a naoko se začala dávit.
"Vůbec se ti nedivím. Pixies jsou přece spojenci víl a už jenom z toho pomyšlení mi je zle," uchechtla se Rosalinn. Hned na to pozvedla ruku, která již jiskřila vínovou září a byla připravena na útok. "Můžeme se do toho pustit, Severino. Bez váhání, jasné?"
"Že váháš," přitakalo stříbrovlasé dvojče.

"Ta pizza je vážně boží!"
"Lepší jsem snad v životě neměla!"
"Sem musíme zavítat častěji."
Parta víl a Specialistů si právě užívala oslavu v jedné z restaurací ve městě Magixu. Stůl byl přeplněn pizzami všech druhů a pití teklo proudem. Hovor a veselý smích se rozléhal po celém restauračním zařízení. Díky tomu shromáždění se i další návštěvníci dobře bavili a smáli se od ucha k uchu. Zábava byla v plném proudu do té doby, než…
"AU!" Elisa se najednou oběma rukama chytila za hlavu a na tváři se jí objevil výraz plný bolesti. Křečovitě zaťala zuby a byla by se svalila na zem, kdyby se okolo ní všichni neshlukli. Zefir popadl Elisu kolem ramen a starostlivě si ji k sobě přitáhl.
"Ellie, co se děje? Co je ti?" zazněla mu v hlase stopa paniky. Netušil, co se s Elisou děje a nevěděl, jak jí má pomoci. Ta bezmoc byla děsivá.
"Pixies… něco se s nimi děje… asi je někdo napadl, někdo vyčíhal jejich vesnici v Začarovaném lese!" dostala ze sebe přerývaně. Postavila se na nohy, ale Zefir ji musel přidržovat, protože Elise se podlamovala kolena. "Musíme honem za nimi, nebo bude příliš pozdě."
"To si teda piš," řekla bojovně Mikki. "A já mám takový pocit, že jsou za tím naše staré známé. Nikdo jiný než Temná Dvojčata. Pokaždé, když se děje něco zlého, jsou za tím ony."
Všichni se zvedli ze sedaček a chystali se vyrazit do Začarovaného lesa.
"Zaplatím a půjdeme, nesmíme ztrácet čas." Ariana odběhla k pultu zaplatit objednávku, jež nebyla malá, ale princezna Stareiny se o takové věci starat nemusela.
"Měli bychom jít s vámi?" optal se Gray, přičemž pohledem těkal z jedné víly na druhou.
"Ne, zvládneme to… Když poletíme, budeme tam hned," zamítla nabídku Elisa. Pokud se opravdu jedná o Temná Dvojčata, nechtěla, aby kluci přišli k úrazu. Nemohli vědět, jak moc dvojčata zesílila od jejich posledního setkání.
"Na to zapomeň, Ellie," namítl Zefir a nespouštěl z Elisy oči. "Samotné vás v tom nenecháme. Čím víc nás bude, tím lépe."
"Zefir má pravdu, Eliso," přikývla Cleo, přistoupila ke své kamarádce a chlácholivě ji poplácala po rameni. "Samy bychom to nemusely zvládnout."
Elisa si odevzdaně povzdechla a přešla ke dveřím vedoucím na ulici. "Dobře, jak myslíte. Ale pohněte sebou, protože…" na chvíli se odmlčela a třela si prstem spánky… "je to čím dál horší." Vzala za kliku, vyšla na chodník lemující silnici a obchody a její kamarádi ji následovali.
Víly se postavily do řady, jako jeden muž zavřely oči a Elisa zavelela: "Proměna!"
Ulice se rázem ponořila do oslnivého světla, před kterým si lidé museli chránit oči. Jakmile záře odezněla, na chodníku stálo sedm víl v slušivých třpytivých oblečcích. Z té krásy přecházel klukům zrak a někteří tam stáli s pusou otevřenou dokořán.
Mikki se k mužskému osazenstvu otočila s rukama v bok. "No, teď mě tak napadlo… Jak se chcete zúčastnit boje, když jste tu v normálním oblečení a beze zbraní?"
Seth jí věnoval zářivý úsměv a z kapsy kalhot vytáhl předmět se třemi tlačítky. "Žádný strach, stačí, když použijeme tohle. Dali nám to na Rudé Fontáně, abychom se v případě potřeby mohli takzvaně "proměnit" a pomoct, kde bude třeba." Na potvrzení svých slov stiskl jedno tlačítko, to zelené, a postupně se od hlavy po paty proměnil v pravého Specialistu. A stejně tak i zbylých pět kluků.
"No, páni, to teda zírám," řekla obdivně Ariana a téměř nepostřehnutelně mrkla na Elliota.
Elisa postoupila kupředu a zadívala se směrem, kde byly vidět vrcholky stromů v Začarovaném lese. "Konec řečí, za mnou holky!" Zatřepotala pastelově oranžovými křídly, vyrazila nad střechy budov města a letěla na pomoc svým malým přátelům. Víly jí ihned následovaly a za nimi spěchali Specialisté na vzdušných surfech.
"Cítíš něco dalšího, Eliso?" Keiko ji dohnala jako první. Nemohla uvěřit, jak rychle dokáže Elisa letět. Ale nebylo se moc čemu divit, když se v nebezpečí ocitli její kamarádi. A Keiko mohla skupinu ještě popohnat díky živlu Vzduchu. Vzlétla o trochu výše a přivolávala k sobě živel, který byl po Vodě jejím nejbližším. Jeho sílu nasměrovala k vílám a Specialistům a rázem byli opravdu rychlí, jako sám vítr.
Během okamžiku už letěli nad Začarovaným lesem a Elisa se dívala z jedné strany na druhou. Ale polohu vesnice Pixies prozradil sloup černé magické energie, jež vystřelil až k nebesům. A v tu samou chvíli zaslechli zlověstný smích, který nevěstil nic dobrého.
"Rychle!" Elisa opět přidala do tempa a jako první mohla vidět vesnici Pixies v plamenech. "Ne!" Zahlédla Pixies utíkající na všechny světové strany a taky Temná Dvojčata sející zkázu všude kolem sebe.
"Tohle vám nedaruju!" zařvala Elisa se slzami v očích do zmatku. Napřáhla před sebe štíhlé ruce a silným hlasem zvolala: "Duhový úder!" Z Elisiných prstů vyšlehly barevné paprsky světla zasahující Temná Dvojčata přímo do prsou. Odlétla o pár metrů dozadu, do míst, kde rostlo ostružiní.
"To byla super trefa, Ellie! Přesně do černého!" zaradovala se Ariana a zároveň nenávistně propalovala Dvojčata žhavým pohledem.
Rosalinn a Severina se těžce zvedly ze země, poškrábané od trnů a barevné od šťávy z ovocných plodů. "Co to má být?!" zaklela Rosalinn a zahleděla se vzhůru k nebi, kde se vznášely víly a s nimi i Specialisté. Ti už v rukou nebojácně drželi připravené zbraně a jen čekali na okamžik, kdy bude nutné je použít.
"Kluci, chraňte vesnici a Pixies, my se zatím postaráme o tyhle dvě čarodějnice." Ariana se snesla na zem a zaujala bojové postavení, všechny své síly měla zmobilizované. Ostatní následovali jejího příkladu.
"Ale, ale, kohopak to tady máme?" řekla provokativně Severina. "Víly jsou v lese na výletě?"
"Akorát v pravý čas, nemyslíš?" přidala se k sestře Rosalinn. "Můžeme je zničit společně s vesnicí a přitom si k sobě vzít jejich síly."
Jasslyn se postavila Dvojčatům tváří v tvář, očima ani o kousek neuhnula. "Žádné takové. To vy máte pekelnou smůlu. Udělali jste velkou chybu, když jste se rozhodli tady ukázat!" Pozvedla ruce nad hlavu a ze rtů jí splynulo kouzlo. "Zlost Chiméry!" Směrem k Dvojčatům vyslala Jasslyn magický proud energie.
Severina s Rosalinn se jí na poslední chvíli hbitě vyhnuly a energie zasáhla jeden ze stromů, který se ihned poroučel k zemi. Málem zasáhl Zoey s Cleo, ale Gray přispěchal na pomoc a kmen stromu mečem rozsekal rychlostí blesku na malá dřívka.
"Jasslyn, mohla by ses od nás učit, jak svou moc využívat naplno!" Temná Dvojčata spojila ruce a na Jasslyn vyslaly mohutnou kouli, ze které sršely blesky a negativní energie z ní byla cítit na sto honů.
A mířila přímo na Jass, která se před kouzlem stačila jen bezmocně přikrčit.

Winx víla WAWES

13. listopadu 2014 v 13:10 | Keiko |  Tvoje Winx

Neobyčejná - malý úryvek z kapitoly :)

12. listopadu 2014 v 13:49 | Keiko |  Keiko Q&A
Ahoja! :)

Tak teď vás zase na chvilku budu otravovat s mým rukopisem, který má opět jiný název a to "Neobyčejná". :D :)
V tomhl článku je malý úryvek z jedné kapitoly a dávám ho sem proto, protože potřebuju nutně vědět, jak to na vás působí. :D
Takže kdo chce, může se pustit do čtení a následně mi napsat do komentářů svoje názory a pocity. :) Děkuju! ^^ Je to pro mě ohromně důležité. :)


Ztěžka jsem dosedla na lavičku, zaklonila hlavu a hlasitě si vydechla. Se zavřenýma očima nebyl svět tak černý. Mohla jsem si představovat, že jsem doma a mým největším problémem je správná volba šampónu na vlasy.
"Zdravím, Šípková Růženko."
Neslyšela jsem ho přicházet a ani jsem nemusela otevírat oči, abych poznala, koho to sem čerti nesou. Ale stejně jsem to udělala. Přede mnou stál s rukama v kapsách džín Riven. Měl na sobě stejné oblečení, ve kterém sem přijel, vlasy měl stejně rozcuchané, oči stejně uhrančivě temně modré a pokřivený úsměv stejně svůdný. Dřív jsem si toho nevšimla, ale byl i pěkně vysoký. Musel měřit nejméně sto devadesát.
Potom, co jsem si ho prohlédla odshora dolů, jsem oči zase zavřela. "Co ty tady, Rivene ze země tisíce jezer?" Domluvila jsem, zaklonila hlavu a vychutnávala si poryv čerstvého přímořského větru.
Postřehla jsem, že moc dlouho neotálel a sedl si vedle mě. Nic jsem proti tomu nenamítala.
"No, byl jsem s pár klukama na obhlídce školy, ale zahlédl jsem tě tady, tak jsem se od nich oddělil, že ti budu dělat společnost. Kluci si ze mě hned začali utahovat," odpověděl uvolněným hlasem. "Co že ty jsi tu tak sama?" nadhodil ledabyle.
Mírně jsem jeho směrem otočila hlavu a koutkem oka jsem ho spatřila, jak napodobuje mou současnou polohu. Lokty měl opřené o lavičku, oči zavřené a hlavu zakloněnou. Ve větru mu povlávaly jeho neposlušné slámové kadeře.
Náhle oči otevřel a stočil je ke mně. Já jsem rychle uhnula a snažila se na sobě nedat nic znát.
"To není nic neobvyklého. Teda měla jsem v plánu se jít taky projít se svojí spolubydlící, ale byla jsem celkem unavená, tak jsem usnula a Venus mě asi nechtěla budit," lhala jsem, jako když tiskne a doufala, že mi to Riven spolkne i s navijákem.
"Aha," konstatoval Riven a víc už se v tom nenípal. Odmlčel se a to ticho chvíli nic nenarušovalo. V dáli byl akorát slyšet zvuk smíchu a hovorů. Patřičně jsem si ten klid užívala.
"Vypadáš roztomile s úsměvem na tváři a zavřenýma očima," zazněl Rivenův jemný hlas blízko mé hlavy.
Rázem jsem oči doširoka otevřela a mohla jsem tak vidět, jak blízko je ke mně Riven nakloněný. Díval se na mě těma svýma modrýma očima a na tváři mu hrál veselý úsměv. Hrozilo, že mi srdce vyskočí z hrudi.
Narovnala jsem se a odtáhla, i když jsem seděla na konci lavičky, takže ani moc nebylo kam uhnout. "Mohl bys s tímhle přestat?" urovnávala jsem si oblečení a vlasy ve snaze zamaskovat své rozpaky.
"Proč? Vadím ti tu snad? Nebo nemůžeš nabrat vzduch do plic, když jsem u tebe takhle blízko?" škádlil mě a viditelně se bavil.
Vzdychla jsem a obrátila oči v sloup. Nehodlala jsem mu dát najevo, že se druhým pokusem trefil naprosto přesně.
Zazubila jsem se na něj a cvrnkla ho do čela. "Ne, ty chytrej," začala jsem dávat věci na pravou míru, "jenže když má někdo zavřený oči, pak je otevře a uvidí před sebou ten tvůj obličej, klidně by mohl dostat infarkt od leknutí." Částečně to byla i pravda, namlouvala jsem si.
Riven si sáhl na hruď v místě srdce. "Au, tak to zabolelo," uchechtl se a sedl si zpět, do bezpečné vzdálenosti ode mě. "Už jsi mě dvakrát zranila a to jsem na tebe takovej hodnej."
"Jenom si nestěžuj, ty uplakánku," trefovala jsem se do něj dál a on překvapeně pozvedl obočí. Lehce jsem se k němu naklonila a s pobavenou tváří jsem se dívala do té jeho. "Taky nic nevydržíš." Ušklíbla jsem se a vyplázla na něj jazyk jako malá.
Založila jsem si ruce na prsou a čekala na Rivenovu reakci. Musela jsem ale uznat, že mě dokázal rozptýlit a díky němu jsem se cítila mnohem líp. Problémy jsem mohla řešit, až nastane jejich čas.
Riven po mojí štiplavé poznámce vyletěl ze svého místa jako blesk z čistého nebe přímo na mě. Nezastírala jsem, že mě to vyděsilo i překvapilo zároveň, zády jsem byla přitisknutá na kovové opěrce, Riven se nade mnou skláněl a rukama mě obkličoval tak, že jsem nemohla absolutně nic podniknout.
Srdce mi bušilo tak silně, bylo nemožné ho přeslechnout. Zděšeně jsem třeštila oči na Rivena, který byl na rozdíl ode mě naprosto v klidu a zase se pokřiveně usmíval. Zamračeným nebem se prodralo pár zlatavých slunečních paprsků, zalily nás svou jasnou září. Rivenovy vlasy tak samy vypadaly jako z ryzího zlata a jeho oči potemněly. Bez větších obtíží bych se v nich dokázala ztratit.
"Co to děláš?" vydechla jsem přerývaným hlasem a ani jednou nemrkla ohromením.
"Jen ti ukazuju, že nejsem ten typ, s kterým by sis měla zahrávat, Cassidy," zašeptal Riven a začal se pomalu sklánět k mému obličeji. "A teď…" Nad námi se ve větru začalo vznášet pár listů, hravě mezi sebou dováděly, asi jako si Riven teď pohrával se mnou.
"Co to vyvádíš?" zvýšila jsem hlas a byla přesvědčená, že nás určitě pozoruje nejeden pár očí.
Riven mi ale neodpověděl, naše obličeje dělilo už jen pár milimetrů. Snažila jsem se vysmeknout, uhnout, ale bylo příliš pozdě.
Rivenovy teplé rty se lehce přitiskly na mé a já ztuhla jako socha. Červeň se mi hrnula do tváří a později jsem si uvědomila, že jsm přemáhala nutkání mu polibek oplatit. Chutnal tak sladce, že jakmile jsem jednou ochutnala, chtěla jsem další. Vnitřně jsem žádala, aby nepřestával.
Když se ode mě odtrhnul, zavládlo ve mně zklamání. Měla jsem tisíc chutí ho popadnout za košili a přitáhnout zpátky k sobě. Ale dostatečně jsem se ovládla a hodnou chvíli se ještě nehnula.
Riven se narovnal, sedl si zpět a tvářil se, jako by se vůbec nic nestalo. Usmíval se a všimla jsem si, že i on se mírně červená. Mohl to skrývat, jak chtěl, ale já ho prokoukla.
Podepřela jsem se rukama a s pomatenou myslí se zkoprněle posadila. Pořád jsem měla zrychlený dech a pohledem hypnotizovala jasně zelený trávník.
Zavrtěla jsem hlavou ze strany na stranu, vzpamatovala se a propalovala Rivena ohnivým pohledem žhavým jako láva.
"Co to do tebe najednou vjelo?"
Riven se na mě nepodíval, i přesto mi odpověděl. "Co by? Vybral jsem si odměnu za záchranu tvého cenného života."
Zarazila jsem se, ale pořád jsem toho na jazyku měla hodně. "Klidně sis o to mohl říct normálně, protože jsem ti opravdu vděčná. Bez reptání bych ti to splnila," zamračila jsem se na něj.
"To jo, ale nebyla by to taková zábava," přejel mě pohledem a ihned se zase odvrátil. "A moje heslo zní "Zábava především"." Pak se ještě pozastavil nad mým prohlášením. "Bez reptání bys mi to splnila? Kdybych si o to řekl, fakt bys to udělala?"
"Jo, udělala bych to," zamumlala jsem a zvedla se z lavičky. Chtěla jsem se trochu projít a obhlédnout terén, dokud mám tu příležitost. A pokud možno zapomenout na ten nepříjemný incident.


Jak kreslím Jasslyn Magic Goldix

11. listopadu 2014 v 17:21 | Keiko |  Goldix Club
Chtěli jste to, tak tady to máte! :)


XI. Čas pravdy - část druhá

8. listopadu 2014 v 10:41 | Keiko |  Příběh Goldix Club




Zefir s ostatními Specialisty právě vstoupili na půdu akademie pro víly. A ihned k sobě přitáhli pozornost všech dívek, které se nacházely na školním dvoře. A nebylo jich zrovna málo, jelikož si hodně z nich zvolilo dvůr pro strávení příjemného odpoledne zalité hřejivými slunečními paprsky. Holky si mezi sebou začaly spiklenecky šeptat a chichotat se a přitom častovaly kluky obdivnými pohledy.
"Zdá se, že jsme středem pozornosti," povšimnul si jako první Elliot. Zatímco kráčel po cestě, prohledával okolí, jestli neuvidí Arianu a její kamarádky. Snažil se v sobě potlačovat to neodolatelné nutkání ji znovu vidět a promluvit si s ní, naslouchat jejímu hlasu…
Zefir se zastavil a založil si ruce na prsou. "A divíš se tomu? Šest pěkných hrdinů se najednou zjeví na Alfee a něco takového nemůže žádné víle uniknout." Prohrábl si jednou rukou slámové vlasy a na tvář nasadil zářivý úsměv, který dívkám podlamoval kolena.
Někdo ho najednou silně plácl do zad, až Zefir málem přepadl dopředu. "Nejsme tu kvůli tomu, abychom flirtovali, Zefe." Gray popošel ještě kousek dál, přičemž otáčel hlavou ze strany na stranu a vypadal při tom jako loutka. "Nevidíte někde tu bandu holek?"
"Žádný strachy, pánové," ozval se Zefir a z kapsy vytáhl temně modrý telefon. "Pokud bude třeba, můžu zavolat Arianě a sejdeme se co nevidět."
"Tak ho můžeš zase schovat, protože holky vycházejí z té vzdálené budovy." Seth natáhl ruku s prstem namířeným dopředu ukazujícím na dvoukřídlé dveře, z kterých zrovna vycházelo sedm víl, a nadšeně na kluky mávaly.
Gray zavelel. "Tak pojďme, kluci."
"Takhle zdálky se zdá, že jsou v pořádku," podotkl Danny, ale stále se nemohl zbavit toho zvláštního pocitu ve svém srdci. Šel společně s kluky naproti holkám, ale soustředil se jen na jedinou. Keiko vycházela ze dveří poslední, přitom se vesele bavila s tou snědou dívkou, kterou kluci našli ležet v parku za školou.
Podobně to bylo i s ostatními. Gray měl oči jenom pro Cleo, Seth zase pro Mikki a Elliot pro Arianu. Jen Zefir s Ryouem měli zájem o dvě dívky najednou. Zefir pohledem hypnotizoval svou sestru a zároveň i Elisu a v duchu se už musel smát jejímu smyslu pro humor. A Ryou si dělal starosti o Jasslyn a Zoey. Ale kdyby měl být upřímný, momentálně ho více zajímala Jasslyn, se kterou ho pojilo zvláštní pouto.
Konečně k sobě došli a navzájem se vesele pozdravili. Jenže klukům poté nebylo nějak do hovoru a jako jeden muž přejížděli holky od hlavy po paty, což nebylo zrovna příjemné.
"Hele, já chápu, že je na nás pěkný pohled, ale co je moc, to je moc," prolomila ticho Elisa. Přistoupila k Zefirovi a zamávala mu rukou před očima. "Proberte se, Vaše výsosti!"
Dalších deset vteřin se nic nedělo. Elisa si povzdechla a obrátila se ke kamarádkám. "Co si tady s nimi počneme, když jsou v takovým stavu?"
Najednou se Zefir konečně pohnul a začal kroužit okolo Elisy jako její družice. Pečlivě ji zkoumal, až z toho Elise naskočila husí kůže a ochranitelsky se objala pažemi. "Co to vyvádíš? Nevím, jestli si to uvědomujete, Výsosti, ale takhle si před vámi připadám jako nahý výzkumný objekt."
Holky se rozesmály a Zefir přestal okukovat Elisu ze všech stran a se smíchem jí položil dlaně na útlá ramena, za což si vysloužil mírné zčervenání. "Jasně, promiň," omlouval se. "Já jen kontroloval, jestli ti nic není. Jak se zdá, tak jsi v pohodě a hned se mi líp dýchá."
Pak se obrátil k Arianě, ale ta ho nenechala vůbec promluvit. "Nestrachuj se, vždyť jsem ti už ráno říkala, že jsme v naprostém pořádku. Nechápu tě. Vůbec." Věnovala Zefirovi pokřivený úsměv a nechápavé zavrtění hlavou.
"Jo, už to trochu přeháníš," šťouchl Zefira loktem Elliot, když okolo něj procházel. Zastavil se před Arianou a ta mu věnovala upřímný úsměv od srdce. "Jak se jinak vede, Elliote?"
"Ale, znáš to… První den školy byl dobrý, ale ten tvůj brácha občas dokáže být otravný s těmi neustálými vtípky," postěžoval si na spolubydlícího.
"Dál nic neříkej, je mi to úplně jasný," rozesmála se Ariana a obličej jí při tom zářil.
Do jejich debaty se vmísil Zefir. "Teď ti dobře poradím, drahá sestro. Tady Elliot taky dokáže být pěkně nebezpečný, tak si na něj dej pozor." Víc neřekl, protože ho začala rozptylovat Elisa, jeho ženský protějšek. Teď mu něco vmetla do tváře a ihned se dala na útěk před Zefirovýma rukama, jež měly chuť chytit Elisu do svých pařátů. Nenechal na sebe dlouho čekat a vyběhl za ní.
"Jako malé děti," neodpustila si poznámku Ariana, ale musela se té povedené dvojce smát. Těžko uvěřit, že se našla holka, která dokáže ustát Zefirovu povahu a ještě si z něj umí udělat legraci. Za to měla Elisa Arianin obdiv.
Mikki se dala do řeči se Sethem, jenž jí učaroval na uvítacím večírku, a ona zároveň zaujala jeho. Šli si spolu sednout na lavičku a jejich počínání napodobili i ostatní.
"Dneska pro mě nemáš žádný verš?" naklonila Mikki hlavu na stranu, havraní lokny jí spadaly do obličeje. Seth se jich lehce chopil a upravil je, aby se mohl dívat do těch hlubokých jantarových očí.
"Pokud chceš, klidně pro tebe napíšu celou sbírku básní." Následně si během okamžiku vymyslel verš a šeptem ho vyslal k Mikki.
Ta, jež tak půvabná a kouzelná je,
Nemůžu tomu uvěřit, sedí vedle mne.
Mikki zrudla až po uši a odvrátila hlavu od Setha, aby trochu zklidnila splašené srdce. "Přestaň s tím nebo to jinak nepřežiju."
"Tak to radši uteč, poněvadž pro tebe mám připraveno ještě něco dalšího," provokoval Seth a bavil se tím, jak je Mikki zrudlá jako rajče.
"Zdravím Vás, princezno." Gray se poklonil před Cleo, což dívku uvrhlo do značných rozpaků, zároveň jí to lichotilo, protože se jí Gray líbil. A navíc… Vždyť mu přece neřekla o tom, že pochází z královské rodiny.
"Jak jsi zjistil, kdo jsem?" položila mu otázku, na kterou chtěla znát odpověď.
Gray se narovnal a usmál se. "Jednoduše. Básnil jsem o tobě před přáteli a náhodou se k tomu nachomýtnul někdo, jehož domovem je planeta Zenith a onen člověk dobře zná své panovníky, a též jejich nejstarší dceru Cleo."
Cleo se pousmála a zadívala na azurovou oblohu. "Stejně jsem tušila, že na to dřív či později přijdeš. A kdyby ne, asi bych ti to pověděla."
"Ale proč to vůbec tajíš?"
"Nerada jsem všude za tu princeznu, které se všichni musí klanět a neustále jí projevovat úctu. Občas toužím být normální holkou bez královských povinností," svěřila se Cleo.
Gray přistoupil blíž ke Cleo, až mezi nimi nezbyl skoro žádný prostor. Oběma jim začalo srdce bít jako o závod. "Tak to jsem rád, že to vím," prohrábl rukou Cleiny platinově blond vlasy.
O kousek dál se Keiko stále bavila s Jasslyn, ale cítila na sobě pohled prince Dannyho. Mírně otočila hlavou k jedné z laviček, kde se uvelebil Danny, aby spatřila, jak rychle odvrací hlavu, když se Keiko podívala jeho směrem. Možná nebylo správné, že se mu vyhýbala. Vždyť se v budoucnu měl stát králem Hircanie a ona tak měla být jeho poddanou.
Povzdechla si, omluvila se Jasslyn a zamířila k Dannymu. Došla k lavičce, přičemž se zastavila tak, že ji Danny nemohl uvidět. Keiko se zhluboka nadechla, zastrčila jeden z tyrkysových pramenů za ucho a popošla tak, aby si s Dannym mohla promluvit.
"Ahoj," vymámila ze sebe pozdrav a čekala na odezvu.
Princ Danny sebou při zvuku pozdravu trhl, a jakmile spatřil, kdo to k němu promluvil, neskrýval překvapení. "Ahoj. Ty se mnou mluvíš?" Narovnal se a na lavičce teď seděl způsobně, jako princ.
"Neměla bych snad?" opáčila Keiko a přinutila se zvednout koutky úst do úsměvu. Jak tu tak stála u Dannyho, ani si nebyla schopna vybavit, proč se k němu chová tak odtažitě a občas i vyloženě nepřátelsky. On přece nemohl za to, že mu jeho rodiče nařídili tu na Keiko dohlížet a on se vyšší autoritě nedokázal očividně protivit. Taky ji přece chránil na uvítacím večírku, když se Keiko proměnila v kámen a stala se tak přítěží.
"Já jen že se ke mně z nějakého důvodu chováš jako k něčemu, co nemáš zrovna v lásce. Provedl jsem ti něco?" Danny to potřeboval vědět. Od první chvíle, co ji spatřil v královských zahradách, pro něj ostatní dívky přestaly existovat.
Keiko si nervózně mnula ruce. "Já chápu, že tu jsi, jelikož ti rodiče přikázali mi být na blízku a dohlížet na mě, abych náhodou neměla v plánu se jim vzepřít nebo tak…"
Dannymu náhle svitlo. Vstal z místa na lavičce a popadl Keiko za ruce. V tu chvíli jako by jimi oběma proběhl náboj elektrického proudu. Ten pocit lze stěží popsat. Bleskem od sebe odskočili a jeden na druhého třeštili oči.
"Promiň," omlouval se Danny se svěšenou hlavou. Prohlížel si své dlaně, ve kterých na malý okamžik svíral dlaně náležející samotným živlům.
"To nic, nemusíš se omlouvat." Keiko si masírovala dlaně a neměla ponětí, co se to stalo.
"Jen chci, abys něco věděla," prolomil nastalé ticho Danny. "Ano, máš pravdu v tom, že mi rodiče řekli, abych tě tu kontroloval, ale to jsem odmítnul. Jsem tady, protože ti chci být nablízku a v případě potřeby tě chránit." Danny dal svým citům podobu pomocí slov a byl rád, že se odvážil to říct.
A Keiko na druhou stranu nebyla schopná slov. Jen se dívala Dannymu do obličeje a pusu otevírala a zase zavírala jako němý kapr.
Náhle Keiko ucítila, jak se někdo opírá o její záda a zaslechla, jak ten někdo nemá daleko k pláči. Ohlédla se za sebe a koutkem oka zachytila vlající světle hnědé vlasy.
"Zoey, co se děje? Keiko se ke kamarádce otočila čelem. Zoey se chvěly ruce a vážně měla slzy na krajíčku.
"Vůbec si mě nevšiml… Ryou… Pozdravila jsem ho, ale bylo to, jako bych vůbec nic neřekla," vylévala si srdce Zoey a uslzenýma očima propalovala Ryoua, jenž se zrovna zastavil u Jasslyn a světe div se… poklekl před ní.
Jasslyn překvapeně povytáhla obočí. Všimla si, že je středem pozornosti a nechápala, proč před ní ten kluk pokleká.
"Ty jsi Jasslyn, legendární víla království Mythia, nemýlím-li se?" Ryou pozvedl hlavu a zadíval se Jasslyn do hlubokých modrých očí.
"Prosím tě, vstaň," žádala Jasslyn a Ryou bez námitek její přání splnil. "Jak víš, kdo jsem?"
"Sám pocházím z království mýtických bytostí a tvou podobu znám ze starých knih pojednávajících o tobě. Jasslyn, nesmrtelná víla, jíž patří všechny mýtické bytosti."
Mezi skupinou víl a Specialistů nastalo ticho, které se odvážila prolomit právě Jasslyn.
"Nechtěli jsme náhodou jít do města Magixu na malou oslavu?" Snažila se od sebe odvést pozornost a doufala, že to zabere.
"Skvělá připomínka, Jass," pokývla hlavou Elisa. "Takže jestli proti tomu nikdo nic nemáte, můžeme hned vyrazit!"

Ředitelka Flora shlížela zpoza francouzských oken na školní dvůr, kde probíhalo setkání sedmi zvláštních víl a Specialistů. Teď všichni zamířili k bráně, pravděpodobně se chystali do města, aby si navzájem užili sami sebe.
V rukou stále držela onu pohádkovou knihu, a zrovna když se do ní chtěla podívat, se v místnosti pohnul vzduch, pak se objevily drobné třpytky a za nimi následovala Daphne.
"Daphne!" Bloom vyskočila ze židle, na které spočívala v kruhu svých přítelkyň a radostně sestru objala. "Tak jak to vypadá na Dominu?"
Daphne se odtáhla a přejela pohledem shromážděné Winx. "Vše jsme s Thorenem dali do pořádku a po Dvojčatech není v království ani stopa. Svou skrýš musí mít někde jinde." Obsadila jednu z volných židlí. "A celou dobu mi vrtá hlavou, jak je teď porazíme. Jsou silné a navíc mají ve spárech nejmocnější knihu Magické Dimenze." Daphne odevzdaně vzdychla a tvář skryla do dlaní. "Co tady? Dělo se tu něco, zatímco jsem tu nebyla?"
"Něco málo ano," podotkla Stella a zadívala se na Floru a knihu, která je možný klíč ke všemu. Pustila se do vyprávění o studentkách se zlatými tetováními, a že patrně nalezli informace o oněch znameních. Flora pak převyprávěla povídku o dívce se zlatým znamením, a když skončila, čekala na reakci Daphne.
"I přesto nám ta povídka nic moc neříká," krotila nadšení. "Nevíme, jak se víla může stát za jedno se svou duší a srdcem." Daphne usilovně přemýšlela a v hlavě si přehrávala příběh. "Není v té knize napsaný autor? Nebo třeba nějaké věnování?" napadlo ji. Zdálo se to jako přehlédnutelná drobnost, ale mohla být velmi nápomocná.
"No, vidíš, to nás vůbec nenapadlo," přitakala Flora a počala si prohlížet zastaralý obal knihy i její pergamenové stránky. "Ne, nic tady nevidím," klesla Floře nálada na bod mrazu. Proč musí být vždycky všechno tak složité?
"To je špatné, hodně zlé," zamumlala Musa.
"Vůbec mi o tom nemluv," přikývla na souhlas Aisha.
"Nesmíme, děvčata, ztrácet naději, protože kdo se vzdá, ten prohraje a to my nejsme," začala promlouvat Winx Daphne do duše. Zvedla se na nohy, obešla Flořin ředitelský stůl a stanula čelem přede všemi. "I přesto, jak toho víme málo, nesmíme zahálet a pustit se do práce. Ty dívky si vezmeme na starost a budeme se jim věnovat, jelikož jsou naší velkou nadějí v boji proti Temným Dvojčatům."
"Co navrhuješ?" optala se Bloom a oči jí jiskřily novým nadšením.
Daphne se pousmála. "Nic převratného. Jich je sedm, nás je sedm. Každá z nás si na starost vezme jednu ze studentek a to podle podobných či příbuzných sil. Ve volném čase je budeme vést a snažit se je naučit co nejvíce. Přičemž budeme čerpat z vlastních zkušeností."
Winx se nad tím krátce zamyslely a na návrh ochotně přistoupily.
"To vůbec není špatný nápad, Daphne," pronesla uznalým hlasem Tecna. "Že nás to taky nenapadlo. Teda poslední dny si připadám jako mátoha."
"Není se čemu divit vzhledem k tomu, co všechno se děje," chlácholila Tecnu Bloom.
"Dobrá, takže Musa si vezme na starost Zoey, poněvadž jsou obě víly hudby. Tecna vytvoří pár s Cleo, vílou technologie," začala Daphne rozdělovat povinnosti. "Aisho, ty se postaráš o Elisu, vílu Pixies, a jak dobře víme, ty ti jsou nejblíže z nás. Floro, tobě přiděluji Mikki. Příroda a zvířata k sobě mají velice blízký vztah. O Arianu, vílu vesmíru, se budeš starat ty, Stello. Slunce, Měsíc a hvězdy k vesmíru neodmyslitelně patří. Bloom, budeš z nás mít asi nejtěžší úkol. Vezmeš si na starost Jasslyn, vílu mýtických bytostí. Sama síla Dračího ohně je mystická a stejně jako moc mýtických bytostí i čistá."
Winx horlivě přikyvovaly a začaly debatovat o správných učebních postupech.
"A já mám zase blízko k síle čtyř živlů, tudíž Keiko nechte mně," dodala Daphne.
"Moment, děvčata, něco jsem našla!" skočila Flora Daphne do řeči. Flora k sobě přitáhla pozornost všech. Měla před sebou otevřenou knihu na předposlední stránce.
"Tady je napsáno: Mojí milované chráněnce, ze srdce, Cel."

Winx víla JESSICA II.

7. listopadu 2014 v 18:28 | Keiko |  Tvoje Winx

Otázky a odpovědi 18

6. listopadu 2014 v 19:55 | Keiko |  Keiko Q&A
1. Jak ses dostala k psaní příběhu GC?
Tak když jsem kreslila víly Goldix Clubu, tak jsem jednoduše dostala chuť začít psát jejich vlastní dobrodružství, a tím vytvořit něco tak povedeného, jako jsou Winx.

2. Vymyslela jsi GC už v dětství?
Ale kdeže... :D Tenkrát jsem ještě neměla tak vytříbenou fantazii a neuměla jsem vůbec kreslit. :D Mám takový zvyk, že když začnu psát něco nového, tak si nakreslím, jak by vypadali hlavní hrdinové. :) To znamená, že jsem si nakreslila portréty i k rukopisu "Předurčená". :) :D

3. Přidáš někdy ty ostatní proměny GC?
Někdy určitě ano, ale v dohledné době to nemám v plánu. :)

4. Vytvoříš si někdy v budoucnu nový blog nebo si navždy necháš tenhle?
Tak o založení jiného blogu neuvažuju, ale nikdo neví, co se v budoucnu bude dít. Každopádně si myslím, že tento blog už je slušně rozjetý a navštěvuje ho hodně lidí, takže nevidím důvod pro jiný blog. ^^

5. Budou Goldix Club série jako Winx (po 26 dílech)?
To vám nepovím, protože příběh GC nemám dopředu naplánovaný. Ale odhaduju, že první dobrodružství GC bude mít více jak 26 dílů.

6. Zablokovala jsi tu holku, co ti kopírovala blog, aby ti nepsala do komentů?
Těžko říct, nevzpomínám si... xD

7. Nenakreslila bys někdy všechny Goldixky s jejich Specialisty pohromadě?
14 postav na jednom papíru? :D Nooo, nevím, nevím. Určitě se o to můžu pokusit a vydat ze sebe to nejlepší. ^^

8. Bude mít Jasslyn kluka? Nenakreslila bys ho?
Určitě ho mít bude, nakreslím ho a brzy se taky objeví v příběhu Goldix. :)

9. Kreslíš na normální papír nebo na čtvrtku?
Kreslím na normální papír... Když už jsme u toho, tak mi dochází... :D

10. Byla těžká ta střední škola?
Jak kdy a taky některé předměty byly občas padlé na hlavu... :D Ale co se profesorů týče, tak podle mého názoru byli všichni nápomocní a všechno se nám snažili co nejlépe vysvětlit. Samozřejmě, že jsem některého z nich měla chuť prohodit oknem, ale pšššt! xD
A předměty... nesnášela jsem technologii, kde jsme se učili, jak se co šije... Ty teoretické postupy a odborné termíny na mě byly moc. :D U maturity jsem ale měla štěstí jak sviň, protože jsem si losovala samé jednoduché otázky. :D
Pak se taky vyučovala Konstrukce a modelování oděvů, kde jsme ve zmenšeném měřítku kreslili střihy a na to byly potřeba pravítka, nejrůznější tužky, vzorečky...
Teorii jsme pak praktikovali na praxi, kde jsme šili s mistrovými nejrůznější modely, třebas na módní přehlídky. Ale praxe mě taky moc nebrala. :) Šití mě třeba baví, ale nesmí mi do toho nikdo kecat. :D
V pohodě předměty byly Výtvarná tvorba, figurální kresba, navrhování, dějiny výtvarné kultury, tělák...
Ale pokud mám být upřímná... Když bych se vrátila do minulosti a vybírala si střední školu, nešla bych tam. xD Na druhou stranu jsem tam poznala spoustu bezva lidí a kamarádů, za což jsem ohromně ráda. ^^


Winx víla LEILA

3. listopadu 2014 v 10:55 | Keiko |  Tvoje Winx

Keiko&Danny

2. listopadu 2014 v 18:50 | Keiko |  GC - Keiko

XI. Čas pravdy - část první

1. listopadu 2014 v 10:10 | Keiko |  Příběh Goldix Club





Školním prostranstvím se ozval mohutný potlesk a skandování, což muselo být slyšet snad i ve městě Magixu.
Jasslyn se snesla na zem, přičemž přerývaně dýchala. Jakmile se špičkami chodidel dotkla štěrkové cesty, proměnila se zpět do své normální podoby. Zdálo se, že své síly nedokáže plně ovládat a nemůže ovlivnit ani proměňování. Ale to, co právě předvedla, byl mistrovský kousek. A sama Jasslyn to moc dobře věděla.
I když sotva popadala dech, vymrštila ruce do vzduchu, šťastně si povyskočila a zavýskla. "To bylo naprosto neuvěřitelné! Bombové!" vyjádřila nahlas své myšlenky. S rozzářenou tváří se otočila k přítomným Winx a profesorce Gimiekis.
Ty jí též zatleskali na znamení obdivu. "Výborně, Jasslyn, to je ta správná cesta, kterou by ses měla vydat. Nikdy nic nevzdávej předem," promluvila Tecna a následně Jass pokynula, aby se připojila ke svým spolužačkám.
Jasslyn došla ke svým novým kamarádkám, jež obdařila nadmíru spokojeným a upřímným úsměvem. Keiko se neovládla a vrhla se Jass kolem krku. "Byla jsi úžasná! Musíš být tou nejsilnější vílou na celé Alfee," hýřila Keiko nadšením, které nehodlala skrývat.
"O tom pochybuju, ale cítila jsem se vážně silně a neporazitelně," opáčila Jasslyn. Jenomže opětovně nedokázala zůstat ve vílí podobě a její síly se stáhly zpátky do nitra. Bylo to něco, s čím Jasslyn počítala, ale stejně jí to mrzelo, ačkoliv to na sobě nedávala vůbec znát.
"Takový úspěch hned první den vyučování se musí oslavit, co vy na to?" nadhodila Elisa. Dívky přikývly.
"To si piš," přitakala Ariana. "Ale nejdřív musíme po škole zajít za ředitelkou, vy víte kvůli čemu. A pak pravděpodobně přijedou kluci, když se o nás tak starali."
"A to je nějaký problém?" namítla Elisa. "U ředitelky to rychle vyřídíme, a pak můžeme s klukama vyrazit do města."
Na to žádná neměla argument, navíc to byl skvělý nápad, jak strávit volné odpoledne.
"Děvčata," nárokovala si pozornost studentek profesorka Gimiekis. "S potěšením musím konstatovat, že jste zkoušku všechny do jedné zvládly. Ještě si o tom popovídáme na další hodině. Tím končím dnešní lekci Praktické magie. Přesuňte se, prosím, do dalších tříd a poslucháren, kde bude probíhat další výuka."
Skupina víl, které byly pohromadě na Praktické magii, se musela rozdělit. Některé měly další hodinu Lektary, jiné Bylinářství a další třeba předmět, v němž se probírali Kouzelní tvorové.
"Holky, všechny se pak sejdeme před fontánou, dobře?" navrhla Ariana. Holky přikývly, zamávaly si na rozloučenou a rozeběhly se do učeben.

Dopoledne a kousek odpoledne zaplněné učením utekly jako voda, i když někomu se tato doba mohla zdát jako nekonečná. Ale vesměs byla škola pro víly zábava plná kouzel a zajímavých předmětů i profesorů.
"Nebylo to zase tak špatný," prohodila Elisa s očima upřenýma na blankytně modrou oblohu téměř bez mraků a nadýchaných beránků. "Myslela jsem, že to bude horší, ale je pravda, že se tu člověk naučí hodně důležitých věcí."
Elisa čekala spolu s Cleo a Zoey na své kamarádky. Elisa se dlaněmi opírala o okraj kamenné kašny, Zoey s Cleo se uvelebily na jedné z laviček s mosaznými opěrkami.
"Uvidíme, jestli svůj názor nezměníš třeba po týdnu. To ti možná bude škola už lézt krkem," uchechtla se Zoey, Cleo se k ní přidala.
"Na tom něco bude. Koneckonců, dneska je teprve první den," přisadila si Cleo. "Kdo ví, jak to bude vypadat dál. Zkoušení, písemky, úkoly…"
Elise po těchto slovech trochu povadl úsměv na rtech, ale nenechala se tím vykolejit. "Uvidíme, uvidíme, děvčata," řekla a šla se posadit k holkám. "Mám tu vás, a kdybych potřebovala, pomůžete mi, no ne?" objala Zoey s Cleo pažemi.
Cleo cvrnkla Elisu do nosu. "Jasně. Někdo ti pomáhat musí, pokud máš v úmyslu tuhle školu dodělat, Ellie." Všechny tři se rozesmály a nepostřehly, že se konečně dostavili ostatní.
"Co se to tady děje?" byla zvědavá Mikki a pátravým pohledem přejížděla své chechtající se kamarádky, které se postupně uklidňovaly.
Zoey se postavila na nohy. "Co by? Jen jsme si krátili čas, než vy, opozdilci, přijdete."
Cleo přitakala. "Jo, jo, co vám to tak dlouho trvalo? Upravovali jste se na záchodech? Dostali jste se do nějaké potyčky? Nebo jste hned první den školy dostali nějaký trest?"
"Prosím tě, co tě hned nenapadá," namítla proti nařčením Mikki. "Poslední hodinu jsme měli Sportovní aktivity, takže se to akorát trochu protáhlo, toť vše."
Keiko nadšeně přikývla. "Bylo to super. Hráli jsme volejbal a hodně dlouho jsem se takhle nebavila. Měli jste vidět Arianu," smála se Keiko a šťouchla do jmenované. "Nikdy v životě volejbal nehrála. Běhala ze strany na stranu, a když už míč odrazila, skončil v obličeji jedné z jejích spoluhráček." Ta představa už sama o sobě byla dost legrační.
"Jo, ještě že jsme hráli proti ní. Jinak bychom měli tělo samý červený flek," řekla Mikki.
Ariana se tvářila jako boží umučení, ale jeden koutek úst se jí zvedal, až se nakonec musela smát s ostatními. "No co, co! Ne každý umí hrát a zacházet s míčem, zvlášť při takové hře jako je volejbal."
"Tak to je škoda, že jsme u toho nebyli," povzdechla si Elisa. "Přišli jsme o pěknou zábavu."
Ariana si dala ruce v bok. "Tak už dost o mých sportovních schopnostech, teď před sebou máme něco důležitějšího." Otočila se čelem k budově, ve které se nacházela ředitelna. "Musíme ředitelce povědět o našem objevu."
Holky trochu zvážněly, popadly své tašky a knihy do rukou a vyrazily za svou nynější vůdkyní. Byl to kousek, takže už za malý okamžik procházely dvoukřídlými dveřmi do vestibulu hlavní budovy a zamířily po schodech k ředitelně.
"Proč nám nechcete říct, na co jste přišli?" ozvala se Keiko, v jejímž hlase byla znát trocha frustrace. "Objevili jste něco ohledně těch tetování a necháváte si to pro sebe."
Jasslyn mlčky přikývla. Týkalo se to i jich a vůbec nechápala, proč to před nimi tají. "Máme právo to taky vědět."
"Cleo se snažila ty dvě uklidnit. "Hned se všechno dozvíte, vážně. Jen jsme zvědavé, co na to řeknete spolu s ředitelkou Florou. To je celé."
Keiko ani Jasslyn se k tomu už nevyjadřovaly a snažily se být trpělivé. Navzájem na sebe pohlédly a nechápavě protočily oči v sloup.
Mezitím skupina sedmi dívek stanula před vyřezávanými dveřmi do ředitelny. Na dveřích byl vyobrazen zvláštní výjev, kde na mýtině radostně tančil hlouček víl, na něž dopadaly zlatavé sluneční paprsky.
"Tak jdeme na to, holky," zavelela Ariana. Zhluboka se nadechla a chtěla zaklepat, ale to už nestihla.
"Jen pojďte dál, děvčata," vybídl dívky Flořin hlas ozývající se z místnosti za dveřmi. Víly na sebe překvapeně pohlédly, ale bez dalšího otálení vzala Ariana za měděnou kliku a se svými kamarádkami vešla do ředitelny, kde okolo stolu společně s Florou posedávaly i Aisha s Tecnou a Bloom.
Flora se zvedla z ředitelského křesla a vyšla vstříc studentkám, které očividně potřebovaly její pomoc. "Už od rána vím, že jste měli v plánu se tu dnes objevit."
"Jak to víte?" zeptala se Elisa za všechny.
Ředitelka Flora se pousmála. "Říkejme tomu ředitelská intuice vypracovaná léty zkušeností."
Zastavila se před dívkami a čekala, jestli si některá z nich vezme slovo. "Nu? Tak kvůli čemu tady jste?"
Na to byly zvědavé i Winx, jejichž pohledy byly též upřeny na sedm nesmělých víl. To byl asi jeden z důvodů, které je uváděly do rozpaků.
Zoey jemně šťouchla do Ariany, aby ji pobídla k jednání. Ariana se otočila na své kamarádky a od každé si vysloužila povzbudivý úsměv. Dávaly jí najevo, že bez obav může mluvit za všechny.
"Dobrá," začala Ariana, "možná jsme přišli na to, co jsou ta zlatá znamení zač." Zadívala se na ředitelku Floru a další tři Winx.
Flora překvapeně pozvedla obočí. "Vážně? Opravdu jste něco objevili?"
Holky přikývly.
"Tak rychle povídejte, protože nás ta nevědomost dohání k šílenství," pobídla Arianu, aby se pustila do vysvětlování. Po nekonečném zástupu špatných zpráv se snad dostavila i jedna dobrá, která ty špatné může zastínit.
Ariana si sundala batoh z ramen, krátce v něm zalovila a na světlo vytáhla velkou útlou knihu s dětskými motivy na jejím přebalu.
"Knížka pohádek?" podivila se Bloom a ze zvědavosti přistoupila k Floře a pochybovačně si tu knihu prohlížela.
"Zdání může občas klamat, královno Bloom," řekla Ariana a začala listovat zažloutlými stránkami. Ta kniha už musela pamatovat dávné a lepší časy. "V téhle knize se totiž nachází povídka s názvem "O dívce se zlatým znamením"."
Ariana začala z knihy předčítat příběh o dívce žijící v dobách pro obyčejný lid nesnadných. Žila na okraji malé vísky v chaloupce jen se svou babičkou. Neměla moc kamarádů a většinu času trávila domácími pracemi nebo pobíhala po blízkých lesích a loukách obsypaných barevnými květinami. Ta dívka s dlouhými kaštanovými vlasy a elektricky modrýma očima měla tajemství, o němž neměl nikdo ani zdání. Rozuměla řeči přírody. Celý život ji obklopovaly květiny, stromy a rostliny. To byli její nejlepší přátelé.
Jednoho dne se dívka probudila a na dlani jí zářilo oslepující zlatavé znamení znázorňující slunečnici. Byla vyděšená a neměla odvahu to komukoliv říct. Utekla do hlubokého lesa k tůni s průzračnou vodou, kde se posadila a nevěděla si rady. Náhle se klidná vodní hladina začala čeřit a sluneční paprsky se prodraly skrz husté listoví stromů. Před dívčinýma očima se zjevila žena vypadající jako sama bohyně. Od ní se dozvěděla, že byla požehnána osudem. Ono tajemné znamení mělo znamenat záchranu pro celou vísku, kterou mělo postihnout velké zlo. Žena-bohyně řekla: "Až nastane čas, povstaneš a spasíš ty, kteří budou potřebovat tvou pomoc. Stačí jen, když se staneš zajedno se svou duší a srdcem. Nezapomeň na má slova."
Ariana byla v předčítání tak dobrá, že každého v místnosti vtáhla do příběhu zdánlivě obyčejné dívky, jež však byla naprosto neobyčejná. A magická.
"A dál?" Jak ten příběh končí?" byla netrpělivá Flora, ale ne jenom ona.
Jedné noci začala vesnice v údolí hořet. Z ničeho nic se z nebe na zem klikatily zlověstné blesky podpalující vše, co jim stálo v cestě. Nebylo úniku a brzy zmizela i malá jiskřička naděje. Jenže ona dívka to tak nehodlala nechat. Tahle vesnice byla už odmalička jejím nenahraditelným domovem. Vydala se do vesnice a stanula v jejím centru. Se zavřenýma očima k sobě přivolala tajemnou sílu vycházející ze zlatého tetování na její drobné dlani. Před dívkou se ze vzduchu zformovalo žezlo, jehož moc ozářila všechno a všechny přítomné. Dívka se ho chopila a jeho pomocí zahnala nebezpečné plameny a řádící zlo pryč z vesnice, pryč z celého světa.
Takový byl konec příběhu, který víceméně osvětloval záhadu zlatých tetování.
Všichni se ponořili do usilovného přemýšlení, zvlášť ti, kteří povídku slyšeli poprvé.
"Pokud je to to samé znamení, kterým jste obdařené vy, dá se z toho usuzovat jedno," formulovala své myšlenky do vět ředitelka Flora přecházejíc k velkému francouzskému oknu. "Zlatá znamení by vám měla propůjčovat mocnou sílu, díky které byste měli porážet nepřátele, ať je to kdokoliv."
Otočila se zpět k dívkám. "Nevadilo by, kdybych si tady tu knihu nechala?"
Ariana zavrtěla hlavou, přešla k ředitelce Alfei a natáhla k ní ruce, v nichž svírala tak důležitý předmět. V něm se ukrývá možná odpověď na dosud nezodpovězené otázky a také malá jiskřička naděje pro celou Magickou Dimenzi.
"Budeme se snažit přijít na víc," řekla Flora vážným hlasem a pohledem hypnotizovala obal pohádkové knihy. "Stačí jen, když se staneš zajedno se svou duší a srdcem," citovala polohlasem. "Pokud je tohle klíč ke zlatým znamením, bude vaším úkolem jednat podle těchto slov."
"Ale jak to máme provést?" namítla Mikki. "Jak se může víla stát zajedno se svou duší a zároveň srdcem?"
Cleo jí konejšivě položila ruku na rameno. "Neztrácej hlavu, Mikki. Přijdeme na to. Až se tak stane, můžeme porazit Temná Dvojčata a svět zbavit jejich zla. Stejně jako to udělala ta dívka v povídce."
"Princezna Cleo má pravdu. Pokud jste vypátrali tento příběh, dokážete přijít i na záludnější věci." Flora se na chvilku odmlčela, až pak byl místností slyšet její smích. "A teď věřím, že tu máte návštěvu."
Ariana se ředitelce podívala přes rameno, aby viděla, že na Alfeu právě dorazil její bratr Zefir a ostatní kluci. "Holky, dorazili. Nepůjdeme za nimi?" nadhodila Ariana a potutelně se na kamarádky usmála.
"Tak běžte, ať nenecháte hosty čekat," ozvala se Bloom s pousmáním.
Holky se patřičně rozloučily a spěchaly za kluky strávit příjemné odpoledne.

Mezitím se na Stareině odehrávalo cosi podivného. Už několik dní byla obloha zatažena těžkými ocelovými mraky a silný déšť nepřestával smáčet zdejší půdu, což se ještě nikdy v celé historii království nestalo. Velmi často o sobě dával vědět hrom společně s oslnivými blesky.
A z tajného doupěte Temných Dvojčat se ozývaly rozčilené hlasy.
"Do háje, absolutně nic se neděje!" bouchla do dřevěné desky stolu Rosalinn, kdežto její dvojče Severina jen nenávistně propalovala očima Kroniku Sférického světa.
Už jakou dobu se ty dvě snažily knihu ovládnout, aby mohla započít jejich krutá pomsta, ze které neměl nikdo a nic vyváznout. Ale dílo se nedařilo. Ať se Dvojčata vydala za všech svých sil, Kronika Sférického světa se jim odmítla poddat.
"Musíme to zkoušet dál, až nakonec jistojistě uspějeme!" povzbuzovala Severina svou sestru ale i samu sebe.
"Už jsme vyčerpané, použili jsme každičkou kapku našich sil, ale všechno je to k ničemu!" křičela Rosalinn a knihu smetla ze stolu, jež s tupým žuchnutím skončila na podlaze.
Severina se pro ni sehnula. "Dáme si pauzu. Budeme to zkoušet dál, protože Kronika nemůže našemu náporu odolávat věčně. A pak ať se celá Magická Dimenze naučí se nás bát."