XVII. Tajemství zlatých znamení - část první

18. dubna 2015 v 13:32 | Keiko |  Příběh Goldix Club






Goldix víly - aniž by věděly, že si od někoho takové pojmenování vysloužily - prolétaly královstvím Ronnos a kochaly se scenérií, která se dole pod nimi otevírala. Město Ronnosu bylo jediné místo s větší koncentrací osídlení, jinak vypadal Ronnos skoro jako planeta duchů. Sem tam dívky z výšin zahlédly domky, sruby, které obklopovaly zahrady a dále pak louky a planiny uprostřed listnatých i jehličnatých lesů. Malebnost celému království dodávaly vodní plochy v podobě klikatících se řek, rybníků a průzračných jezer. A jen málokdy byla na zemi vidět živá duše. Jen zvířata se na zemi míhala a ve vzduchu dělali vílám a Pixies společnost nejrůznější druhy ptactva.
Jakmile dívky nebo Pixies zahlédly jezero, usilovně pátraly po zalesněném ostrově, ale zatím neměly žádné štěstí. Hledáním strávily více jak hodinu a létání se pomalu stávalo vyčerpávajícím. Když tu náhle…
"Hele, myslím, že jsem něco našla!" zavolala na kamarádky Jasslyn a prstem ukazovala dolů. Tím směrem se skvělo jezero s neuvěřitelně čistou vodou, že i z výšky bylo vidět na dno, kde se proháněly barevné rybky.
A kromě toho přesně uprostřed jezera se z vody vypínal menší ostrůvek, který byl už od břehu porostlý bujnou vegetací, že kromě vrcholků stromů nebylo vidět nic jiného.
"To je určitě ono! Vypadá to přesně jako to, co nám popisovala ta stařenka!" řekla s nadšením Ariana a bez dalšího otálení se rozletěla střemhlav k ostrovu, její družky ji poté následovaly a vzduch byl nabit očekáváním.
"Že by konečně?" zněla nadějeplně Zoey, když promluvila. "Konečně dostaneme odpovědi na naše otázky, které se pěkně nakupily?"
"Doufejme, že ano. Jinak už bychom nevěděli, kde hledat dál." Cleo přesně odrážela pocity své kamarádky. Mířila na ostrov a očima po něm těkala, zda se jí nepodaří zahlédnout aspoň kousek domku, v němž žije Ilise. Ale nebylo to nic platné. Stromy snad pro dům sloužily jako neviditelný plášť.
Jako první se pevniny dotkla Ariana. Jakmile přistála, bolestivě se zašklebila a začala si rukou masírovat ramena. Po nekonečném létání ji bolela jako čert. A i křídla na takovou zátěž nebyla zvyklá. Místo, kde Arianě křídla vyrůstala ze zad, měla ztuhlé a žádala o pozornost ještě více než ramena.
"Už nemám sílu se udržet ve vílí formě," postěžovala si a ani se nemusela snažit odvolat proměnu, jelikož zmizela sama od sebe. Když se tak stalo, Ariana si vydechla a protáhla se, což potřebovala jako sůl.
A ne jenom ona.
"Bože, takhle moc mě záda nebolela snad ještě nikdy…" napodobila vílu Vesmíru Elisa. Jen co se postavila nohama na zem, následovala Arianu v jejím počínání. Proměna byla pryč a Ellie na kraji ostrova stála ve svém všedním oblečení.
I ostatní tak udělali. Potřebovali načerpat nové síly a na to si museli oddechnout. Navíc ostrov obklopující voda připomínal oázu klidu, jejíž ticho narušovalo jen šplouchání vody o břeh a plesknutí, jak se rybky rozhodly ukázat světu nad hladinou. V korunách stromů se ozýval zpěv ptáků. Kromě toho se nepohnulo ani stéblo trávy, větve jako by byly namalované na malířském plátně.
Keiko se zahleděla do útrob zalesněného ostrova. "Nevidím vůbec žádné známky toho, že by tu někdo žil. A po celém obvodu není ukotvená ani jedna loď… Jak by se odtud člověk jinak dostal? Plaval by tam a zpátky?"
"To by bylo celkem nepraktické," přiznala Cleo, "Ale žádnou další stopu prozatím nemáme. Měli bychom se tu pořádně porozhlédnout. Ta babička ve městě přece říkala, že dům dokonale splývá se svým okolím."
"Jasně, takže jdeme!" zavelela Jasslyn, pokývla na všechny kamarádky a vykročila do lesa. Nemohla se dočkat, až uslyší, co znamená to zlaté tetování, které zářilo na jejím pravém rameni a zobrazovalo hlavu jednorožce. Byl skoro jako živý.
Jen dívky vešly do lesa, jako by na Ronnos náhle padla noc. Les byl tak hustý a větve stromů propletené navzájem, že dovnitř pronikalo jen málo denního světla. Les byl smíšený, ze země tu vyrostli jedle, smrky, břízy, modříny, duby, olše a nespočet dalších druhů. Vypadalo to jako botanická zahrada. Boty víl dopadaly na měkký smaragdový mech rostoucí i po kmenech, pařezech a spadaných větvích.
Pixies se proháněly ve vzduchu a dováděly mezi spletenými větvemi a liánami. Lesem jako by se nesl zvuk rolniček a drobných zvonků.
"Aj," zasykla Mikki, když se jí vlasy zamotaly do nízkých větví jednoho dubu. Vlasy si opatrně vymotala, ale zůstalo v nich pár listů.
"Vypadáš jako lesní divoženka, Mikki," dobírala si kamarádku a spolubydlící v jednom Elisa. Rozesmála se, přestala dávat pozor na rozmanitý podrost a podařilo se jí zakopnout o drn. Zapotácela se, ale na poslední chvíli se stihla chytit o kmen jedle.
"Zatraceně," zaklela. "Mám ruce samou smolu…" Luskla prsty na obou rukou a smola rázem zmizela do ztracena. "V podobných chvílích jsem za vílí schopnosti vděčná."
"Ale víš, že nadpřirozené síly bys neměla používat na zbytečnosti a všední věci? Jinak by se ti to mohlo i vymstít," varovala ji Cleo.
Elisa nad tím mávla rukou. "Jasně, jasně, neboj. Jsem přece zodpovědná osoba."
Cleo se nad jejím prohlášením zakřenila, ale nic dalšího nedodala. Sice měla chuť Ellie ještě chvíli pošťuchovat, ale na to bude čas i jindy. Teď měli na programu důležitější misi.
Pak se ozvala Ariana a zněla poněkud vzrušeně. "Mám takový pocit, že jsem něco zahlédla, ale jako by to během vteřiny zmizelo. Připomínalo mi to kousek srubové zdi." Přidala do kroku a prstem poukázala k západní straně lesa. Dívky ji následovaly, chvíle pravdy se blížila.
Musely postupovat opatrně, aby nedopadly jako před chvílí nepozorná Elisa. Terén tu byl nadmíru zrádný. Tak vypadala příroda nepoznamenaná rukou člověka.
Sedm víl a Pixies najednou dosáhlo konce lesa a ocitly se na malém paloučku porostlém barevnými květinami, od fialek až po červeno fialové bodláky. A uprostřed palouku se vyjímal menší srub postavený ze dřeva porostlý popínavými rostlinami a skosenou střechou. Okna byla malá a zevnitř zakrytá závěsy a motivem levandule. Opravdu dokonale splýval s okolní přírodou. Kdyby člověk netušil, že tu něco takového stojí, úplně by ho přehlédl.
Ale dívky s Pixies ho viděly jasně a zřetelně a všem začalo silně bušit srdce. Tam za těmi zdmi na ně možná čekala pravda, po které bažili celou bytostí.
"Tak budeme tady jenom tak stát, nebo se odvážíme jít blíž?" pobízela kamarádky Mikki. Na odpověď nečekala a přiblížila se ke dveřím, na kterých se vyjímala klika ze zlata lesknoucí se v odpoledním slunci.
Víly se před nimi tiše zastavily. A Mikki se odvážila zaklepat. Už nehodlala déle otálet, když s holkami došly tak daleko. Spolu urazili pěkný kus cesty ať už v doslovném nebo přeneseném slova smyslu.
Z domu se nic neozývalo a nikdo nešel dívkám otevřít, tak to Mikki zkusila znovu a tentokrát hlasitě, kdyby náhodou osoba zde přebývající špatně doslýchala.
Uběhlo pár desítek vteřin a stále se nic nedělo.
"Třeba je na nákupu," zažertovala Elisa. Ale sama se šla podívat k jednomu z oken, zdali za jeho skleněnou tabulí něco neuvidí. Škvírkou mezi závěsy se toho moc zpozorovat nedalo, Elisa rozeznala jen kousek krbu, poličky na stěnách a křeslo s podnožkou v přírodních barvách.
"Nikoho nevidím," oznámila kamarádkám se zklamaným povzdechem a vrátila se k nim.
Ariana chtěla něco dodat, ale neznámý hlas ji nepustil ke slovu.
"Ať mě hledá kdokoliv, najde mě tam, kde se daří darům a zázrakům přírody za pomoci lidské síly," řekl onen hlas. Zněl zvučně a silně, ale zároveň jemně.
"Co to má být za hádanky? A odkud přichází ten hlas?" otáčela hlavou sem a tam Zoey, očima pročesávala blízké okolí a hledala živoucího člověka. Tedy aspoň doufala, že živoucího, protože nikde nikoho neviděla a na duchy a přízraky odmítala věřit.
Jasslyn se náhle otočila k zadní části srubu a nad hlavou, jako by se jí rozsvítila pomyslná žárovka. "Zahrada… Ten někdo tu musí mít zahradu!" vyřkla svou domněnku a rozeběhla se tím směrem, kde doufala najít místo plné bylinek, léčivých rostlin a vysázené zeleniny.
"Jasslyn!" zavolala na vílu Lore, Pixie květin. Následovala ji, a pak jí do nosu udeřila vůně všelijaké květeny.
Ostatní dívky a Pixies byly přímo za ní, a když Jasslyn zastavila, málem do sebe všechny narazily a svalily se na zem jako kostky domina. A pak spatřili člověka, kterého celou dobu hledali.
Zahrádka za srubem opravdu překypovala dary přírody a neskutečně to okolo ní vonělo. Jednalo se o směs sladkých i štiplavých vůní, až se z toho točila hlava. Uprostřed zahrádky, zády k vílám a Pixies seděla žena s měděnými vlasy svázanými do vysokého copu a oděna byla v klasické farmářské šaty v odstínech žluté a růžové.
"Promiňte, vy jste Ilise?" zeptala se Cleo, v hlase bylo znát netrpělivé očekávání.
"Záleží na tom, kdo se ptá," odpověděla nevzrušeně a pokračovala v rozdělané práci, ani se neotočila. Na rukou měla navlečené rukavice, vedle sebe položený kyblík - plela.
"Jsme víly z různých koutů Magické Dimenze," začala s představováním Ariana. "Potkali jsme se na Alfee, škole pro víly na planetě Magix, no a…"
"Vaše kamarádská historie mi může být ukradená. Pokud tu jste jenom proto, abyste mě rušili od práce a marnili můj čas, tak se můžete vrátit tam, odkud jste přišli." Ženin hlas nabral na jedovatosti a rozhodně nebyl přívětivý. Neměla v plánu se tu s dívkami zdržovat.
"Kdybyste mě nechala domluvit, dozvěděla byste se, že vás nutně potřebujeme!" vyhrkla ze sebe trochu nakvašeně Ariana. Nechápala, proč je na ně tak chladná, sotva se tu objevili. Neřekla by, kdyby jí nějak poničili něco z jejího majetku, ale tohle…
Žena se zarazila, odložila zahradní náčiní, pomalu se zvedla ze země a po strašně dlouhé době se k nim konečně otočila čelem. A dívky do očí uhodila jizva táhnoucí se od levého obočí přes oko až dolů k bradě. Ta obličeji ženy zcela vévodila. Jinak měla alabastrově bílou pleť a neskutečně zelené oči, že by snad dokázaly být vidět i ve tmě. Byla vysoká a pyšnila se vytvarovanou postavou.
Teď si dívky podezřívavě měřila s rukama v bok a evidentně čekala na další vysvětlení.
Ariana naprázdno polkla a pustila se do toho. "Můžete nám nejprve potvrdit, že jste Ilise?"
Přikývla, ale nepromluvila. Na dalších dívčiných slovech hodně záleželo - rozhodnou o tom, zda bude Ilise vílám nápomocná.
Než se stačila Ariana rozmluvit, předběhla ji netrpělivá Elisa. "Jde o to, že se nám jedné noci na tělech objevila zlatá tetování!" Na stvrzení svých slov se k Ilise otočila zády, přehodila si záplavu modrých vlasů dopředu a na krku se zaskvělo tetování v podobě motýlka.
Elisa pobídla i kamarádky, aby učinily to samé. Musí Ilise přesvědčit o svých dobrých úmyslech. Dívky němě pokývly a odhalily Ilise svá skrytá tajemství, o kterých mělo tušení jen málo lidí, kterým dívky mohly důvěřovat.
Uslyšeli, jak Ilise překvapeně zalapala po dechu. Přiskočila k Elise a zblízka tetování zkoumala. Zahleděla se i na ostatní zlatě zářící vzory a klopýtla o krok dozadu.
"Opravdu… Znamení Vyslanců dobra…" zašeptala s rukou danou před pusu, takže její slova byla téměř neslyšná. "Hádám, že netušíte, k čemu slouží a proč se objevila…"
Dívky zahalily obnaženou kůži a čelily Ilisinému tajemnému pohledu.
"Pomůžete nám?" zeptala se Ariana.
Ilise na moment zaváhala, a v tu chvíli zamrzla vílám krev v žilách. Odmítne je? Vyhostí je ze svého domova a zažádá, aby se tu už nikdy neukazovali?
"Pomůžu vám, jak budu moct," pronesla nakonec Ilise. Hrábla si prsty do měděných vlasů se zlatými odlesky, až si pár pramínků z copu uvolnila. "Ale jak jste mě našli?"
"Ve městě Ronnosu, když jsme se vás pokoušeli hledat tam, se před námi objevila jakási stařenka a ta nám prozradila místo vašeho pobytu," vysvětlila Keiko.
Ilise překvapeně pozvedla obočí a následně se od srdce zasmála. "Vida, tak se ještě na věčnost neodebrala," řekla vesele. Pak pozvedla ruce nad hlavu a z dlaní jí vyšlehla magická energie, která přičarovala stůl, židle a malé občerstvení. "Jediná osoba znající mé tajné útočiště, je totiž Keira… moje praprapraprababička." Sedla si na jednu ze židlí a pokynula vílám, ať ji napodobí. Vzala do ruky keramický džbán a do osmi skleniček nalila pomerančový džus.
"Keira? Ale… to přece…" zakoktala se překvapením Ariana a z kapsy džín vytáhla přeložený list papíru, který jim zanechal Efraim. "Tady se píše, že Keira už zemřela. Kdyby byla naživu, muselo by jí být nejméně dvě stě let!"
Dívky si posedaly a Pixies se jim uvelebily na ramena nebo na kraj stolu a zvědavě si Illise prohlížely stejně jako jejich spřízněné víly.
"Ano, v knihách a spisech je uvedeno, že zemřela. Ale ona svou smrt jen předstírala. Už ji nebavilo být neustále středem pozornosti a lidé po ní pořád něco žádali. Nebyla daleko od zhroucení. Tak se rozhodla, že se stáhne do ústraní."
"Ale čím to je, že stále obývá svět živých?" vyhrkla nahlas Iris, Pixie barev.
Ilise se zadívala na nebe, na kterém pokojně pluly nadýchané obláčky a pokrčila rameny. "Keira nikomu nesvěří své tajemství dlouhověkosti. Mám podezření, že je v tom zakázaná magie."
Jasslyn ze sebe vysoukala dotaz vrtající jí neodbytně v hlavě. "Jak se vám to stalo? Ta jizva, myslím."
Ilise se nad tím pousmála. "To teď není důležité. Pokud tu jste kvůli zlatým znamením, měli bychom začít u nich."
Víla mytických bytostí se přikrčila na židli a souhlasně přikývla. Teď jí přišlo nezdvořilé, že se zeptala tak bez obalu. A koneckonců, Ilise měla pravdu.
Než jim Ilise stačila začít vyprávět o znameních, Ariana ji předběhla a řekla jí o snu, v němž se zjevila bytost Světla a Temnoty, již jim něco málo poodhalila.
"Ta bytost zjevující se vám ve spánku je samotná Rovnováha Světla a Dobra. Ve většině knih je zobrazována v podobě vah, a objevuje se jen tehdy, pokud hrozí vychýlení rovnováhy v Magické Dimenzi. Předpokládám, že se něco děje…?"
Tentokrát promluvila Cleo vypovídající o hrozbě v podobě Temných Dvojčat. Ostatní jí v případě potřeby doplňovaly, a tak se Ilise dozvěděla o všem dění.
"Hmm…" zamnula si bradu. Oči měla zavřené a zdálo se, že nad něčím usilovně přemýšlí. "Rosalinn a Severina, princezny Domina… Pamatuji si vyprávění z dob, kdy usilovaly o moc prvně. Tenkrát je zastavila spolupráce celé Magické Dimenze. A žádný člověk, víla, nebo snad rytíř k vítězství nepotřeboval sílu zlatých znamení. To znamená jediné."
Na moment se Ilise odmlčela a každé víle pohlédla zpříma do očí. Její pohled byl silný a nešlo před ním uniknout. "Jejich sílu a záměry můžete zastavit jenom vy."
"Ale jak toho máme docílit?! Oproti nim jsme jako… No, jednoduše na ně nemáme!" vykřikla zoufale Zoey.
Ilise ji zarazila gestem ruky a naznačila jí, aby se uklidnila. "Pomocí zlatých znamení je porazit dokážete. Pokud se stanete zajedno se svou duší a srdcem, znamení vám propůjčí vyšší sílu. Znamení jsou úzce spojena se samotným vaším bytím, a pokud jste vnitřně rozpolcené, nikdy sílu znamení neovládnete."
"Jakou vyšší sílu nám propůjčí?" optala se se zvědavostí v hlase Keiko.
Ilise rozpažila ruce do stran. "Samotnou sílu Světla! V boji proti rostoucí Temnotě budete používat zbraně nabité čirou mocí Světla."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Mia Mia | 18. dubna 2015 v 14:01 | Reagovat

Super Skvělý Úžasný  ;)

2 Vája Vája | E-mail | Web | 18. dubna 2015 v 14:43 | Reagovat

Wow nic jeného nemusím dodávat :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama