XV. Poslání - část druhá

22. března 2015 v 14:00 | Keiko |  Příběh Goldix Club





Po dlouhou dobu panoval klid. Nekonaly se žádné bitvy, katastrofy, což umožňovalo všem žít prozatím v míru. Otázkou bylo, jak dlouho tahle situace potrvá. Nebylo pochyb o tom, že i když o sobě Temná Dvojčata nedala dlouho znát, jistě nezahálejí.
Ale víly s tím nemohly nic nadělat, jelikož netušily, kde se skrývají. Proslýchalo se, že si za své útočiště vybrala Stareinu, a to nedalo Arianě ani Zefirovi spát. Byli neustále v kontaktu se svým královstvím a v nitru doufali, že jde jen o falešný poplach.
Jelikož vládl klid, Ariana s kamarádkami a Specialisté se mohli intenzivně věnovat studiu, magickým silám a bojovým technikám. A co víc… všichni se začali více sbližovat, až byli víly a kluci z Rudé Fontány téměř nerozlučitelní. Mikki a Seth spolu začali regulérně chodit, stejně jako Gray a Cleo. Kdykoliv se tyto dvojice daly dohromady, vzduch okolo nich přímo vibroval vřelými city a vášní, čímž si od ostatních vysluhovali spiklenecké pohledy a štiplavé přátelské poznámky.
Elliot neustále bral Arianu na rande, přičemž ho Zefir pokaždé než odešli, propaloval pohledem, který jasně hlásal: "Zkus jí ublížit a se špatnou se potážeš." Vztah mezi Arianiným starším bratrem a Elisou, vílou Pixies, byl víceméně stejný. Stejně jako výše zmínění, spolu trávili hodně volného času, který vyplňovali legráckami, veselým smíchem a vzájemnými sílícími sympatiemi. Zoey udržovala s Ryouem přátelský vztah, jenž se nezhoršoval, ale ani nevedl tam, kam by si Zoey přála. Ovšem o něčem takovém se neodvažovala s klukem s karamelově zbarvenými vlasy horovat. Jasslyn sledovala páry a vnitřně se radovala spolu s nimi. Jinak volný čas nejvíce byla s Keiko, popřípadě sama. Toužila a představovala si, jaké je to být bezhlavě zamilovaná. Mimoto se začala více začleňovat do kolektivu a už nebyla tak nedůvěřivá. Keiko si od Dannyho udržovala patřičný odstup, poněvadž si ještě nebyla jistá, co si o korunním princi své planety má myslet. Ovšem pokud spolu mluvili, Keiko se v jeho přítomnosti cítila dobře a na své pochybnosti zapomínala.
Podzim pomalu předával žezlo dalšímu ročnímu období, zimě. Právě byla neděle, pozdní odpoledne a víla čtyř přírodních živlů si plnými doušky užívala školní bazén, kde pobývalo málo lidí i o víkendu. Už ani nevěděla, kolik bazénů uplavala, ale na tom nezáleželo. V bazénu jí vždy prostoupila čirá radost a její bytost byla volná… Volná jak pták.
"Do toho, šampiónko!" povzbuzovala z kraje bazénu kamarádku Jasslyn. Obnažené nohy si máčela v chlorované vodě a kochala se pohledem na Keiko plavající jako delfín z jednoho konce bazénu na druhý.
Náhle na podlaze zaslechla tiché kroky. "Ahoj, Jasslyn," ozval se klučičí hlas za Jasslyninými zády. Víla mytických bytostí se za tím hlasem otočila, až spatřila usmívajícího se Dannyho. Bez optání se posadil vedle Jass a stejně jako ona sledoval ladné plavecké pohyby Keiko. Jasslyn to vůbec nevadilo a opětovala Dannymu pozdrav. "Jak dlouho už takhle řádí?", zeptal se.
Jass se usmála. "Myslím, že víc jak hodinu určitě," zavrtěla nad tím nechápavě hlavou. "Nepobírám, jak to může tak dlouho vydržet. Zdá se, že plávání jí poskytuje únik do úplně jiného světa," přemítala nad tím Jasslyn.
Danny na to pokýval souhlasně hlavou. "Ona vodu přímo miluje, troufám si tvrdit. O tom vypovídají už jen její přívěsky, co nosí na krku.
"Jaké přívěsky?"
"Ty sis toho nikdy nevšimla?" podivil se Danny nad Jassinou otázkou. "Na krku nosí čtyři přívěsky. Jeden ve tvaru kosatky, druhý zpodobňuje želvu, další mořskou hvězdici a poslední velrybí ocasní ploutev. Některé z těch řetízků navíc zdobí říční i mořské perly."
Jasslyn udiveně zdvihla obočí. "Páni, to mi vážně uniklo," přiznala s očima upřenýma na vodu narážející v malých vlnách do stěn bazénu. Pak se zasmála. "A vůbec, Danny… Kam se to Keiko díváš?"
Dannymu to nejprve nedošlo, a když Jasslyninu narážku pochopil, viditelně ve tváři zrudnul jako rak. "No dovol! Já přece… Takové úmysly mi jsou cizí." Odvrátil zahanbený obličej od Jass. Takové nařčení vážně nečekal, ačkoliv věděl, že to Jasslyn řekla z legrace.
Voda u nohou snědé dívky se najednou začala více čeřit. To jak ke dvojici připlavala Keiko. Byla značně zadýchaná, vyhoupla se ven z vody, dosedla na podlahu vedle Dannyho, sundala si z hlavy plaveckou čepici a z očí sňala brýle. "O čem si to tady špitáte?" prohrábla si prsty dlouhé tmavě hnědé vlasy.
Zdálo se, že Danny má už místo hlavy pěkně červené rajče. Keiko seděla vedle něj blíž než kdy jindy a navíc jen v plavkách. "O ničem, jenom o tom… tvém plavání," skryl si tvář do dlaní. "Že ti to tak jde…"
Jasslyn přitakala na souhlas. "Hádám, že kdybys mohla, strávíš v bazénu celý den."
Keiko se zasmála a její smích se rozléhal po azurových stěnách obklopující prostor bazénu. "Možná… Ale taky by to po pár hodinách mohla být nuda. Každopádně být u moře, tak z něj opravdu paty nevytáhnu." Zvedla se na nohy a tělo si zabalila do osušky. "Voda je můj spřízněný živel."
"Nejsou s tebou spřízněné všechny čtyři živly?" namítl Danny.
Keiko se zastavila v cestě do šaten, stála zády ke svým přátelům. "Pořád o tom dost pochybuju. Ale ty jsi princ Hircanie a budoucí král, tím pádem máš k živlům též blízko, ne?" Více už nedodala, a ani Danny se neměl k odpovědi. Keiko zmizela v dívčích šatnách.
"Ať dělám, co dělám, pořád je mezi námi zvláštní zeď, kterou nedokážu srovnat se zemí," zamumlal si Danny pro sebe, pohledem hypnotizoval poklidnou vodu.
Jasslyn chtěla něco dodat, ale v ten moment se rozrazily dveře do haly a v nich stála Ariana spolu s Cleo zabývající se mobilem, do něhož něco zuřivě zadávala.
"Tušili jsme, že budete tady," blížila se k Jasslyn a Dannymu Ariana s rukama založenýma na prsou. Pak se rozhlédla okolo sebe. "Kde je ta vodu milující kachna?"
"V šatně, zrovna jsme se chystali jít zpátky do pokojů," odpověděla Jasslyn a prstem ukázala k lítačkám vedoucím k převlékárnám. "Děje se něco?"
Arianu ve vysvětlování předběhla Cleo, aniž by oči zvedla od mobilu v dlani. "Ano, děje. Zítra vyrážíme na planetu Lilinari, kde bychom se mohli dozvědět, kdo je autorem té knihy povídek," odmlčela se a konečně se začala soustředit na přátele. "Shodli jsme se přeci na tom, že nás to zajímá a krom toho by nám to mohlo pomoct v dalším pátrání. Nepřišli jsme na to, kdo je ta bytost stvořená z Dobra i Zla, ale ta tajemná spisovatelka by to vědět měla."
"No, jo, jenže si vzpomeňte, jak ta kniha vypadá," oponovala Jasslyn, "Má starý kožený přebal a stránky zažloutlé věkem. I písmo dokládá, že ten spis je starý přinejmenším dvě stě let."
Na tom co říkala Jasslyn, něco bylo. Ale pokud se jim naskýtala možnost nějakého objevu, proč se do toho nevrhnout?
"Argumentuj, jak chceš, ale zítra i přesto vyrážíme," řekla nesmlouvavým hlasem Ariana. "Navíc, poletíme do království Lilinari! Nádherná příroda, málo známá zvířata, úžasná architektura, neobyčejné nákupní pasáže, neviděné knižní archívy…"
Ariana by byla pokračovala ve výčtu dál, ale přehlušil ji smích kamarádů. Nakonec se k nim přidala. "Jednoduše nám to nemůžeš zkazit, všichni se tam nehorázně těšíme."
"Dobrá, dobrá," kapitulovala Jass a zvedla ruce do vzduchu na znamení porážky. "Ať je tedy po vašem."

Temná Dvojčata opravdu nezahálela, i když se skrývala a nepůsobila další nepříjemnosti tížící celou Magickou Dimenzi. Stále měla svůj úkryt na Stareině a stále nikomu se je nepodařilo vypátrat. A i kdyby se to snad někomu podařilo, Rosalinn a Severina by ty odvážlivce vymazaly z tváře světa. Bez potíží.
"Musíme se pohnout dál, pokud chceme ovládnout Kroniku Sférického světa," nabádala k činům Rosalinn sedící v pohodlně vyhlížejícím křesle s pozlacenými opěrkami a listovala stránkami jedné z tisíce knih nashromážděných v komnatě. Už jako víly a princezny Domina milovaly četbu a došlo to tak daleko, že je Daphne jmenovala na strážkyně královské knihovny a archívu, kde se skrývaly cenné listiny a knihy.
"A kde chceš získat potřebnou sílu?" řekla podrážděně Severina, přičemž dělala to samé co její dvojče. Listovala a pročítala se desítkami knih. "Už jsme prošli nespočet spisů a nepřišli jsme na nic podstatného." Naštvaně zaklapla knihu, již měla položenou v klíně a smetla ji na zem, kam dopadla s tlumeným žuchnutím.
Rosalinn nad jejím prohlášením jen mávla odmítavě rukou, aniž by přestala číst. Oči jí přeskakovaly z řádku na další a další. "To byla vždycky tvoje slabá stránka. Netrpělivost. Pořád si všechno musela ihned mít a udělat."
"No, dobrá, jsem prostě taková. Jenže to s tím moc nesouvisí. Ať se snažíme, jak chceme, tak se nám nedaří nic dohledat. A mě to frustruje čím dál víc."
"Malý moment, drahá sestro," zarazila ji Rosalinn, přitom se pozorně soustředila na text v knize před ní. Vítězoslavně se usmála, zvedla se z křesla, odložila knihu na skleněný stolek a dala si ruce v bok. "Míříme na Lilinari."

Noc a brzké ráno dalšího dne utekli jako voda a sedm výjimečných víl se v pracovně ředitelky Flory na Alfee chystaly na cestu. V ředitelně už stály proměněné do vílích podob a byli plně připravené na svou misi. Všechny počítaly i s pomocí Specialistů, jenže ti nebyli z výuky omluveni jako dívky. Ať Flora přemlouvala ředitele Rudé Fontány sebevíc, nic nezabíralo, a tak se víly musely obejít bez nich. Avšak věřili, že se vrátí s úspěchem, pevně v to věřili. A na jejich cestě by jim tentokrát také nemělo nic hrozit.
"Takže připravené? Je načase se dát do práce," povzbuzovala kamarádky Elisa, opět plná energie a v krvi už jí začal proudit adrenalin.
Tecna mezitím připravovala portál, který víly dovede do království Lilinari. Upravovala poslední detaily, a pak už pokynula dívkám, aby přistoupily blíže. "Vše je hotové, takže se můžete vydat na cestu. Jen projděte tímto portálem, chvilku to potrvá, ale za pár okamžiků se ocitnete ve vaší cílové destinaci." Poodstoupila, aby dívky mohly projít.
Ty se odhodlaně dívaly na vířící zeleno černou hmotu.
"Jedna za všechny, všechny za jednu, holky, již není cesty zpět," pronesla Ariana a jako první se chystala ponořit do vnitra portálu.
"Hodně štěstí, děvčata. Budeme vás tu netrpělivě očekávat. A kdyby se cokoliv přihodilo, okamžitě nás kontaktujte," nabádala dívky k zodpovědnosti Daphne. Každé věnovala odhodlaný pohled plný vnitřní síly, následně pokynula směrem ke kouzelnému víru uprostřed místnosti.
Sedm víl se neohroženě vrhlo do portálu, jedna po druhé zmizela z ředitelny na Alfee mířící na úplně jinou planetu, která je od Magixu vzdálená mnoho světelných let. Okamžik se dívky vznášely ve vzduchoprázdnu, než se portál otevřel na Lilinari a vypustil je ven, do ideálního počasí.
Hned, jak víly z vířící masy vyskočily, portál zmizel a nebylo po něm ani stopy. A než se stačily pořádně rozkoukat po okolí, do očí je uhodila mohutná stavba vypínající se ze země vysoko do vzduchu nacházející se přímo před nimi. Měla impozantní sloupové průčelí, ve kterém byly vytesány nejrůznější ornamenty, šlahouny vinné révy, karnevalové masky a také postavy neznámých bytostí. Budova byla ozdobená vysokými okny s lomenými oblouky, z nichž některé byly vyplněné barevnými mozaikami. Ke vchodu do budovy vedlo široké schodiště ze světlého kamene.
"Páni, tak tomu říkám monumentálnost," řekla ohromeným a zároveň uctivým hlasem Zoey. Div na stavbu necivěla s otevřenou pusou.
"Nečekala jsem, že nás portál rovnou vezme na místo našich výzvědů. Vypadá to přesně tak, jak nám to Winx popisovaly," postoupila Ariana k prvnímu schodu s pohledem upřeným na dvoukřídlé dřevěné dveře s bronzovým tepáním. "Tak jdeme, ať neztrácíme čas."
Shromáždění se dalo do pohybu a stoupalo směrem vzhůru. Když stanuli přede dveřmi, Cleo už se natahovala po klice, ale v ten moment z nitra právě někdo vycházel. Byl to vysoký muž s postupující pleší a dlouhým stříbrným plnovousem zapleteným do copu. V dívkách už na první pohled vzbuzoval patřičnou úctu a respekt.
Shlížel na ně se zamračeným pohledem, který dívky bedlivě zkoumal. "Přejete si něco?" I jeho hlas vypovídal o tom, že se jedná o odvážného a nebojácného člověka.
"Dobrý den… ehm," začala mluvit Ariana, přičemž jí dalo velkou práci se muži dívat zpříma do očí. "Přicházíme z Alfei, akademie pro víly, a hledáme tu pomoc. Neznáte někoho jménem Ephraim? Doufáme, že by nám on mohl pomoci s jednou záhadou."
Muž nejprve mlčel a neměl se ke slovu. Záhy se výraz jeho tváře změnil, stal se mnohem přívětivějším a už se tolik nemračil. Nastavil svou ruku a koutky úst zvedl do mírného úsměvu. "Já jsem Ephraim, strážce tohoto místa, Zachariasova Archivu," pokynul rukou ke zdem budovy, následně si s každou z nich potřásl rukou.
"Pokud máte k vyřešení nějakou záhadu, tak mi ji předložte, ať se můžu pustit do práce."
Pokynul dívkám, aby šli za ním. I interiér Archivu byl nádherný, stěny zdobily obrazy od slavných umělců, mramorové vyleštěné podlahy, schody, sloupy podpírající horní patra, karmínové gobelíny a na stropech byly namalované výjevy ze života Magické Dimenze.
"Odsud se mi nebude chtít odejít," konstatovala Jasslyn hypnotizující kouzelné prostředí. Taková místa zbožňovala, vonělo to tu starými knihami, pergameny, inkoustem a dřevem, ze kterého byly zhotovené police a úložné prostory pro milióny knih, již Archiv skýtal útočiště před zubem času.
"Rádi bychom se dozvěděli, kdo je autorem této knížky." Cleo si do rukou přičarovala knihu povídek a podala ji Ephraimovi. "Vzadu na poslední stránce je napsáno věnování a my jsme si mysleli, že…"
Cleo nestačila dopovědět myšlenku, jelikož ji Ephraim zarazil gestem ruky, pak pokýval hlavou. Převracel knihu v dlaních a pečlivě si prohlížel každý její centimetr. Prolistoval pár stránek a mnul je opatrně v prstech.
"Mělo by mi to zabrat tak maximálně hodinu. Ten, kdo vás za mnou poslal, udělal velice dobře. Není lepšího grafologa a objevitele než mě," dmul se pýchou Ephraim, načež se rozesmál. Občas bylo složité pochopit jeho myšlenkové pochody. "Pokud chcete, můžete mé práci přihlížet, popřípadě se jděte porozhlédnout po Archívu. Jistě zde spatříte věci dříve neviděné."
Nato se přesunul ke svému pracovnímu stolu. Položil knihu na desku, rozevřel ji na poslední stránce, založil si paže na prsou a vílám se zdálo, že snad na něco čeká.
"Volal jste mě, pane?" ozval se chlapecký hlas. Dívky se za ním zvědavě otočily a zahlédly, jak se k nim a Ephraimovi blíží kluk s neuvěřitelně světlou pletí, blond vlasy s mechově zelenými konečky, elfskýma ušima a bystrýma očima. Okolí jednoho oka mi zdobily jakési spirály. Ve tváři měl soustředěný výraz, ale jakmile uviděl dívky, byl evidentně překvapený.
"Děvčata, rád bych vám představil svého nenahraditelného pomocníka, Azaiacha."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mia Mia | 22. března 2015 v 14:13 | Reagovat

Super! je to mega dlouhý :D přesto že asi rychle čtu nebo nwm ale mám to během 10min. přečtený :D ale jako klobouk dolů ;). máš to o dost delší než tehdy kdy si dělala jedny z prvních příběhů :D

2 Tecna - Irma Tecna - Irma | Web | 22. března 2015 v 15:19 | Reagovat

Páni! No to je skvělý!!! ;)))

3 stela stela | 22. března 2015 v 17:29 | Reagovat

Těším se na pokračování. Vždy mi zvedne náladu tvoje psaní o vílách. 😉snad bude brzy pokrčáčko. 👍

4 Maggie Maggie | 25. března 2015 v 18:55 | Reagovat

pokračování........a rychle

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama