XVI. Naděje, bezmoc a víra - část první

28. března 2015 v 18:33 | Keiko |  Příběh Goldix Club






Azaiach přešel tichými kroky k Efraimovi, přičemž pohledem nepřestával sledovat shluk sedmi holek proměněných ve víly. Podezřívavě si je měřil, jakoby nedokázal pochopit, co tady dělají.
"Máme tu snad nějakou práci, pane?" promluvil Azaiach melodickým hlasem znějícím jako zpěv několika sýkorek. A Jasslyn měla pocit, že ten hlas už někde v minulosti zaslechla. Jen si nebyla schopná vybavit si kdy a kde.
Efraim pokývl hlavou a poukázal na sbírku povídek, div se už stářím nerozpadla na prach. "Ano, a mohlo by to být velice zajímavé. Tady děvčata potřebují rozluštit jedno tajemství a my jsme ti jediní, kteří jim v tom mohou pomoci." Pak už se s Azaiachem domlouvali beze slov a během chvilky se pustili do práce. Efraim si na masivním dřevěném stole připravil pomůcky a nástroje, Azaiach mezitím poodešel dále do archívů pro písemné prameny, o které starý badatel požádal.
Dívky se rozešly do různých koutů budovy, prohlížely si vystavené listiny, pergameny popsané rozmáchlým, elegantním písmem a z polic opatrně vytahovaly svazky podněcující jejich zvědavost.
Jen Jasslyn zůstala stát na místě a dívala se na široká Azaiachova záda a snažila se rozpomenout, odkud ho zná. Byla si jistá, že ho zná. Na sto procent.
"Jasslyn, nejdeš se tu taky trochu porozhlédnout?" vyrušila ji z vnitřního přemítání Keiko. Šeptala, aby náhodou nevyrušila Efraima, jelikož se zdál svou prací naprosto pohlcený.
Víla mytických bytostí se otočila ke kamarádce v tyrkysovém oblečku a s úsměvem zavrtěla hlavou. "Mě to nejvíce zajímá právě tady…"
Keiko zvědavě naklonila hlavu na stranu, ale nijak se nevyjádřila. Jen Jasslyn oplatila úsměv, zamávala na ni a ztratila se mezi policemi s knihami sahajícími až k vysokému obloukovému stropu.
Byla pravda, že Efraim přestal vnímat skutečnost. Vůbec si nevšiml, že Jasslyn zůstala jako jediná stát u jeho stolu. Jeho ruce kmitaly z jedné strany na druhou, braly jeden nástroj za druhým a opatrně zkoumaly každý milimetr knihy povídek a dalších spisů.
Jasslyn stočila oči zpátky k místům, kam se odebral Azaiach. Zaváhala, než se odhodlala udělat první krok, vnitru cítila jakési mravenčení a nepopsatelné, těžko pochopitelné zrychlené bušení srdce. Pomalu vykročila mezi nekonečné police knih a hledala elfského kluka s blonďatou kšticí vlasů. Když po něm pátrala, zaslechla, jak si její kamarádky povídají v jiné části Archivu.
"Nečekala bych, že tu narazíme na Elfa. Pokud vím, tak Elfové se straní lidí a žijí většinou mimo civilizaci. O to víc mě to překvapilo." Jasslyn rozeznala hlas Mikki. Zaslechla, jak listuje stránkami nějaké knihy.
"To jo, a všimli jste si, jak nás hypnotizoval? Jako bychom pro něj představovali nebezpečí. Teda hlavně se soustředil na Jasslyn, ačkoliv se to snažil zamaskovat." To byla Ariana.
Azaiach že ji hypnotizoval? Jasslyn si něčeho takového nebyla vědoma a pochybovala o Arianině pozorovacím smyslu. Azaiach si je sice prohlížel, ale že by více pozornosti věnoval zrovna jí… To těžko.
Prohlížela si každou uličku, kterou minula, ale po Azaiachovi jako by se slehla zem. Když už si myslela, že ho nenajde, aby si s ním mohla promluvit, náhle ho zahlédla v poslední uličce, jak zahýbá a míří zpět. Jasslyn se rozeběhla, až se její kroky rozléhaly místností, ale nechtěla zpomalit. Bála se, aby ho zase neztratila z dohledu.
V zorném poli už měla jeho záda, jakmile obešla jeden z mnoha rohů. Zpomalila, aby trochu popadla dech. "Azaiachu!" zavolala za ním potichu a doufala, že ji zaslechl. Viditelně zpomalil, ale nezastavil se. Jasslyn si to možná představovala, ale jakoby mu v neviditelném větru povlávaly mechově zbarvené konečky vlasů.
Došla ho, předběhla a zastoupila mu cestu. Chtěla se mu dívat do očí a taky by se jí mohla projasnit paměť a konečně si vzpomenout. Jenže jakmile se Jasslyn zahleděla do Azaiachových úzkých ale pronikavých očí, mysl se jí čím dál více zatemňovala a téměř nebyla schopná uvažovat, natož ze sebe vydat jakékoliv slovo. Co se to s ní dělo?
"Potřebuješ snad něco?" zeptal se jí na rovinu Azaiach, ale ani potom se Jass neměla k odezvě. Elf se nad její mlčenlivostí zamračil. Ustoupil stranou, aby mohl kolem Jasslyn projít. "Pokud tedy nic nemáš, tak mě omluv. Efraim potřebuje tyhle svazky," ukázal na štos knih v náručí.
Už se jí zase vzdaloval. Ale teď, když před sebou Jasslyn neměla jeho oči, které se jí vpalovaly až do samotné duše, promluvila. "Mám pocit, jako bych tě odněkud znala, jen si to, bůh ví proč, nedokážu vybavit…" zavolala za ním a Azaiach se opět zastavil na místě, otočil k ní hlavu a s nechápavým výrazem ve tváři na ni hleděl.
"Promiň, ale nikdy v životě jsem tě neviděl. Asi si mě s někým musíš plést," řekl lhostejným hlasem.
"Ne, ne, ne!" protestovala Jasslyn, což Azaiacha překvapilo a věnoval jí více pozornosti než předtím. Přiblížila se k němu, mnula si ruce a v hlavě formovala, jak nejlépe Azaiachovi vysvětlit, co cítí. "Jsem si jistá, že si tě s nikým nepletu, protože… Ty pocity, co mám teď v tvé přítomnosti… jsem s nikým jiným nezažila. Ale je to takové déja vu. Nevím, jak to lépe popsat," řekla Jasslyn a doufala, že ji Azaiach chápe.
"Chápu, co chceš říct, ale já tě vážně dnes vidím prvně," oponoval. "Jedině že bych trpěl ztrátou paměti, o čemž silně pochybuju," pousmál se a tím Jass ještě více očaroval. Pak se k ní otočil celým tělem a shlížel na ni pátravýma očima. "Jak se vlastně jmenuješ?"
"Jasslyn," představila se a zároveň se hanbila, že to neudělala už dříve, když ho tu tak nestydatě pronásleduje.
Když Azaiach zaslechl její jméno, rozšířily se mu oči, ale ještě než jí stačil odpovědět, oba ohromil zvuk tříštícího se skla a bortícího se kamene. Otočili se směrem, odkud přicházely ony zvuky nevěstící vůbec nic dobrého. Ozývaly se od hlavního vchodu a stále sílily.
"Co se to děje?" Azaiach se dal do běhu, který mu značně ztěžovaly těžké knihy. Už jak dlouho se s nimi pronášel a ruce mu tím pádem slábly. Jasslyn mu byla v patách a děsila se toho, co uvidí, až se vymotá z bludiště knihovny.
Doběhli ke stolu, za nímž zachmuřeně stál Efraim a nespouštěl pohled ze dveří vedoucích do vestibulu, kde teď něco nebo někdo řádil. V tu samou chvíli z druhé strany knihovny přiběhly Jasslyniny kamarádky a všichni upíraly pohledy stejným směrem.
"Mám velmi špatné tušení," bála se následujících minut Zoey, už jakou dobu se neodvážila ani jednou mrknout.
"To se nestává často, aby mě takto někdo vyrušil v práci," stěžoval si Efraim a propaloval dveře žhavým pohledem, div z něj neodlétaly jiskry. Odložil pracovní pomůcky na stůl, obešel ho a jistými kroky se blížil k jádru běsnění.
"Myslíte, že je to dobrý nápad?" ozval se Azaiach.
"Ať už je to, co je to, rozhodně to neodejde, dokud si odsud nevezme to, pro co si přišel," odvětil neohroženě Efraim, aniž by se zastavil v chůzi. "A rozhodně se mi nelíbí, že někdo ničí budovu Zachariova Archívu, jednu z nejdůležitějších institucí Magické Dimenze." Byl to i jeho drahocenný domov a něco takového nemohl dopustit.
Nestačil ani dojít ke dveřím od knižního archívu, když ty se náhle rozpadly na malé třísky zasypávající naleštěnou kamennou podlahu a Efraima něco odhodilo několik metrů dozadu, až zády narazil do jedné z knihoven a z polic padaly na zem knihy všech velikostí.
"Mistře!" Azaiach se vyděsil, a když viděl, jak Efraim dopadl na tvrdou podlahu a nehýbal se, okamžitě k němu zamířil. Viditelně se mu zvedal hrudník, Azaiach si nahlas oddechl, ale pro jistotu mu ještě přiložil prst na krční tepnu.
"Holky, ve vzduchu cítím přítomnost našich přítelkyň, Rosalinn a Severiny," zavětřila ve vzduchu Mikki. Díky síle zvířat si dokázala přivlastnit a některé jejich schopnosti. Třeba vlčí neomylný čenich.
"To mě mohlo napadnout, že pokud se někam hneme, tam se objeví i ony," byla otrávená Elisa. Nicméně se všechny postavily před Efraima a Azaiacha, aby je chránily před újmou. Víly byly silnější, než když naposledy s Temnými Dvojčaty bojovaly a ve svou moc i více věřily.
Ale ani se pořádně nestačily zkoncentrovat a ohromně silný poryv větru je rozmetal do všech stran.
"Snad si nemyslíte, že po pár měsících strávených na Alfee nám budete rovné? Ani zdaleka," zazněl rozlehlou knihovnou Rosalinnin hlas plný posměchu. Vešla do místnosti elegantním krokem a za ní následovala Severina, jejíž pohled a emoce ve tváři byly navlas stejné jako jejího černovlasého dvojčete.
Dívky se pomalu sbíraly na nohy, ačkoliv se cítily vyčerpané. Jakoby snad z nich ten vichr vysál energii. Znovu se shlukly před dva muže. Efraim už stál na nohou, ale Azaiach ho podpíral.
"Ale, ale, doufali jsme, že s námi svedete lítý boj, na život a na smrt, mistře Efraime." Rosalinn se čím dál více blížila ke shromáždění, stejně tak i stříbrovlasá Severina. "Že by byl muž, který zná a umí všechny známé magické techniky, ať už světlé nebo temné, už příliš starý, jednou nohou v hrobě?"
"Tím méně práce pro nás," přidala se k sestře Severina. "Vás všech se zbavíme kývnutím malíčku a tady ze starce si vezmeme něco víc. Něco, co nás přiblíží k ovládnutí všech světů a království."
Víly vůbec nevěděly, o čem to Temná Dvojčata mluví. Každopádně jim bylo jasné, že tu jsou proto, že našla způsob, jak ovládnout Kroniku Sférického světa. A to bylo něco, v čem jim musely zabránit. Jedině ony teď stojí mezi Dvojčaty a nezměrnou silou ukrytou v Efraimovi. Alespoň tak si to domyslely.
"Běžte se vy dva někam schovat!" ohlédla se na Azaiacha a Efraima Ariana. "Vypadá to, že jdou po vás. Na nic nečekejte, my to tady zvládneme!" Na potvrzení svých slov kývla na své kamarádky a spolu s Keiko a Mikki zaútočily.
"Hvězdný prach!" zvolala Ariana a ruce namířila proti Temným Dvojčatům. Z dlaní vyšlehly temně modré a zlatavé paprsky.
"Ohnivé inferno!" přidala se k víle vesmíru Keiko. Zvolila nejdestruktivnější z živlů.
"Motýlí roj!" zvolala i Mikki jedno ze svých silnějších kouzel, které vyvinula v tréninku s ředitelkou Florou, její mentorkou.
Kouzla se spojila v jednu velkou masu energie mířící na Temná Dvojčata. Ta v návalu adrenalinu vyskočila do vzduchu, ale vílí magii se zcela vyhnout nedokázala. Rosalinnina paže vypadala, jako kdyby byla popálená a Severina utržila krvavý šrám na levé straně obličeje vedoucí od kořene nosu až k uchu.
"Vida, trénink přináší své ovoce," zajásala Keiko, ačkoliv to bylo jen malé vítězství.
Pak se vedle víl postavil Efraim. Z muže, který před pár chvilkami spočíval na podlaze, otřesený z útoku, nezbylo nic. Opět se tvářil neohroženě a rozhodně neměl v úmyslu se jít někam schovávat.
"Tak přeci jen jste se za tu dobu, co jsme se neviděli, něco naučili," zkoumala svou popálenou ruku Rosalinn. Opatrně se jí prsty dotýkala, ale zdálo se, že ji to nijak netrápilo. Ani její dvojče. "To ovšem stále nestačí."
"Odhaduji, že jste tu kvůli mně, tak si pro mě pojďte!" vykřikl na celé kolo Efraim, že to bylo možná slyšet i mimo budovu.
"Co blázníte? Netušíte, jak jsou silné!" panikařila Jasslyn. Bylo evidentní, že Temná Dvojčata se chtějí Efraima zmocnit, tím pádem by ho ona a její kamarádky měly chránit svými těly a hlavně magií.
"Děvenko, ani mé schopnosti nejsou k zahození. Ostatně, právě kvůli nim tady jsou."
"My si pro tebe nepůjdeme," dala o své přítomnosti vědět Rosalinn, "to ty půjdeš k nám. Vlastně jen tvá duše a vědomí, a počítám s tím, že ne dobrovolně."
Poté se všechno seběhlo hrozně rychle, připomínalo to noční můru.
Rosalinn zvedla ruku do vzduchu a dala znamení Severině k pokračování akce. Stříbrovlasé dvojče zavřelo oči, rukama vytvořila pár gest, a pak jen mávla paží a Archívem se opět proháněl vítr nezměrné síly. Víly se před ním chránily, jelikož s sebou nesl i všechny možné věci. Od knih, husích per, pergamenů až po kamení. Ovšem nedokázaly se vůbec udržet na nohou a poryv větru je bez potíží vznesl do vzduchu a dělal si s nimi, co chtěl.
Keiko se ho všemi možnými způsoby snažila umírnit, ale vše přišlo vniveč. Naprosto nic nezabíralo a víla živlů si připadala po dlouhé době jako naprosté budižkničemu. Připadala si jako bezmocný papírový drak, kterému se utrhl provaz.
Všechny zaslechly, jak Rosalinn luskla prsty. Na to se Efraim začal podivně třást a svalil se na zem, kde se zmítal ze strany na stranu. Azaiach na něj promlouval, musel přímo křičet, ale Efraim na jeho mluvu a prosby nereagoval. Byl jako smyslů zbavený. Ruce mu vylétly ke krku, jakoby se snad dusil.
Ale tím to nebylo. Od krku se Efraimovi po celém těle začal šířit krvavě rudý inkoust vytvářející tajemné ornamenty a také jakési runové písmo. Azaiach proti tomu nic nezmohl, a i když by dívky chtěly, stále je ovládal vítr, který snad každou vteřinou sílil, až se z něj stával nekontrolovatelný hurikán.
Efraim se ještě pár okamžiků zmítal, až nakonec úplně znehybněl, ruce mu ochably a v očích se usídlil prázdný výraz. Archívem zněl smích Temných Dvojčat, to bylo znamením, že uspěla, kdežto víly prohrály. Stále se s Rosalinn a Severinou nemohly měřit.
Dvojčata už se vílami nezaobírala, jelikož už ve svém vlastnictví měla to, pro co si sem přišla. Na rozdíl od holek se mohla volně pohybovat, čehož využila a zmizela neznámo kam. Zato vítr neutichal. Pokud s tím rychle někdo něco neudělá, mohly tu takhle setrvat celou věčnost.
"Keiko!" překřičela svist a hukot Cleo, přičemž v jejím hlasu byla obsažena prosba. Zastav to!
Brunetka s tyrkysovými prameny vlasů se začala více soustředit, ačkoliv to bylo v současné situaci krajně obtížné. Nicméně ze sebe vydávala všechno, v mysli promlouvala k jednomu z živlů, které si ji vyvolily, aniž by komukoliv byl znám důvod.
Nejprve se nic nedělo, ale pak vítr slábnul, asi minutu trvalo, než zmizel úplně a odvál dovádět ven, kam patří. Víly se vysíleně poroučely k zemi a ztěžka oddychovaly.
Pomalými kroky přistoupily k Azaiachovi sklánějícímu se nad Efraimovým tělem bez známky života. Na jeto tvář skápla jedna z elfových slz.
"To ne," hlesla téměř neslyšně Jasslyn, skryla si tvář do dlaní, slzy měla na krajíčku.
"Nedalo by se ještě něco udělat?" optala se opatrně Elisa, která slzy nedokázala zadržet.
Azaiach zavrtěl hlavou. "Ne, je mrtvý. Ledaže byste některá z vás uměla křísit," odmlčel se. "On byl mou jedinou rodinou, jediným přítelem v tomto zkaženém světě…"
Jasslyn k němu poklekla a chlácholivě mu dala ruku kolem svěšených ramen. "Je mi moc líto, že jsme vás nedokázali ochránit. Je to naše vina."
"Co to povídáš?" odvětil Azaiach. Sebral sílu podívat se Jasslyn do očí. "Proti nim je těžké bojovat a vyhrát. Navíc by sem přišli, i když byste se tu vy neukázali."
Zaslechli šustění papíru.
"Hele, myslím, že než nás navěky opustil, na něco přišel," řekla nadějně Elisa v ruce držící kus popsaného papíru.
Víly se kolem Elisy shlukly a přečetly si, co na onom papíře stojí napsaného.
"Děkujeme vám, Efraime," klekla si vedle jeho těla Ariana a vzala jeho ruku do svých, pevně ji sevřela. "Díky vám a vaší práci budeme schopné Temná Dvojčata porazit."
Dívky a Azaiach se s Efraimem náležitě rozloučili.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mia Mia | 28. března 2015 v 19:28 | Reagovat

Já nevím co na to říct, nechci se opakovat, ale ono to jinak nejde
..., no prostě
"máš to luxusně napsaný ".

2 Alex1 Alex1 | 29. března 2015 v 14:53 | Reagovat

To je opravdu úžasný příběh. Moc se ti povedl.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama