XIV. Nová generace - část druhá

28. února 2015 v 12:27 | Keiko |  Příběh Goldix Club





Dívky se otočily směrem, odkud zazněl jim známý hlas, a který by nejraději vymazaly z tváře celé Magické Dimenze. Okamžitě stály v pozoru, připravené na další pohromu, kterou Temná Dvojčata provázela všude, kde se objevila.
Rosalinn stála pár metrů od víl s rukama založenýma na prsou, z jejích ebenových očí čišelo zlo obklopující vše, na co uzřely. A to právě teď bylo sedm mladých víl, které se v podobném nebezpečí ocitly poněkolikáté za velmi krátkou dobu.
"Ne, ne, ne… Řekněte někdo, že se mi to jenom zdá!" zanaříkala napůl nakvašeně Elisa a propleskla si tváře. Doufala, že se probudí a Rosalinn se rozplyne ve vzduchu jako pára nad hrncem. Jenže, ať se Elisa snažila sebevíc, nefungovalo to a tak byla nucena si připustit, že půlka Temných Dvojčat tu skutečně byla. Z masa a kostí.
"Já tomu taky nevěřím…" přidala se ke své kamarádce Zoey. "Můžete mě někdo štípnout?" Pozvedla levou ruku do strany a čekala, stejně jako Elisa, že se probudí a ocitne se ve své posteli na Alfee, kde bude do místnosti skrze okno pronikat ranní slunce. "Au!"
Keiko bez rozmýšlení štípla Zoey do předloktí, aniž by spustila pohled z Rosalinn nehybně stojící jako socha. Sama nemohla uvěřit tomu, že opět stojí před půlkou Temných Dvojčat, když neuběhlo snad ani dvacet čtyři hodin od jejich posledního střetu v Začarovaném lese.
"Sakra… tohle je oživlá noční můra…" třela si ruku Zoey. "Copak nám nemůžete dát pokoj? Divím se, že pořád máte sílu proti nám bojovat… To stojíte o další porážku jako včera?!"
Rosalinn z očí začaly šlehat blesky, přimhouřila je do malých škvírek nevěstících nic dobrého. Ale jinak se stále nehnula, ani o jediný centimetr.
"Zoey, nemyslím si, že je rozumné ji provokovat," mírnila vílu hudby Ariana, která jako ostatní čekala, s čím se tentokrát Rosalinn vytasí. A nemohlo to pro ně být nic dobrého. Ariana se musela neustále ptát… Proč? Proč se tohle muselo dít zrovna její partě kamarádek. Proč se jim na tělech objevila záhadná zlatá tetování? Proč v boji proti Temným Dvojčatům musely stát v přední linii? Tolik otázek, ale žádné odpovědi. Bylo to frustrující.
"Děvčata, vezměte některá do ruky ten klíč a měli byste se ocitnout na Alfee, pryč ze zkoušky!" zazněl věží naléhavý hlas ředitelky Flory. I ona tušila, že ať už se Rosalinn ve zkoušce ocitla jakýmkoliv způsobem, měla v plánu něco nekalého a sedm víl mohlo přijít k úrazu nebo i mnohem hůř. Dívky si ji dokázaly představit se zamračeným obličejem a rukama zaťatými do pěstí.
Nejrychleji se ke klíči otočila Cleo. Chtěla odsud co nejdříve zmizet a nechat obraz černovlasé čarodějky daleko za sebou. Natáhla ruku ke klíči vznášejícímu se nad sametovým polštářkem barvy královské modři, uchopila ho do dlaně a čekala, až se interiér hradu rozplyne a místo něj se objeví tajné prostory Alfey pod ředitelnou.
Uběhlo pár vteřin a nic se nedělo. Cleo rozevřela dlaň a pohlédla na zlatě zářící klíc posázený drahými kameny blyštící se ve světlech. Jak to, že jsou pořád tady?
"Cleo, půjči mi to," přiskočila k víle technologie Mikki, vzala si od ní klíč, pevně ho sevřela v ruce a všemi silami se na něj soustředila. Ale nebylo to nic platné.
"Zatraceně, to si ze mě děláte srandu," zanadávala Mikki a nejraději by ten zpropadený klíč rozdrtila na prach. Tento artefakt měl ukončit jejich zkoušku, která až do této chvíle probíhala bez větších potíží.
"Paní ředitelko, nedala jste nám špatný klíč? Řekla bych, že nepasuje do zámku," zavtipkovala svým vrozeným humorem Elisa, čímž se snažila situaci trochu odlehčit. To by Zefir, Arianin bratr, zcela jistě ocenil, ale její kamarádky neměly zrovna náladu na přihlouplé vtípky.
"Ellie, vtipy stranou, tohle totiž není žádná sranda," pokárala vílu Pixies Cleo. Nervozita a nejistota stoupala a nebyl to rozhodně příjemný pocit. Stále bedlivě pozorovaly Rosalinn, jež se potutelně usmívala, ale stále zůstávala nehybná.
Ani Winx a Daphne vůbec nechápaly, co se to děje. Jediné, čím si byly na sto procent jisté, bylo, že v tom mají prsty Temná Dvojčata, dřívější princezny Domina. Neustávaly ve svých plánech na ovládnutí Magického světa a každého, kdo se jim to snaží překazit, nemilosrdně pošlou na věčnost. Ve většině případů se jim to bez námahy podaří, jenže víly se zlatými tetováními byly těžký oříšek, který není snadné rozlousknout.
"Tecno, nevíš, co se to děje?" častovala Flora svou dlouholetou přítelkyni bezradným pohledem. Přenechala jí místo u ovládacího panelu, aby se mohla pustit do řešení vzniklého problému. Tecna se rázem proměnila v technologického odborníka, její ruce přelétávaly nad tlačítky a klávesnicemi, po chvilce si okolo sebe vytvořila jakousi virtuální pracovnu s několika obrazovkami zobrazujícími nesourodou směs symbolů, čísel a kódů. Tecna pracovala systematicky a logicky přesně jako robot.
"Nedokážu je odtamtud dostat," oznámila sklesle po pár minutách, kdy v tajné místnosti vládlo nepříjemné a tíživé ticho. "Zkusila jsem snad všechny možné způsoby, ale počítače na ně nereagují a odmítají plnit dané příkazy."
Daphne bouchla pěstí do přístrojové desky a pozorovala, co se děje ve zkouškovém prostoru vytvářející virtuální realitu, do které se dokázala dostat Rosalinn, jedna z jejích dcer. Ten pohled na ni se téměř nedal vydržet. "Přece musí existovat něco, co je dokáže dostat zpátky!" zvýšila Daphne hlas, až se rozléhal po kamenných stěnách a vysokém stropu.
"Obávám se," ozval se Rosalinnin hlas z virtuální reality, "že odtud už pro víly neexistuje cesta ven." Půlka Temných Dvojčat se konečně pohnula z místa, což mohly Winx a královna Domina pozorovat na jedné z obrazovek a co mohly víly sledovat na vlastní oči.
"Odvážili jste se proti nám bojovat a to byla chyba. Udělali jste si z nás úhlavní nepřátele a věřte, že jsme si pro vás připravili něco speciálního," promlouvala silným hlasem Rosalinn a máchla okolo sebe rukou. "Drahé víly, tady totiž strávíte zbytek svého ubohého života!" Čarodějka se otočila zády k sedmi vílám, luskla prsty a zmizela. A ačkoliv už byla pryč, prostorem se stále ozýval její smích pečetící osud dívek.
Ty zíraly na místo, kde Rosalinn vystála důlek a vstřebávaly slova pronesená jako kletba, kterou nelze jednoduše zlomit.
"Chápete někdo, co říkala?" promluvila po dlouhé době Elisa. Teď už se její vtipkovací nálada vytratila a místo ní nastoupil neblahý pocit, že něco není správně. "Protože jestli říkala to, co si myslím, tak…" nedokončila větu, jelikož se to dalo slovy jen těžko popsat.
"Jsme tady uvězněné, Ellie… Myslím, že jsme všechny slyšely zcela správně," hlesla skoro bez života Ariana, aniž by i jen jednou mrkla. Byla by si přála, aby ji šálil sluch, jenže přesně něco takového se od Temných Dvojčat dalo čekat. Něco podlého, co šestnáctileté víly samy nedokážou překonat.
"Ale kdeže, určitě nás ta čarodějnice chtěla jen vystrašit, a pak se kochat pohledem na nás, jak se třeseme jako osiky, roníme slzy a pateticky se objímáme v beznaději," přesvědčovala kamarádky i samu sebe Mikki.
"Děvčata, pracujeme na tom, abychom vás z toho místa dostali, ale zatím nic nezabírá. Proto počítejte i s tou nejhorší možností," nabádala Flora dívky k realistickému pohledu na věc.
Víly zalapaly nevěřícně po dechu.
"Co tím chcete říct?" vykřikla pištivým hlasem Keiko, přičemž se ochranitelsky objímala pažemi a téměř nepostřehnutelně se třásla. "Že tu můžeme zůstat navěky? Už nikdy se nevrátíme do reality?"
"Nemaluj čerta na zeď, Keiko," chlácholila svou kamarádku Jasslyn. Dala jí ruku kolem ramen a snažila se najít nějaké řešení. Po dlouhá léta trávila čas sama, jejími jedinými společníky byly mytické bytosti a zvířata, které to k Jasslyn přitahovalo, jelikož podvědomě věděli, že s ní jsou v bezpečí. A po těch letech opět zakusila pouto přátelství, zase okusila ten pocit, kdy by se pro své přátele rozkrájela. "Určitě přijdeme na způsob, jak se vymanit z kletby Dvojčat," povzbuzovala skupinu víl.
"A máš ponětí jak?" obořila se na Jass Zoey ztrácející své síly k boji i selský rozum. Všechno tohle už na ni bylo moc, div nepropukla v pláč. "Já nevím, jak vy, ale mě už tohle nebaví a neskutečně mě to vysiluje!"
"A ty si myslíš, že na tom jsme jinak? Nás už to taky štve, o to víc, že nevíme, co máme dělat, nebo jak máme reagovat!" pokračovala Ariana ve slovní přestřelce.
"Děvčata, uklidněte se, teď není čas na hádky. Tím nic nevyřešíte, pamatujte na to." Flora doufala, že se jim situace nevymkne z rukou ještě víc, tak se snažila dívky usměrnit. Opřela se dlaněmi o desku a hlavu svěsila mezi ramena. Sama nebyla daleko od nervového zhroucení. Usilovně přemýšlela, uvažovala nad posledními možnostmi, jak dívky zachránit z virtuálního světa.
Flora na svém rameni ucítila pevný stisk něčí ruky. Otočila hlavu, aby spatřila Bloom, jak se na ni usmívá tím svým optimistickým úsměvem, který dokáže člověka vybudit k dalším a ještě lepším výkonům. "Už máme jenom poslední šanci, jak tenhle blázinec ukončit."
"Přesně tak, a pokud ani to nepovede k úspěchu, už to bude velmi zlé," konstatovala Tecna. Nikdy nechodila kolem horké kaše a všechno říkala na rovinu, nezaobaleně. "Když se ze zkoušky nemohou dostat tím snadnějším způsobem, musí zkusit ten obtížnější."
Flora pokývla na souhlas. Věděla, že dívky jsou chytré, aby se vydaly tou správnou cestou, což ve zkoušce bylo prohledání věží a nalezení Císařova klíče. Nepomyslela by si, že dojde i na souboj s bytostí v podzemním sklepení.
"Takže, milé dívky, pečlivě mě poslouchejte, jelikož nastala osudová chvíle," promluvila Flora směrem k vílám ve zkouškovém prostoru a ty okamžitě zbystřily a nastražily uši na to, co jim ředitelka řekne. "Abyste se dostali ven, musíte zamířit do sklepních prostor hradu, kde na vás čeká souboj s Kerberem, nebo li tříhlavým psem. Pokud ho porazíte, nebo alespoň přinutíte k ústupu, bude to vaše vstupenka na svobodu, to znamená do reality," vylíčila Flora dívkám jejich následující úkol, ne zrovna lehký.
"Bože, a já už si myslela, že to nemůže být horší," zanaříkala Cleo s pohledem upřeným na strop nejvyšší věže rozlehlého hradu. Nejdřív se museli podrobit zkoušce svých sil, pak se tu objeví Rosalinn, kteráž jim zadělala na pořádné trable a teď se mají vypořádat s Kerberem? "Jestli se odsud dostaneme, tak pořádně zapracuju na technologii podobných zkoušek," zamumlala si pro sebe princezna Zenithu.
"Takže hádám, že zamíříme do sklepení, ať to máme z krku, co vy na to?" obrátila se s otázkou na kamarádky Ariana.
"Jasně, zjistíme, jestli tu budeme trčet dalších sto let nebo z toho vyvázneme," přitakala Elisa. "Pevně doufám ve druhou možnost, protože ta první se mi pranic nelíbí."
Sedm víl se domluvilo na posledním možném kroku ke svobodě. Ředitelka Flora je naváděla k místu, kde se ukrýval tříhlavý pes a Cleo si mezitím zjišťovala vše možné o Kerberech, i když hádala, že tohle nebude typická stvůra, o jaké se vypráví v bájích. Bylo známo, že Kerberos střežil vchod do podsvětí, odkud se hnul jen jednou. Byl popisován jako trojhlavý pes s dračím ocasem a hadími hlavami na šíjích. Občas se vyskytly i zvěsti o jeho jedovatém dechu.
Tohle všechno sdělila Cleo kamarádkám, aby byly připravené na skutečného netvora podsvětí. V tomto světě bylo možné snad cokoliv.
"Ten popis se mi vůbec nelíbí. Vypadá to na pořádný kus práce," řekla zamyšleně Keiko letící chodbami za ostatními. Cítila, že už se blíží k rozhodujícím okamžikům.
"Dobrá, teď ještě jedna zatáčka doprava a měli byste mít před sebou dřevěné dveře s železným kováním. To je vstupní brána ke Kerberovi."
Mladým vílám, Winx a Daphne začalo bušit srdce o sto šest a bylo čím dál víc hektičtější.
"Poslední věc, kterou vám řeknu, je, že svého cíle dosáhnete jenom skupinovou spoluprácí, musíte do souboje dát všechno, co máte. Bojovat s Kerberem a vyhrát je velice obtížné." Více už ředitelka akademie pro víly nemohla děvčatům pomoci, teď už měly vše ony ve svých rukou.
Žádná z nich se dlouho neodvažovala udělat první krok. Děsily se toho, co na ně za dveřmi čeká, ale nemohli tu stát věčně. Tedy pokud se chtěly vrátit do svého skutečného světa.
"Jsme tu všechny společně, tím pádem se nemáme čeho bát," dodávala všem kuráž Jasslyn. "Možná vám to bude připadat jako klišé, nebo že blouzním, ale společně zvládneme cokoliv, co na nás v budoucnu čeká."
"Neblouzníš, věříme tomu všechny," řekla tichým hlasem Mikki.
"Jasně," přitakala Ariana a přistoupila ke dveřím, nebojácně vzala za kliku a obdařila kamarádky úsměvem. "Zmobilizujte všechny zbývající síly a silně se na ně koncentrujte. Hned jak budeme uvnitř, zaútočíme najednou, souhlas?"
Dívky bez váhání přikývly a mentálně se připravovaly na boj s Kerberem, trojhlavým psem podsvětí.
Víla vesmíru rychlým pohybem otevřela dveře dokořán a všech sedm vpadlo do místnosti s kouzly jiskřícími v drobných dlaních. A byly překvapené, poněvadž ani Kerberos na nic nečekal. Vyřítil se proti vílám s ohlušujícím řevem vycházejícím z jeho tří tlam a syčením vydávající hadí hlavy umístěné na šíjích. Kerberos vypadal přesně tak, jak ho Cleo popsala.
Trojhlavý bájný pes hbitě vyskočil do vzduchu a dopadl přímo do hloučku víl, které se stačily rozletět do všech stran, a to se Kerberovi nezamlouvalo. Vydával ze sebe řev trhající uši, tlapami a hadími hlavami se oháněl po dívkách, které měly v úmyslu ho porazit. Těm se ale dařilo uhýbat, proti obrovskému Kerberovi využívaly faktu, že jsou oproti němu malé a mrštné.
"Jakmile řeknu, tak na něj všechny vyšlete svá kouzla!" zavelela Ariana a doufala, že ji holky přes ten nesnesitelný řev slyší. Kerberos rozhodně neměl v úmyslu nechat víly vyhrát a žít.
"Teď! Roj komet!"
"Výbuch sopky!"
"Zlaté veselí!"
"Útok tygra!"
"Sonické vlnění!"
"Bouře elektřiny!"
"Trojzubec Tritona!"
Všech sedm kouzel se spojilo nad místem, kde zuřil Kerberos a během okamžiku ho magická energie pohltila do svého světla znamenající jeho porážku.
Dívky už se začaly radovat, jenže prostorem se opět ozval nelítostný řev oznamující, že bitva ještě neskončila. Magie kolem Kerbera se rozplynula do vzduchoprázdna a nestvůra podsvětí pokračovala ve zběsilém řádění.
"Sakra, nezabralo to!" zakřičela Mikki a přitom se vyhýbala nebezpečným Kerberovým útokům nabírajících na intenzitě i síle. "Co teď?"
Jasslyn si najednou vzpomněla na jednu důležitou věc. "Mám nápad!" zvolala tak, aby ji holky slyšely, "Zoey, použij svou sílu a zahraj nějakou uklidňující melodii!"
"Cože? Jak nám to pomůže?" zeptala se zmateně Zoey. "To by nás mělo nějak nabudit?"
"Není čas, prostě to udělej!"
Zoey si povšimla naléhavého tónu v Jasslynině hlasu, a tak udělala, jak jí bylo řečeno. Přivolala k sobě malou harfu a začala na ni hrát svou oblíbenou melodii, již znala od své maminky.
Jakmile Kerberos zaslechl první tóny skladby, uklidnil se a naslouchal. Trvalo chvilku, než se mu začala klížit víčka, žuchnul na zem a upadl do hlubokého spánku.
A nakonec netrvalo dlouho a virtuální realita, ve které bylo sedm víl uvězněných se začala rozplývat, až se nakonec ocitly zpátky na Alfee.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Mia Mia | 2. března 2015 v 7:30 | Reagovat

Supr! ;3

2 Selinka Selinka | 3. března 2015 v 23:59 | Reagovat

Skvělý!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama