Březen 2015

XVI. Naděje, bezmoc a víra - část první

28. března 2015 v 18:33 | Keiko |  Příběh Goldix Club






Azaiach přešel tichými kroky k Efraimovi, přičemž pohledem nepřestával sledovat shluk sedmi holek proměněných ve víly. Podezřívavě si je měřil, jakoby nedokázal pochopit, co tady dělají.
"Máme tu snad nějakou práci, pane?" promluvil Azaiach melodickým hlasem znějícím jako zpěv několika sýkorek. A Jasslyn měla pocit, že ten hlas už někde v minulosti zaslechla. Jen si nebyla schopná vybavit si kdy a kde.
Efraim pokývl hlavou a poukázal na sbírku povídek, div se už stářím nerozpadla na prach. "Ano, a mohlo by to být velice zajímavé. Tady děvčata potřebují rozluštit jedno tajemství a my jsme ti jediní, kteří jim v tom mohou pomoci." Pak už se s Azaiachem domlouvali beze slov a během chvilky se pustili do práce. Efraim si na masivním dřevěném stole připravil pomůcky a nástroje, Azaiach mezitím poodešel dále do archívů pro písemné prameny, o které starý badatel požádal.
Dívky se rozešly do různých koutů budovy, prohlížely si vystavené listiny, pergameny popsané rozmáchlým, elegantním písmem a z polic opatrně vytahovaly svazky podněcující jejich zvědavost.
Jen Jasslyn zůstala stát na místě a dívala se na široká Azaiachova záda a snažila se rozpomenout, odkud ho zná. Byla si jistá, že ho zná. Na sto procent.
"Jasslyn, nejdeš se tu taky trochu porozhlédnout?" vyrušila ji z vnitřního přemítání Keiko. Šeptala, aby náhodou nevyrušila Efraima, jelikož se zdál svou prací naprosto pohlcený.
Víla mytických bytostí se otočila ke kamarádce v tyrkysovém oblečku a s úsměvem zavrtěla hlavou. "Mě to nejvíce zajímá právě tady…"
Keiko zvědavě naklonila hlavu na stranu, ale nijak se nevyjádřila. Jen Jasslyn oplatila úsměv, zamávala na ni a ztratila se mezi policemi s knihami sahajícími až k vysokému obloukovému stropu.
Byla pravda, že Efraim přestal vnímat skutečnost. Vůbec si nevšiml, že Jasslyn zůstala jako jediná stát u jeho stolu. Jeho ruce kmitaly z jedné strany na druhou, braly jeden nástroj za druhým a opatrně zkoumaly každý milimetr knihy povídek a dalších spisů.
Jasslyn stočila oči zpátky k místům, kam se odebral Azaiach. Zaváhala, než se odhodlala udělat první krok, vnitru cítila jakési mravenčení a nepopsatelné, těžko pochopitelné zrychlené bušení srdce. Pomalu vykročila mezi nekonečné police knih a hledala elfského kluka s blonďatou kšticí vlasů. Když po něm pátrala, zaslechla, jak si její kamarádky povídají v jiné části Archivu.
"Nečekala bych, že tu narazíme na Elfa. Pokud vím, tak Elfové se straní lidí a žijí většinou mimo civilizaci. O to víc mě to překvapilo." Jasslyn rozeznala hlas Mikki. Zaslechla, jak listuje stránkami nějaké knihy.
"To jo, a všimli jste si, jak nás hypnotizoval? Jako bychom pro něj představovali nebezpečí. Teda hlavně se soustředil na Jasslyn, ačkoliv se to snažil zamaskovat." To byla Ariana.
Azaiach že ji hypnotizoval? Jasslyn si něčeho takového nebyla vědoma a pochybovala o Arianině pozorovacím smyslu. Azaiach si je sice prohlížel, ale že by více pozornosti věnoval zrovna jí… To těžko.
Prohlížela si každou uličku, kterou minula, ale po Azaiachovi jako by se slehla zem. Když už si myslela, že ho nenajde, aby si s ním mohla promluvit, náhle ho zahlédla v poslední uličce, jak zahýbá a míří zpět. Jasslyn se rozeběhla, až se její kroky rozléhaly místností, ale nechtěla zpomalit. Bála se, aby ho zase neztratila z dohledu.
V zorném poli už měla jeho záda, jakmile obešla jeden z mnoha rohů. Zpomalila, aby trochu popadla dech. "Azaiachu!" zavolala za ním potichu a doufala, že ji zaslechl. Viditelně zpomalil, ale nezastavil se. Jasslyn si to možná představovala, ale jakoby mu v neviditelném větru povlávaly mechově zbarvené konečky vlasů.
Došla ho, předběhla a zastoupila mu cestu. Chtěla se mu dívat do očí a taky by se jí mohla projasnit paměť a konečně si vzpomenout. Jenže jakmile se Jasslyn zahleděla do Azaiachových úzkých ale pronikavých očí, mysl se jí čím dál více zatemňovala a téměř nebyla schopná uvažovat, natož ze sebe vydat jakékoliv slovo. Co se to s ní dělo?
"Potřebuješ snad něco?" zeptal se jí na rovinu Azaiach, ale ani potom se Jass neměla k odezvě. Elf se nad její mlčenlivostí zamračil. Ustoupil stranou, aby mohl kolem Jasslyn projít. "Pokud tedy nic nemáš, tak mě omluv. Efraim potřebuje tyhle svazky," ukázal na štos knih v náručí.
Už se jí zase vzdaloval. Ale teď, když před sebou Jasslyn neměla jeho oči, které se jí vpalovaly až do samotné duše, promluvila. "Mám pocit, jako bych tě odněkud znala, jen si to, bůh ví proč, nedokážu vybavit…" zavolala za ním a Azaiach se opět zastavil na místě, otočil k ní hlavu a s nechápavým výrazem ve tváři na ni hleděl.
"Promiň, ale nikdy v životě jsem tě neviděl. Asi si mě s někým musíš plést," řekl lhostejným hlasem.
"Ne, ne, ne!" protestovala Jasslyn, což Azaiacha překvapilo a věnoval jí více pozornosti než předtím. Přiblížila se k němu, mnula si ruce a v hlavě formovala, jak nejlépe Azaiachovi vysvětlit, co cítí. "Jsem si jistá, že si tě s nikým nepletu, protože… Ty pocity, co mám teď v tvé přítomnosti… jsem s nikým jiným nezažila. Ale je to takové déja vu. Nevím, jak to lépe popsat," řekla Jasslyn a doufala, že ji Azaiach chápe.
"Chápu, co chceš říct, ale já tě vážně dnes vidím prvně," oponoval. "Jedině že bych trpěl ztrátou paměti, o čemž silně pochybuju," pousmál se a tím Jass ještě více očaroval. Pak se k ní otočil celým tělem a shlížel na ni pátravýma očima. "Jak se vlastně jmenuješ?"
"Jasslyn," představila se a zároveň se hanbila, že to neudělala už dříve, když ho tu tak nestydatě pronásleduje.
Když Azaiach zaslechl její jméno, rozšířily se mu oči, ale ještě než jí stačil odpovědět, oba ohromil zvuk tříštícího se skla a bortícího se kamene. Otočili se směrem, odkud přicházely ony zvuky nevěstící vůbec nic dobrého. Ozývaly se od hlavního vchodu a stále sílily.
"Co se to děje?" Azaiach se dal do běhu, který mu značně ztěžovaly těžké knihy. Už jak dlouho se s nimi pronášel a ruce mu tím pádem slábly. Jasslyn mu byla v patách a děsila se toho, co uvidí, až se vymotá z bludiště knihovny.
Doběhli ke stolu, za nímž zachmuřeně stál Efraim a nespouštěl pohled ze dveří vedoucích do vestibulu, kde teď něco nebo někdo řádil. V tu samou chvíli z druhé strany knihovny přiběhly Jasslyniny kamarádky a všichni upíraly pohledy stejným směrem.
"Mám velmi špatné tušení," bála se následujících minut Zoey, už jakou dobu se neodvážila ani jednou mrknout.
"To se nestává často, aby mě takto někdo vyrušil v práci," stěžoval si Efraim a propaloval dveře žhavým pohledem, div z něj neodlétaly jiskry. Odložil pracovní pomůcky na stůl, obešel ho a jistými kroky se blížil k jádru běsnění.
"Myslíte, že je to dobrý nápad?" ozval se Azaiach.
"Ať už je to, co je to, rozhodně to neodejde, dokud si odsud nevezme to, pro co si přišel," odvětil neohroženě Efraim, aniž by se zastavil v chůzi. "A rozhodně se mi nelíbí, že někdo ničí budovu Zachariova Archívu, jednu z nejdůležitějších institucí Magické Dimenze." Byl to i jeho drahocenný domov a něco takového nemohl dopustit.
Nestačil ani dojít ke dveřím od knižního archívu, když ty se náhle rozpadly na malé třísky zasypávající naleštěnou kamennou podlahu a Efraima něco odhodilo několik metrů dozadu, až zády narazil do jedné z knihoven a z polic padaly na zem knihy všech velikostí.
"Mistře!" Azaiach se vyděsil, a když viděl, jak Efraim dopadl na tvrdou podlahu a nehýbal se, okamžitě k němu zamířil. Viditelně se mu zvedal hrudník, Azaiach si nahlas oddechl, ale pro jistotu mu ještě přiložil prst na krční tepnu.
"Holky, ve vzduchu cítím přítomnost našich přítelkyň, Rosalinn a Severiny," zavětřila ve vzduchu Mikki. Díky síle zvířat si dokázala přivlastnit a některé jejich schopnosti. Třeba vlčí neomylný čenich.
"To mě mohlo napadnout, že pokud se někam hneme, tam se objeví i ony," byla otrávená Elisa. Nicméně se všechny postavily před Efraima a Azaiacha, aby je chránily před újmou. Víly byly silnější, než když naposledy s Temnými Dvojčaty bojovaly a ve svou moc i více věřily.
Ale ani se pořádně nestačily zkoncentrovat a ohromně silný poryv větru je rozmetal do všech stran.
"Snad si nemyslíte, že po pár měsících strávených na Alfee nám budete rovné? Ani zdaleka," zazněl rozlehlou knihovnou Rosalinnin hlas plný posměchu. Vešla do místnosti elegantním krokem a za ní následovala Severina, jejíž pohled a emoce ve tváři byly navlas stejné jako jejího černovlasého dvojčete.
Dívky se pomalu sbíraly na nohy, ačkoliv se cítily vyčerpané. Jakoby snad z nich ten vichr vysál energii. Znovu se shlukly před dva muže. Efraim už stál na nohou, ale Azaiach ho podpíral.
"Ale, ale, doufali jsme, že s námi svedete lítý boj, na život a na smrt, mistře Efraime." Rosalinn se čím dál více blížila ke shromáždění, stejně tak i stříbrovlasá Severina. "Že by byl muž, který zná a umí všechny známé magické techniky, ať už světlé nebo temné, už příliš starý, jednou nohou v hrobě?"
"Tím méně práce pro nás," přidala se k sestře Severina. "Vás všech se zbavíme kývnutím malíčku a tady ze starce si vezmeme něco víc. Něco, co nás přiblíží k ovládnutí všech světů a království."
Víly vůbec nevěděly, o čem to Temná Dvojčata mluví. Každopádně jim bylo jasné, že tu jsou proto, že našla způsob, jak ovládnout Kroniku Sférického světa. A to bylo něco, v čem jim musely zabránit. Jedině ony teď stojí mezi Dvojčaty a nezměrnou silou ukrytou v Efraimovi. Alespoň tak si to domyslely.
"Běžte se vy dva někam schovat!" ohlédla se na Azaiacha a Efraima Ariana. "Vypadá to, že jdou po vás. Na nic nečekejte, my to tady zvládneme!" Na potvrzení svých slov kývla na své kamarádky a spolu s Keiko a Mikki zaútočily.
"Hvězdný prach!" zvolala Ariana a ruce namířila proti Temným Dvojčatům. Z dlaní vyšlehly temně modré a zlatavé paprsky.
"Ohnivé inferno!" přidala se k víle vesmíru Keiko. Zvolila nejdestruktivnější z živlů.
"Motýlí roj!" zvolala i Mikki jedno ze svých silnějších kouzel, které vyvinula v tréninku s ředitelkou Florou, její mentorkou.
Kouzla se spojila v jednu velkou masu energie mířící na Temná Dvojčata. Ta v návalu adrenalinu vyskočila do vzduchu, ale vílí magii se zcela vyhnout nedokázala. Rosalinnina paže vypadala, jako kdyby byla popálená a Severina utržila krvavý šrám na levé straně obličeje vedoucí od kořene nosu až k uchu.
"Vida, trénink přináší své ovoce," zajásala Keiko, ačkoliv to bylo jen malé vítězství.
Pak se vedle víl postavil Efraim. Z muže, který před pár chvilkami spočíval na podlaze, otřesený z útoku, nezbylo nic. Opět se tvářil neohroženě a rozhodně neměl v úmyslu se jít někam schovávat.
"Tak přeci jen jste se za tu dobu, co jsme se neviděli, něco naučili," zkoumala svou popálenou ruku Rosalinn. Opatrně se jí prsty dotýkala, ale zdálo se, že ji to nijak netrápilo. Ani její dvojče. "To ovšem stále nestačí."
"Odhaduji, že jste tu kvůli mně, tak si pro mě pojďte!" vykřikl na celé kolo Efraim, že to bylo možná slyšet i mimo budovu.
"Co blázníte? Netušíte, jak jsou silné!" panikařila Jasslyn. Bylo evidentní, že Temná Dvojčata se chtějí Efraima zmocnit, tím pádem by ho ona a její kamarádky měly chránit svými těly a hlavně magií.
"Děvenko, ani mé schopnosti nejsou k zahození. Ostatně, právě kvůli nim tady jsou."
"My si pro tebe nepůjdeme," dala o své přítomnosti vědět Rosalinn, "to ty půjdeš k nám. Vlastně jen tvá duše a vědomí, a počítám s tím, že ne dobrovolně."
Poté se všechno seběhlo hrozně rychle, připomínalo to noční můru.
Rosalinn zvedla ruku do vzduchu a dala znamení Severině k pokračování akce. Stříbrovlasé dvojče zavřelo oči, rukama vytvořila pár gest, a pak jen mávla paží a Archívem se opět proháněl vítr nezměrné síly. Víly se před ním chránily, jelikož s sebou nesl i všechny možné věci. Od knih, husích per, pergamenů až po kamení. Ovšem nedokázaly se vůbec udržet na nohou a poryv větru je bez potíží vznesl do vzduchu a dělal si s nimi, co chtěl.
Keiko se ho všemi možnými způsoby snažila umírnit, ale vše přišlo vniveč. Naprosto nic nezabíralo a víla živlů si připadala po dlouhé době jako naprosté budižkničemu. Připadala si jako bezmocný papírový drak, kterému se utrhl provaz.
Všechny zaslechly, jak Rosalinn luskla prsty. Na to se Efraim začal podivně třást a svalil se na zem, kde se zmítal ze strany na stranu. Azaiach na něj promlouval, musel přímo křičet, ale Efraim na jeho mluvu a prosby nereagoval. Byl jako smyslů zbavený. Ruce mu vylétly ke krku, jakoby se snad dusil.
Ale tím to nebylo. Od krku se Efraimovi po celém těle začal šířit krvavě rudý inkoust vytvářející tajemné ornamenty a také jakési runové písmo. Azaiach proti tomu nic nezmohl, a i když by dívky chtěly, stále je ovládal vítr, který snad každou vteřinou sílil, až se z něj stával nekontrolovatelný hurikán.
Efraim se ještě pár okamžiků zmítal, až nakonec úplně znehybněl, ruce mu ochably a v očích se usídlil prázdný výraz. Archívem zněl smích Temných Dvojčat, to bylo znamením, že uspěla, kdežto víly prohrály. Stále se s Rosalinn a Severinou nemohly měřit.
Dvojčata už se vílami nezaobírala, jelikož už ve svém vlastnictví měla to, pro co si sem přišla. Na rozdíl od holek se mohla volně pohybovat, čehož využila a zmizela neznámo kam. Zato vítr neutichal. Pokud s tím rychle někdo něco neudělá, mohly tu takhle setrvat celou věčnost.
"Keiko!" překřičela svist a hukot Cleo, přičemž v jejím hlasu byla obsažena prosba. Zastav to!
Brunetka s tyrkysovými prameny vlasů se začala více soustředit, ačkoliv to bylo v současné situaci krajně obtížné. Nicméně ze sebe vydávala všechno, v mysli promlouvala k jednomu z živlů, které si ji vyvolily, aniž by komukoliv byl znám důvod.
Nejprve se nic nedělo, ale pak vítr slábnul, asi minutu trvalo, než zmizel úplně a odvál dovádět ven, kam patří. Víly se vysíleně poroučely k zemi a ztěžka oddychovaly.
Pomalými kroky přistoupily k Azaiachovi sklánějícímu se nad Efraimovým tělem bez známky života. Na jeto tvář skápla jedna z elfových slz.
"To ne," hlesla téměř neslyšně Jasslyn, skryla si tvář do dlaní, slzy měla na krajíčku.
"Nedalo by se ještě něco udělat?" optala se opatrně Elisa, která slzy nedokázala zadržet.
Azaiach zavrtěl hlavou. "Ne, je mrtvý. Ledaže byste některá z vás uměla křísit," odmlčel se. "On byl mou jedinou rodinou, jediným přítelem v tomto zkaženém světě…"
Jasslyn k němu poklekla a chlácholivě mu dala ruku kolem svěšených ramen. "Je mi moc líto, že jsme vás nedokázali ochránit. Je to naše vina."
"Co to povídáš?" odvětil Azaiach. Sebral sílu podívat se Jasslyn do očí. "Proti nim je těžké bojovat a vyhrát. Navíc by sem přišli, i když byste se tu vy neukázali."
Zaslechli šustění papíru.
"Hele, myslím, že než nás navěky opustil, na něco přišel," řekla nadějně Elisa v ruce držící kus popsaného papíru.
Víly se kolem Elisy shlukly a přečetly si, co na onom papíře stojí napsaného.
"Děkujeme vám, Efraime," klekla si vedle jeho těla Ariana a vzala jeho ruku do svých, pevně ji sevřela. "Díky vám a vaší práci budeme schopné Temná Dvojčata porazit."
Dívky a Azaiach se s Efraimem náležitě rozloučili.


XV. Poslání - část druhá

22. března 2015 v 14:00 | Keiko |  Příběh Goldix Club





Po dlouhou dobu panoval klid. Nekonaly se žádné bitvy, katastrofy, což umožňovalo všem žít prozatím v míru. Otázkou bylo, jak dlouho tahle situace potrvá. Nebylo pochyb o tom, že i když o sobě Temná Dvojčata nedala dlouho znát, jistě nezahálejí.
Ale víly s tím nemohly nic nadělat, jelikož netušily, kde se skrývají. Proslýchalo se, že si za své útočiště vybrala Stareinu, a to nedalo Arianě ani Zefirovi spát. Byli neustále v kontaktu se svým královstvím a v nitru doufali, že jde jen o falešný poplach.
Jelikož vládl klid, Ariana s kamarádkami a Specialisté se mohli intenzivně věnovat studiu, magickým silám a bojovým technikám. A co víc… všichni se začali více sbližovat, až byli víly a kluci z Rudé Fontány téměř nerozlučitelní. Mikki a Seth spolu začali regulérně chodit, stejně jako Gray a Cleo. Kdykoliv se tyto dvojice daly dohromady, vzduch okolo nich přímo vibroval vřelými city a vášní, čímž si od ostatních vysluhovali spiklenecké pohledy a štiplavé přátelské poznámky.
Elliot neustále bral Arianu na rande, přičemž ho Zefir pokaždé než odešli, propaloval pohledem, který jasně hlásal: "Zkus jí ublížit a se špatnou se potážeš." Vztah mezi Arianiným starším bratrem a Elisou, vílou Pixies, byl víceméně stejný. Stejně jako výše zmínění, spolu trávili hodně volného času, který vyplňovali legráckami, veselým smíchem a vzájemnými sílícími sympatiemi. Zoey udržovala s Ryouem přátelský vztah, jenž se nezhoršoval, ale ani nevedl tam, kam by si Zoey přála. Ovšem o něčem takovém se neodvažovala s klukem s karamelově zbarvenými vlasy horovat. Jasslyn sledovala páry a vnitřně se radovala spolu s nimi. Jinak volný čas nejvíce byla s Keiko, popřípadě sama. Toužila a představovala si, jaké je to být bezhlavě zamilovaná. Mimoto se začala více začleňovat do kolektivu a už nebyla tak nedůvěřivá. Keiko si od Dannyho udržovala patřičný odstup, poněvadž si ještě nebyla jistá, co si o korunním princi své planety má myslet. Ovšem pokud spolu mluvili, Keiko se v jeho přítomnosti cítila dobře a na své pochybnosti zapomínala.
Podzim pomalu předával žezlo dalšímu ročnímu období, zimě. Právě byla neděle, pozdní odpoledne a víla čtyř přírodních živlů si plnými doušky užívala školní bazén, kde pobývalo málo lidí i o víkendu. Už ani nevěděla, kolik bazénů uplavala, ale na tom nezáleželo. V bazénu jí vždy prostoupila čirá radost a její bytost byla volná… Volná jak pták.
"Do toho, šampiónko!" povzbuzovala z kraje bazénu kamarádku Jasslyn. Obnažené nohy si máčela v chlorované vodě a kochala se pohledem na Keiko plavající jako delfín z jednoho konce bazénu na druhý.
Náhle na podlaze zaslechla tiché kroky. "Ahoj, Jasslyn," ozval se klučičí hlas za Jasslyninými zády. Víla mytických bytostí se za tím hlasem otočila, až spatřila usmívajícího se Dannyho. Bez optání se posadil vedle Jass a stejně jako ona sledoval ladné plavecké pohyby Keiko. Jasslyn to vůbec nevadilo a opětovala Dannymu pozdrav. "Jak dlouho už takhle řádí?", zeptal se.
Jass se usmála. "Myslím, že víc jak hodinu určitě," zavrtěla nad tím nechápavě hlavou. "Nepobírám, jak to může tak dlouho vydržet. Zdá se, že plávání jí poskytuje únik do úplně jiného světa," přemítala nad tím Jasslyn.
Danny na to pokýval souhlasně hlavou. "Ona vodu přímo miluje, troufám si tvrdit. O tom vypovídají už jen její přívěsky, co nosí na krku.
"Jaké přívěsky?"
"Ty sis toho nikdy nevšimla?" podivil se Danny nad Jassinou otázkou. "Na krku nosí čtyři přívěsky. Jeden ve tvaru kosatky, druhý zpodobňuje želvu, další mořskou hvězdici a poslední velrybí ocasní ploutev. Některé z těch řetízků navíc zdobí říční i mořské perly."
Jasslyn udiveně zdvihla obočí. "Páni, to mi vážně uniklo," přiznala s očima upřenýma na vodu narážející v malých vlnách do stěn bazénu. Pak se zasmála. "A vůbec, Danny… Kam se to Keiko díváš?"
Dannymu to nejprve nedošlo, a když Jasslyninu narážku pochopil, viditelně ve tváři zrudnul jako rak. "No dovol! Já přece… Takové úmysly mi jsou cizí." Odvrátil zahanbený obličej od Jass. Takové nařčení vážně nečekal, ačkoliv věděl, že to Jasslyn řekla z legrace.
Voda u nohou snědé dívky se najednou začala více čeřit. To jak ke dvojici připlavala Keiko. Byla značně zadýchaná, vyhoupla se ven z vody, dosedla na podlahu vedle Dannyho, sundala si z hlavy plaveckou čepici a z očí sňala brýle. "O čem si to tady špitáte?" prohrábla si prsty dlouhé tmavě hnědé vlasy.
Zdálo se, že Danny má už místo hlavy pěkně červené rajče. Keiko seděla vedle něj blíž než kdy jindy a navíc jen v plavkách. "O ničem, jenom o tom… tvém plavání," skryl si tvář do dlaní. "Že ti to tak jde…"
Jasslyn přitakala na souhlas. "Hádám, že kdybys mohla, strávíš v bazénu celý den."
Keiko se zasmála a její smích se rozléhal po azurových stěnách obklopující prostor bazénu. "Možná… Ale taky by to po pár hodinách mohla být nuda. Každopádně být u moře, tak z něj opravdu paty nevytáhnu." Zvedla se na nohy a tělo si zabalila do osušky. "Voda je můj spřízněný živel."
"Nejsou s tebou spřízněné všechny čtyři živly?" namítl Danny.
Keiko se zastavila v cestě do šaten, stála zády ke svým přátelům. "Pořád o tom dost pochybuju. Ale ty jsi princ Hircanie a budoucí král, tím pádem máš k živlům též blízko, ne?" Více už nedodala, a ani Danny se neměl k odpovědi. Keiko zmizela v dívčích šatnách.
"Ať dělám, co dělám, pořád je mezi námi zvláštní zeď, kterou nedokážu srovnat se zemí," zamumlal si Danny pro sebe, pohledem hypnotizoval poklidnou vodu.
Jasslyn chtěla něco dodat, ale v ten moment se rozrazily dveře do haly a v nich stála Ariana spolu s Cleo zabývající se mobilem, do něhož něco zuřivě zadávala.
"Tušili jsme, že budete tady," blížila se k Jasslyn a Dannymu Ariana s rukama založenýma na prsou. Pak se rozhlédla okolo sebe. "Kde je ta vodu milující kachna?"
"V šatně, zrovna jsme se chystali jít zpátky do pokojů," odpověděla Jasslyn a prstem ukázala k lítačkám vedoucím k převlékárnám. "Děje se něco?"
Arianu ve vysvětlování předběhla Cleo, aniž by oči zvedla od mobilu v dlani. "Ano, děje. Zítra vyrážíme na planetu Lilinari, kde bychom se mohli dozvědět, kdo je autorem té knihy povídek," odmlčela se a konečně se začala soustředit na přátele. "Shodli jsme se přeci na tom, že nás to zajímá a krom toho by nám to mohlo pomoct v dalším pátrání. Nepřišli jsme na to, kdo je ta bytost stvořená z Dobra i Zla, ale ta tajemná spisovatelka by to vědět měla."
"No, jo, jenže si vzpomeňte, jak ta kniha vypadá," oponovala Jasslyn, "Má starý kožený přebal a stránky zažloutlé věkem. I písmo dokládá, že ten spis je starý přinejmenším dvě stě let."
Na tom co říkala Jasslyn, něco bylo. Ale pokud se jim naskýtala možnost nějakého objevu, proč se do toho nevrhnout?
"Argumentuj, jak chceš, ale zítra i přesto vyrážíme," řekla nesmlouvavým hlasem Ariana. "Navíc, poletíme do království Lilinari! Nádherná příroda, málo známá zvířata, úžasná architektura, neobyčejné nákupní pasáže, neviděné knižní archívy…"
Ariana by byla pokračovala ve výčtu dál, ale přehlušil ji smích kamarádů. Nakonec se k nim přidala. "Jednoduše nám to nemůžeš zkazit, všichni se tam nehorázně těšíme."
"Dobrá, dobrá," kapitulovala Jass a zvedla ruce do vzduchu na znamení porážky. "Ať je tedy po vašem."

Temná Dvojčata opravdu nezahálela, i když se skrývala a nepůsobila další nepříjemnosti tížící celou Magickou Dimenzi. Stále měla svůj úkryt na Stareině a stále nikomu se je nepodařilo vypátrat. A i kdyby se to snad někomu podařilo, Rosalinn a Severina by ty odvážlivce vymazaly z tváře světa. Bez potíží.
"Musíme se pohnout dál, pokud chceme ovládnout Kroniku Sférického světa," nabádala k činům Rosalinn sedící v pohodlně vyhlížejícím křesle s pozlacenými opěrkami a listovala stránkami jedné z tisíce knih nashromážděných v komnatě. Už jako víly a princezny Domina milovaly četbu a došlo to tak daleko, že je Daphne jmenovala na strážkyně královské knihovny a archívu, kde se skrývaly cenné listiny a knihy.
"A kde chceš získat potřebnou sílu?" řekla podrážděně Severina, přičemž dělala to samé co její dvojče. Listovala a pročítala se desítkami knih. "Už jsme prošli nespočet spisů a nepřišli jsme na nic podstatného." Naštvaně zaklapla knihu, již měla položenou v klíně a smetla ji na zem, kam dopadla s tlumeným žuchnutím.
Rosalinn nad jejím prohlášením jen mávla odmítavě rukou, aniž by přestala číst. Oči jí přeskakovaly z řádku na další a další. "To byla vždycky tvoje slabá stránka. Netrpělivost. Pořád si všechno musela ihned mít a udělat."
"No, dobrá, jsem prostě taková. Jenže to s tím moc nesouvisí. Ať se snažíme, jak chceme, tak se nám nedaří nic dohledat. A mě to frustruje čím dál víc."
"Malý moment, drahá sestro," zarazila ji Rosalinn, přitom se pozorně soustředila na text v knize před ní. Vítězoslavně se usmála, zvedla se z křesla, odložila knihu na skleněný stolek a dala si ruce v bok. "Míříme na Lilinari."

Noc a brzké ráno dalšího dne utekli jako voda a sedm výjimečných víl se v pracovně ředitelky Flory na Alfee chystaly na cestu. V ředitelně už stály proměněné do vílích podob a byli plně připravené na svou misi. Všechny počítaly i s pomocí Specialistů, jenže ti nebyli z výuky omluveni jako dívky. Ať Flora přemlouvala ředitele Rudé Fontány sebevíc, nic nezabíralo, a tak se víly musely obejít bez nich. Avšak věřili, že se vrátí s úspěchem, pevně v to věřili. A na jejich cestě by jim tentokrát také nemělo nic hrozit.
"Takže připravené? Je načase se dát do práce," povzbuzovala kamarádky Elisa, opět plná energie a v krvi už jí začal proudit adrenalin.
Tecna mezitím připravovala portál, který víly dovede do království Lilinari. Upravovala poslední detaily, a pak už pokynula dívkám, aby přistoupily blíže. "Vše je hotové, takže se můžete vydat na cestu. Jen projděte tímto portálem, chvilku to potrvá, ale za pár okamžiků se ocitnete ve vaší cílové destinaci." Poodstoupila, aby dívky mohly projít.
Ty se odhodlaně dívaly na vířící zeleno černou hmotu.
"Jedna za všechny, všechny za jednu, holky, již není cesty zpět," pronesla Ariana a jako první se chystala ponořit do vnitra portálu.
"Hodně štěstí, děvčata. Budeme vás tu netrpělivě očekávat. A kdyby se cokoliv přihodilo, okamžitě nás kontaktujte," nabádala dívky k zodpovědnosti Daphne. Každé věnovala odhodlaný pohled plný vnitřní síly, následně pokynula směrem ke kouzelnému víru uprostřed místnosti.
Sedm víl se neohroženě vrhlo do portálu, jedna po druhé zmizela z ředitelny na Alfee mířící na úplně jinou planetu, která je od Magixu vzdálená mnoho světelných let. Okamžik se dívky vznášely ve vzduchoprázdnu, než se portál otevřel na Lilinari a vypustil je ven, do ideálního počasí.
Hned, jak víly z vířící masy vyskočily, portál zmizel a nebylo po něm ani stopy. A než se stačily pořádně rozkoukat po okolí, do očí je uhodila mohutná stavba vypínající se ze země vysoko do vzduchu nacházející se přímo před nimi. Měla impozantní sloupové průčelí, ve kterém byly vytesány nejrůznější ornamenty, šlahouny vinné révy, karnevalové masky a také postavy neznámých bytostí. Budova byla ozdobená vysokými okny s lomenými oblouky, z nichž některé byly vyplněné barevnými mozaikami. Ke vchodu do budovy vedlo široké schodiště ze světlého kamene.
"Páni, tak tomu říkám monumentálnost," řekla ohromeným a zároveň uctivým hlasem Zoey. Div na stavbu necivěla s otevřenou pusou.
"Nečekala jsem, že nás portál rovnou vezme na místo našich výzvědů. Vypadá to přesně tak, jak nám to Winx popisovaly," postoupila Ariana k prvnímu schodu s pohledem upřeným na dvoukřídlé dřevěné dveře s bronzovým tepáním. "Tak jdeme, ať neztrácíme čas."
Shromáždění se dalo do pohybu a stoupalo směrem vzhůru. Když stanuli přede dveřmi, Cleo už se natahovala po klice, ale v ten moment z nitra právě někdo vycházel. Byl to vysoký muž s postupující pleší a dlouhým stříbrným plnovousem zapleteným do copu. V dívkách už na první pohled vzbuzoval patřičnou úctu a respekt.
Shlížel na ně se zamračeným pohledem, který dívky bedlivě zkoumal. "Přejete si něco?" I jeho hlas vypovídal o tom, že se jedná o odvážného a nebojácného člověka.
"Dobrý den… ehm," začala mluvit Ariana, přičemž jí dalo velkou práci se muži dívat zpříma do očí. "Přicházíme z Alfei, akademie pro víly, a hledáme tu pomoc. Neznáte někoho jménem Ephraim? Doufáme, že by nám on mohl pomoci s jednou záhadou."
Muž nejprve mlčel a neměl se ke slovu. Záhy se výraz jeho tváře změnil, stal se mnohem přívětivějším a už se tolik nemračil. Nastavil svou ruku a koutky úst zvedl do mírného úsměvu. "Já jsem Ephraim, strážce tohoto místa, Zachariasova Archivu," pokynul rukou ke zdem budovy, následně si s každou z nich potřásl rukou.
"Pokud máte k vyřešení nějakou záhadu, tak mi ji předložte, ať se můžu pustit do práce."
Pokynul dívkám, aby šli za ním. I interiér Archivu byl nádherný, stěny zdobily obrazy od slavných umělců, mramorové vyleštěné podlahy, schody, sloupy podpírající horní patra, karmínové gobelíny a na stropech byly namalované výjevy ze života Magické Dimenze.
"Odsud se mi nebude chtít odejít," konstatovala Jasslyn hypnotizující kouzelné prostředí. Taková místa zbožňovala, vonělo to tu starými knihami, pergameny, inkoustem a dřevem, ze kterého byly zhotovené police a úložné prostory pro milióny knih, již Archiv skýtal útočiště před zubem času.
"Rádi bychom se dozvěděli, kdo je autorem této knížky." Cleo si do rukou přičarovala knihu povídek a podala ji Ephraimovi. "Vzadu na poslední stránce je napsáno věnování a my jsme si mysleli, že…"
Cleo nestačila dopovědět myšlenku, jelikož ji Ephraim zarazil gestem ruky, pak pokýval hlavou. Převracel knihu v dlaních a pečlivě si prohlížel každý její centimetr. Prolistoval pár stránek a mnul je opatrně v prstech.
"Mělo by mi to zabrat tak maximálně hodinu. Ten, kdo vás za mnou poslal, udělal velice dobře. Není lepšího grafologa a objevitele než mě," dmul se pýchou Ephraim, načež se rozesmál. Občas bylo složité pochopit jeho myšlenkové pochody. "Pokud chcete, můžete mé práci přihlížet, popřípadě se jděte porozhlédnout po Archívu. Jistě zde spatříte věci dříve neviděné."
Nato se přesunul ke svému pracovnímu stolu. Položil knihu na desku, rozevřel ji na poslední stránce, založil si paže na prsou a vílám se zdálo, že snad na něco čeká.
"Volal jste mě, pane?" ozval se chlapecký hlas. Dívky se za ním zvědavě otočily a zahlédly, jak se k nim a Ephraimovi blíží kluk s neuvěřitelně světlou pletí, blond vlasy s mechově zelenými konečky, elfskýma ušima a bystrýma očima. Okolí jednoho oka mi zdobily jakési spirály. Ve tváři měl soustředěný výraz, ale jakmile uviděl dívky, byl evidentně překvapený.
"Děvčata, rád bych vám představil svého nenahraditelného pomocníka, Azaiacha."

Goldix Club - další část příběhu

21. března 2015 v 15:50 | Keiko
Ahoja! :)

Omlouvám se, ale další část příběhu Goldix Clubu sem přidám až zítra. :) Nějak mi poslední dobou chybí inspirace... asi mám zase umělecký blok a nic se mi moc nedaří... xD

Jinak už mám konečně sádru z nohy dole, začala jsem chodit na rehabilitace a snad brzo už budu zase schopná normálně chodit a užívat života. :D Dom se dostanu tak o Velikonocích, předpokládám, takže teprve pak budu moct oskenovat všechny obrázky, které jsem doteď musela fotit. :)

Toť by z mé strany bylo vše. :) Děkuji za pozornost a přeju pěkný zbytek dne. (Hurááá, jaro přichází :D)






Goldix Club Forever! <3

11. března 2015 v 12:58 | Keiko |  Goldix Club

Magická řeč těla

10. března 2015 v 15:32 | Keiko |  Rady a tipy od Musy
Je to pravda: abyste se mezi kamarády domluvili, nepotřebujete moc slov. Můžeš s nimi mluvit i pomocí pár gest!

Tady je pár tipů!

Zájem - Když mluvíš, člověk naproti tobě kývá hlavou a dívá se na tebe: Opravdu ho zajímá, co máš na srdci!


Šššš - Přísně tajné! Pokud se ti tvá kamarádka svěřila, a pak na tebe mrkla, znamená to: "Je to naše tajemství."



Podezření na lež - Má člověk, který k tobě mluví, ruce v kapsách nebo za zády? Pak možná něco skrývá!



Úcta - Tvá kamarádka napodobuje tvá gesta, jako zrcadlo: Opravdu si tě váží a respektuje!




A nakonec jeden extra tip: vymysli svoji vlastní řeč (jazyk, písmo) a napiš si ji do svého tajného deníku! :)







Otázky a odpovědi 27

9. března 2015 v 14:52 | Keiko |  Keiko Q&A
1. Měla jsi jména pro GC vymyšlená už od začátku, a nebo jsi je vymyslela jiná a po chvíli si je předělala na ta, která jsou dneska?
Možná už si tak přesně nevzpomenu, ale bylo to přibližně tak, že jsem třebas nakreslila první vílu... chvíli jsem se na ni dívala a v hlavě si přebírala a vymýšlela nejrůznější jména, až jsem přišla na to, které se k ní hodí. :) Všechna jména jsou původní, až na Cleo, která se nejprve jmenovala Sarah. A Jasslyn se jednoho času jmenovala Fleur, ale odhlasovali jste si, že se vám nejvíce líbí jméno Jasslyn. ^^




2. Jak jsi to měla se školou a tím, že byla tak daleko od domova?
Jelikož jsem to do školy měla cca 50 km, tak to řešilo dojíždění, protože na internát se mi nechtělo. xD Musela jsem teda vstávat v 5:00, autobus jel v 5:35, musela jsem přestupovat v Benátkách nad Jizerou, a pak hurá do Lysé nad Labem, kde škola začíná v 7:30... :D Samozřejmě byly i dny, kdy jsem měla školu od pozdějších hodin a taky den, kdy jsem třebas měla jen dvě hodiny angličtiny odpoledne... :D A taky byl den, kdy jsem ve škole byla od těch 7:30 až do 18:45, domů jsem se dostala tak ve 20:30, takže celý den v háji, no... :D


3. Bylo těžké se na tu školu dostat?
Abyste se na tu školu dostali, tak musíte úspěšně složit talentové zkoušky skládající se ze tří úkolů. Prvním úkolem bylo tužkou nakreslit zátiší, druhým úkolem byla abstraktní malba (téma mých zkoušek bylo "můj strom" nebo tak nějak), třetím úkolem byla koláž na téma "ryba". Pak se ještě mohli odevzdávat domácí práce. K přijetí mi taky hodně pomohlo absolvování přípravných kurzů kreslení pořádaných školou, takže pokud chcete zkusit uměleckou střední školu a nabízí se přípravné kurzy, běžte do nich, protože i za těch pár lekcí vás tam toho hodně naučí a máte vyšší šanci na přijetí. :)
Kdo chce zkusit návrhářství, nebojte se, nemusíte hned umět šít, oni vás to tam naučí. :)
Nezapomínejte, že přihlášky na umělecké střední školy se podávají snad jen do konce ledna... jak kde. :) A za zkoušku nic nedáte, na rozdíl od vysoké školy, kde musíte za podání přihlášky zaplatit 500Kč... :D


4. Nechceš kreslit třeba bradavické studenty na přání? :D
Oh, děkuji za nabídku, ale už takhle toho mám až nad hlavu... :D Přece nejsem jediný člověk, který kreslí obrázky na přání, poohlédněte se po někom jiném, prosím... :) :D


5. Jak na stránce picmonkey.com upravuješ obrázky (třpyt)?
Jednoduše... :D Edit→ Computer (vyberu obrázek)→ kliknu vlevo na ikonu motýlka→ Jedu dolů nabídkou efektů, až se dostanu k "Elements"→ Kliknu na "Sparkle Stars"→ Vyberu si třpyt a hodím ho na obrázek. :)
V tom je celé "tajemství"... :D :D

Winx víla LAURA☼

7. března 2015 v 12:53 | Keiko |  Tvoje Winx

XV. Poslání - část první

7. března 2015 v 10:54 | Keiko |  Příběh Goldix Club





Na planetě Magix panovala hluboká noc, již zdobilo bezmračné nebe osvětlující miliony hvězd a známých souhvězdí. Celá planeta se ponořila do spánku, do tmy zářilo jen město Magixu, kde i v noci proudila zábava. Pár kilometrů od města byla vzdálená škola pro Specialisty, Rudá Fontána. Zde se trénovali budoucí hrdinové a jejich absolventi byli známí široko daleko. V té tmě šlo budovu školy jen těžko zahlédnout, dokonale splynula se svým okolím a o její existenci dávalo vědět jen šumění vodopádů stékajících ze stran budovy.
Studenti si konečně po náročném dni mohli dopřát zasloužený odpočinek, i když někteří rádi ponocovali a se spolubydlícími se mnohdy bavili až do rána. Profesorům to nevadilo. Však oni je další vyučovací den řádně zabaví a unaví, že nebudou mít na noční blbnutí sílu. Toto se však netýkalo šesti Specialistů, již byli častými návštěvníky akademie pro víly, kde přebývala jejich parta víl, kterým chtěli být nablízku a co nejvíce jim pomáhat.
Zefir, Gray, Elliot, Ryou, Seth a Danny spali jako zařezaní, někdo s rozhozenýma rukama do stran, jiný s odkopnutými přikrývkami a další se div nesvalil na zem, jak byl na krajíčku. Těchto šest dávalo do tréninku všechno, co v sobě měli, jelikož si uvědomovali jeho důležitost.
A na té důležitosti teď přidal i sen, který se zdál všem a byl navlas stejný.
Zefirův současný sen o jeho domově se rozplynul a místo něj se náhle objevil na velice zvláštním místě. Stál v jakémsi trůnním sále, který byl rozdělen na dvě části. Jedna byla vystavena světlu Slunce, až se všechno třpytilo, že by z toho člověk mohl snadno oslepnout. Zdi byly porostlé bujnou zelení s mnoha odrůdy květin a celé to působilo dech beroucím dojmem. Z té druhé části téměř běhal mráz po zádech. Byla ponořena ve slizké temnotě, jež se snažila na svou stranu přetáhnout světlou půlku, ale naštěstí se jí to vůbec nedařilo. Přesto to nevzdávala a vytrvávala. V temné části trůnního sálu bylo vše ebenově černé a krvavě rudá barva rozstříknutá po zdech způsobovala domnění, že tu někdo trpěl a nakonec zemřel a jako svou připomínku zanechal na zdech krev. Veškeré rostlinstvo bylo uschlé a okvětní plátky květin vysušené. U jedné ze zdí vedly schody k majestátnímu trůnu, jehož jedna půlka zasahovala do temnoty a druhá do světla.
Zefir se otáčel kolem dokola, třeštil oči, a když chtěl zjistit, zda tu někdo je, prostor nad trůnem se zachvěl a rázem na něm seděla jakási bytost připomínající ženu. Jenže i její tělo připomínalo dvě strany mince. Stejně jako místnost, ve které se nacházeli.
"Kdo jsi?" vydal ze sebe princ Stareiny. Nemohl se na tu tajemnou bytost vynadívat, nějakým způsobem ho uchvacovala a nemohl od ní odtrhnout oči.
Žena se tiše zasmála, ale i tak se smích rozléhal po stěnách. Zefir měl pocit, že ten smích je zároveň rozverný i hrůzu nahánějící. Ta žena byla zřejmě stvořena z temnoty i světla zároveň.
"To není zase tak důležité," odvětila žena, aniž by otevřela ústa na jedné straně plná a červená a na druhé úzká a rozpraskaná. A její hlas měl stejné parametry jako smích. "Jednu věc, kterou bys měl ale vědět je ta, že už po dlouhé věky bdím nad rovnováhou mezi Světlem a Temnotou. Avšak někdy i mé síly jsou slabé a nezvládnu se s potížemi sama vypořádat." Světlá půlka obličeje se teď zachmuřila, ale ta temná se jen bezstarostně ušklíbla. Rovnováha mezi Světlem a Temnotou. To byla vždy velice křehká a citlivá záležitost.
"A co to všechno má společného se mnou?" zeptal se Zefir. Podvědomě věděl, že se mu to jenom zdá a až se probudí, patrně si na to ani nevzpomene. Je to jenom nic neznamenající sen.
"Ach, kdepak, můj milý," promluvila žena tím hlasem plným nejrůznějších emocí. "Právě naopak. Tenhle sen znamená mnoho pro tebe i tvé přátele."
Zefir se nespokojeně zamračil. "Copak umíš číst myšlenky?"
Ztělesnění Světla a Temnoty se polovičatě usmálo. "Dalo by se to tak říci," odmlčelo se a pohlédlo na své dvě tolik odlišné ruce. "Má síla pomalu a jistě vyprchává. Mám tak akorát čas ti sdělit poselství."
"Poselství?"
"Ano, přesně tak," pokývala hlavou žena sedící vznešeně na trůně jako sama bohyně. "Ty a tví přátelé budete doprovázet stvoření Světla na jejich cestě za rovnováhou. Musí na vahách právě se přiklánějících více k Temnotě nastolit pořádek. Je dáno, že Světlo nedokáže existovat bez Temnoty a Temnota nedokáže existovat beze Světla." Žena se začala vytrácet, až se stala průsvitnou, až bylo vidět opěradlo trůnu.
"Cože? Počkat, já to nechápu!" Zefir se rukou natáhl po ženě, ale nebylo to nic platné. "Jaká stvoření Světla?"
Žena už nadobro zmizela, ale sálem stále zněl její nezaměnitelný hlas vrývající se Zefirovi do paměti. "Hledej zlatá znamení. Jen ty a tví přátelé jste schopní stát po jejich boku."
To byla poslední slova, jež Zefir zaslechl, než se probudil.
"Nikdy bych si nepomyslela, že Jasslyn přijde na něco takového. Uspat Kerbera hrou na harfu. Opravdu důmyslné!" pochvalovala práci víl Bloom.
Spolu se svými pěti kamarádkami a svou sestrou Daphne si lebedily u břehu jezera Roccaluce. Odbilo poledne a všechny se dohodly, že si zaslouží trochu odpočinku v klidové zóně po těch nervy drásajících chvilkách, kdy byly jejich svěřenkyně uvězněné ve virtuálním světě, ze kterého málem nebylo úniku.
"To jen dokazuje, že tahle skupina dívek je mimořádná. Možná jsme narazili na naše nástupkyně," podotkla Musa. Přesně tu samou myšlenku měly v hlavách i ostatní. Už dlouho se neobjevila skupina chránící dobro a celou Magickou Dimenzi, která by navíc byla známá všem světům.
"Winx už pomalu stárnou a potřebují někoho, kdo by za ně zaskočil. Nemůžou se o dobro starat do nekonečna," popíchla Winx Daphne. Nicméně královna Domina vyřkla pravdu, již si byly členky Winx dobře vědomy.
"Jsou úplně jako my, když nám bylo šestnáct. Myslíte, že si taky vymysleli padnoucí jméno?" přemítala Aisha o dívkách, které mohli zasáhnout do věčného boje mezi dobrem a zlem.
Stella vystavovala tvář slunečním paprskům a uvažovala nad tím. "Těžko říct, třeba bychom mohli něco vymyslet!"
"Ty radši nic nevymýšlej. Na ty tvoje názvy, co jsi během let vymyslela, se nedá zapomenout," rozesmála se Tecna a ostatní se vesele přidali. "Co třeba, jak jsme vymýšleli jméno pro naši hudební skupinu a ty jsi přišla s "Atomic Blondes"?"
Následoval další záchvat smíchu, až se z toho někdo zakuckal.
"A co třeba Goldix?" přišla s návrhem Flora. Máčela si chodidla v křišťálově čisté vodě jezera a pozorovala rybky dovádějící pod hladinou.
"Goldix? Proč zrovna takové pojmenování?" podivila se Stella. "Moje nápady jsou tedy mnohem zvučnější a každého ihned upoutají."
Aisha se smíchem plácla Stellu do zad, až se královna Solarie málem skutálela do vody. "To je sice možné, ale název Goldix je pro ty dívky výstižný. Mají na tělech zlatá znamení a přidejme i to, že chtějí chránit Magickou Dimenzi, a tím pádem se dají popsat jako zlaté, jelikož tohle jejich rozhodnutí je nade všechno. Vzpomeňte si, jak se postavily Dvojčatům na uvítacím večírku."
Winx se nad pronesenými slovy tiše zamyslely.
"Zlatá znamení… To je jedna z věcí, která mě frustruje. Nic o nich nedokážeme najít, ať hledáme, kdekoliv se dá. A ještě horší je to pro ně, to se vsadím," zachmuřila se Tecna.
"Paní ředitelko!" ozvalo se za zády Winx a Daphne. Otočily se za hlasem a spatřily, jak se k nim hrne velké shromáždění. Sedm dívek právě si vysluhujících jméno Goldix a s nimi se blížilo i šest studentů Rudé Fontány.
"My o vlku…" řekla Bloom a přívětivě zamávala na příchozí. Když je tak viděla, nemohla si pomoct… Zavzpomínala si na staré dobré časy zdající se milion let v minulosti.
Ovšem takové překvapení, že se tu dívky objevily, to nebylo. Včera po skončení virtuální zkoušky, v níž si dívky zakusily svoje, se s nimi Winx dohodly na odpoledním tréninku. Každá z nich stráví nějaký čas se svou mentorkou. Cílem bylo lépe se poznat navzájem, ale i lépe poznat své síly a schopnosti.
Co Winx mátlo, byla přítomnost mladých Specialistů.
"Paní ředitelko, musíme se s vámi o něco podělit," řekla zadýchaně Ariana. Na moment se dlaněmi opřela o kolena a popadala ztracený dech.
"Copak máte na srdci, děvčata?" neskrývala zvědavost Flora a přistoupila k vílám.
"Všem se nám dnes v noci zdálo něco neobyčejného," začala vysvětlovat Mikki, když se Ariana stále neměla ke slovu. Bylo znát, že víla vesmíru se stala vůdkyní skupiny. "Ocitli jsme se v nějakém trůnním sále zčásti tvořeném Světlem a Temnotou. Před námi na schodech stál trůn a na něm spočívala jakási žena s tělem rozděleným též na dvě protichůdné části," chrlila ze sebe Mikki. Winx a Daphne zatím jen bedlivě naslouchaly.
Místo Mikki už pokračovala Ariana. "Prozradila nám, že střeží rovnováhu mezi Světlem a Temnotou, ale někdy prý na to sama nestačí. A právě teď má malou převahu Temnota, a je na čase to dát do pořádku. Říkala nám…" odmlčela se a na okamžik zavřela oči, aby si vybavila přesná ženina slova, "Jedině vy a nikdo jiný máte sílu opět nastolit rovnováhu na vahách, které se momentálně naklánějí více k Temnotě. Jste vyvolené. Abyste uspěli, musíte se stát zajedno se srdcem a duší. Přijměte veškerá jejich rozhodnutí, a poté už vám nic nebude stát v cestě."
Ariana domluvila, otevřela oči a společně s kamarádkami čekala na reakci Winx a královny Domina. Ty nejprve zpracovávaly to, co jim tu Ariana sdělila, než se rozhodli projevit svůj názor.
"Bytost z půlky stvořená Světlem a z půlky Temnotou? O nikom takovém jsem nikdy neslyšela, ani nikde nečetla," pochybovala o snu Tecna, logicky uvažující. "Jste si jisté, že to nebyla jen nějaká hromadná halucinace?"
"Za co nás máte?!" rozohnila se Elisa a byla by pokračovala ve výlevu, kdyby ji nezarazil Zefir položením své dlaně na její rameno. To Elisu uklidnilo, navíc se i začervenala, jakmile zahlédla Zefirovu tvář.
"O žádnou hromadnou halucinaci se nejedná," protestoval Gray vystupující za kluky. "I nám se zdál hodně podobný sen." Vyprávěl v podstatě skoro to samé jako Ariana, jen slova určená Specialistům zněla jinak.
Flora si prsty třela bradu, jak byla ponořená v hloubi mysli. "Je pravda, že o žádné takové bytosti jsme nikdy neslyšeli, to ale neznamená, že nemůže skutečně existovat. A pokud se vám všem o ní zdálo, není pochyb. Tipuji, že ona má nějakou spojitost se zlatými znameními, když věděla, jak se víla může stát za jedno se svou duší a srdcem."
"Později si zkusíme v Kouzelném archívu něco najít, ale teď to odložíme stranou a pustíme se do práce," navrhla Daphne. Zdálo se, že má povznesenou náladu, která jí na tváři vykouzlila úsměv. "Každá z vás, děvčata, teď stráví krátkou chvíli se svou osobní mentorkou. Specialisté, pokud se chcete přidat, jste vítáni. O silách víl je dobré se dozvědět co nejvíce."
Kluci se mezi sebou domluvili beze slov. Tréninku už dneska měli ve škole dost a pro dobro všech by měli vědět, čeho jsou víly schopné a v jakých situacích je bránit před újmou. Shromáždění se rozdělilo na menší skupinky a rozešli se do různých světových stran, trochu se projít a popovídat si o možných palčivých tématech.
Musa a Bloom se se svými svěřenkyněmi, Zoey a Jasslyn, a též Ryouem vydali podél břehu jezera Roccaluce. Bylo teplé zářijové odpoledne přímo vybízející k pobytu venku.
"Už odmalička jsem k sobě přitahovala bájné bytosti, táhlo je to ke mně jako magnet. Tak jsem v pozdějších letech přišla na své síly a taky… nesmrtelnost," vyprávěla o sobě Jasslyn.
Ryou pokýval hrdě hlavou. "Je známá po celém království, jen ji mnoho obyvatel nikdy v životě nevidělo na vlastní oči. Je pro nás něco jako bohyně." Jasslyn na to nic neřekla, jen se snažila skrýt rudnoucí tváře. Bohyně? Opravdu?
"Donedávna jsem se ani nedokázala proměnit do vílí podoby, jelikož jsem to nikdy neměla zapotřebí. Už žiju tak dlouho, až mě to občas unavuje."
"To je pochopitelné," přikývla na souhlas Bloom a zkoumavě se na Jasslyn zadívala. "Pověz, chtěla bys být smrtelná?"
Ta otázka Jasslyn zaskočila, že nevěděla, jak na ni odpovědět. Promýšlela to. "No, já… upřímně řečeno nevím. Možná… asi ano."
Musa si mezitím povídala se Zoey, a tak měl Ryou co dělat, aby pochytil, o čem obě dvojice hovoří. Chtěl svými schopnostmi a dovednostmi chránit obě dvě. Záleželo mu na nich.
"K hudbě jsem byla vedena už jako nemluvně. Miluju ji a nedokážu si představit den strávený bez ní. Je to jako… kdyby hudba byla má duše," popisovala své city Zoey.
Musa ji vzala kolem ramen. "Ten pocit moc dobře znám."
Další skupina šla směrem zpátky k Alfee. Cestou minuli malou loučku porostlou bujnou zelení a pozdně letními kvítky.
"Pokud se vážně chcete stát nástroji nastolující rovnováhu Magické Dimenze, je nutné vypilovat vaše síly a zapracovat na nedostatcích. Už jste se mnohokrát mohli přesvědčit, že Temná Dvojčata neznají slitování."
Cleo, Elisa a Mikki, taky Gray, Seth a Elliot, naslouchali tomu, co jim chtějí členky legendárních Winx říct. A v každém slovu byla skrytá pravda. Už nebyl čas na otálení.
"Co se týká nedostatků, tak já například neoplývám trpělivostí a lehce se nechám ukolébat malým úspěchem a zapomenu na skutečný cíl," přiznala své slabiny Elisa. Měla touhu se zlepšit, ačkoliv věděla, že to dá hodně práce, do které se jí moc nechtělo.
"I to se dá tréninkem napravit. Sama jsem byla taky taková, Eliso. Všechny jsme si tím prošly," usmála se Aisha na dívky.
"No, já se třeba až moc spoléhám na technologii, která má tendenci mě občas zklamat. Přece jenom nic a nikdo není neomylný," napodobila Elisu Cleo.
"Já mám za to, že každá z nás má nějaké nedostatky, ale také jsme každá svým způsobem silná a dokážeme se s problémy popasovat, ať jsou jakékoliv," pronesla povzbudivou řeč Mikki.
Její kamarádky i Winx přikývly na souhlas.
"To je to správné uvažování, jež vás může dostat daleko," odvětila ředitelka Flora. "A taky si zapamatujte jedno…" odmlčela se, a pak společně s Aishou a Tecnou pronesly: "Nikdy se nevzdávejte!"
Poslední Winx, společně s Arianou, Keiko, Zefirem a Dannym zamířili směrem k lesu obklopující jezero kolem dokola. Samotné toto místo dodávalo každému, kdo tudy projde, životní energii. Člověk se najednou cítí svěží.
"Své síly zvládám dobře. Tím chci říct, že ačkoliv se jedná o ohromnou moc, nikdy jsem s ní problém neměla." I Ariana se svěřovala se svými myšlenkami a schopnostmi.
"Zřejmě máš v sobě hodně potencionálu a velkou sílu vůle, což je rozhodující," usmála se na svou svěřenkyni Stella. Arianiny síly nesly s jejími mnoho podobností.
Keiko si povzdychla. "Tak to je něco, co mně chybí. Živly Vody a Vzduchu zvládám bez potíží, ale s Ohněm a zvláště se Zemí je to horší. Bojím se, že jednou se ze mě stane kamenná socha jednou provždy. A ani jsem se o tyhle síly neprosila!"
Daphne překvapeně pozvedla obočí, pak k víle živlů přistoupila. "Pamatuj si jedno, Keiko. Z nějakého důvodu známého jen živlům, si tě vyvolily. To nelze změnit."
Keiko se zachmuřila.
"Ať už o sobě máte jakékoliv pochybnosti, já a Winx jsme tu proto, abychom je rozehnaly a učinily vás silnějšími."

Winx víla BETTY

6. března 2015 v 12:20 | Keiko |  Tvoje Winx


Otázky a odpovědi 26

3. března 2015 v 15:19 | Keiko |  Keiko Q&A
1. Byla bys ráda, kdybys narazila na nějaký blog holky, která kreslí Winx úplně stejně jako ty?
No, pochybuju, že by někdo kreslil ÚPLNĚ stejně jako já, to by muselo být nějaké moje dvojče, o kterém nevím... :) :D
Ale jinak bych byla ráda, kdybych na někoho takového narazila, kdo kreslí Winx a i třeba svůj klub. :) Určitě bych si udělala aspoň nové kamarádky, kterých já mám poskrovnu... :)

2. Jakou barvu má tvůj mobil?
Klasika... černou. :D I když jinak moc černou nemusím. Nicméně na mobilu mám ještě fialový průhledný obal. :)

3. Chtěla by jsi dosáhnout Mythixu?
Řekla bych, že ani ne. :) Už mi to přijde přehnané a podle mého názoru Winx už nejsou, co bývaly. :) xD Jako nejvyšší proměnu bych brala Sirenix. :) Celé dny bych trávila v Nekonečném oceánu, plavala a plavala... :D Ovšem v Goldix bude nejvyšší proměna Nymphix. :)








4. Líbí se ti "Sám doma"?
No, jasně, patří k mým oblíbeným filmům. :) Navíc prostě film o Vánocích, pro něž já mám slabost. Pokaždé se u toho nasměju a je to prostě dobré na odreagování od stresu. :) :D Akorát trojka už mě moc nebere (Sám doma a bohatý).


5. Jak to bylo, když jsi začala kreslit GC? To jsi víly kreslila postupně a nebo jsi nejdříve nakreslila Arianu a k ní proměny, pak jsi nakreslila Keiko a zase proměny... jak to bylo?
Nakreslila jsem je postupně. :) Nejprve jsem měla nakreslenou Keiko, a pak jsem se pustila do ostatních a vymyslela jsem k nim síly. Až pak jsem ke každé kreslila proměny. :) Magic Goldix, Enchantix... Což mi připomíná, že jsem jim ještě nevymyslela Charmix a Fairy Dust. x)


Wig Girl: strana 4

2. března 2015 v 16:05 | Keiko
Tak konečně jsem dočmárala další stránku Wig Girl... :) :D Nešlo mi to, protože mi dal pěkně zabrat Akihiko, pořád se mi nezdál... :D
<3