Květen 2015

GC - Seth <3

24. května 2015 v 11:36 | Keiko |  Goldix Club


XIX. V plné síle - část první

23. května 2015 v 11:08 | Keiko |  Příběh Goldix Club





Čtyři přírodní síly se zjevily před Keiko a s veškerou svou hrdostí na ni shlížely. Zpodobnily se do čtyř ženských postav zahalených v plamenech, vodě, lehkých obláčcích a stromovém porostu. Všechny byly neskonale půvabné, ať už jim dlouhé kaskády vlasů vlály v povívajícím větru nebo jim šaty tvořené přírodou tancovaly kolem kotníků.
Keiko se živlům ovšem dívala pouze do očí. Nemohla uvěřit tomu, že tu s nimi stojí, ačkoliv s ní byly dvacet čtyři hodin denně v podobě kouzelné síly. Tři ze živlů jí pohled přívětivě opětovaly, usmívaly se na ni, ale poslední živel se na Keiko díval jako by z vrchu a téměř opovržlivě. Země…
"Nejmilejší přítelkyně… trochu přehnané označení, nemyslíš, Naido?" promluvila Země odtažitě, přičemž z Keiko nespouštěla své bystré oči smaragdové jako mech.
"Naido?" podivila se Keiko a uvažovala, s kým to Země mluví. Jako nejmilejší přítelkyní ji nazvala Voda… "Počkat, vy máte jména? Všichni lidé vás nazývají jako Voda, Oheň, Země a Vzduch…"
Ztělesnění vody se jemně zasmálo, až se celé rozvlnilo jako moře. "No, ano, jen málokomu jsou známá naše pravá jména. Ty znají jen ti, které my považujeme za blízké a důvěryhodné." Voda se Keiko mírně poklonila. "Jak už tu zaznělo, mé pravé jméno je Naida."
Z řady živlů dále vystoupil Vzduch. "Mně můžeš říkat Aria." A jako Naida se poklonila.
Keiko z jejich klanění byla celkem rozpačitá a měla sto chutí jim říct, aby toho nechali. To spíš ona by se měla klanět jim. Vždyť tvoří celé království Hircanie a bez nich by tu nebyla žádná planeta. Vládnou nezkrotnými silami, před kterými se krčí i ti nejmocnější čarodějové.
"Enya, jméno mé," promluvil Oheň sálající teplem. Nikoliv spalujícím, ale konejšivým až nostalgickým. Možná vycítila rozpaky Keiko, jelikož jen pokývla hlavou místo klanění. Keiko se usmála od ucha k uchu a v duchu Ohni děkovala.
Nakonec se Keiko otočila k Zemi a uvažovala, jestli i ona prozradí své skutečné jméno. Za těch pár minut byla Keiko schopná říct, že Země ji neuznává jako další tři živly. Ruce měla založené na prsou a dívala se kamsi do dálky, jako by odsud chtěla co nejrychleji zmizet.
Po krátkém tichu, kdy ji hypnotizovali pohledy, si odevzdaně povzdechla a opět se otočila ke Keiko se zamračeným výrazem ve tváři ze stromové kůry, listů a okvětních plátků. "Když to musí být… Mé pravé jméno zní Gaia."
"Naida, Aria, Enya a Gaia…" zopakovala jména živlů Keiko. Přísahala si, že je nikdy nezapomene a navždy je bude uchovávat hluboko ve svém srdci. "To jsou překrásná jména!"
Naida vykouzlila na tváři veselý úsměv. Natáhla se ke Keiko a položila svou dlaň na její hlavu. Jak se Keiko dotkla, projel vílou živlů zvláštní pocit. Nebyl strašidelný, že by jí z něj naskákala husí kůže, ba právě naopak. Cítila se povzneseně.
"Prozradili jsme ti svá skutečná jména. Jistě víš, co to znamená."
Keiko se zadívala Naidě do hlubokých očí barvy oceánu. "Vím to, ale ráda bych to slyšela od vás všech," řekla slabým hlasem. "Nejen to… Chci slyšet pravdu. Proč zrovna já?"
Naida stáhla ruku zpátky a poodstoupila o krok dál. "Opravdu máš stále pochybnosti?"
Keiko bez váhání přikývla a doufala, že se brzy dostanou k jádru věci.
"Není se moc čemu divit, Naido," prohlásila Enya, ztělesnění samotného Ohně. "Sice nemohu mluvit za Keiko ani za jiné smrtelníky, ale evidentně není jednoduché nás přijmout jako součást sama sebe. Navíc teď je to poprvé, kdy jsme se odevzdali do rukou obyčejné dívky, a ne následnici trůnu, jako tomu bylo po mnohá staletí."
"Jistě to musí být matoucí," přisvědčila Aria se zavřenýma očima.
"Ovšemže!" ozvala se Gaia, načež skoro bezradně rozhodila paže do stran. "Copak čekáte, že tahle smrtelnice dokáže ovládnout umění živlů?! Od začátku jsem byla proti, protože mi bylo jasné, že ona nás není hodna!"
Gaiina slova Keiko projela jako ostrá čepel nože zabodávající se přímo do srdce. Její výlev ji překvapil, ohromil a zasel další semínko pochybností. Gaia, Země, Keiko neakceptuje jako její vládkyni a už vůbec ne přítelkyni. Otřáslo jí to. Ostatní tři živly se k ní chovaly mile, ale Země byla přímo ledová a nepřístupná.
Zřejmě to byl důvod, proč měla Keiko s ovládnutím jejího živlu takové potíže. Země ji odmítala.
"Gaio, pořád nechápu, proč jsi tak tvrdohlavá a nezdolná," napomenula svou přítelkyni Aria, načež komnatou zavanul ostřejší poryv větru. Že by se Aria zlobila? "Keiko je jediným smrtelníkem, který v současné době dokáže přírodní živly ovládnout a přijmout je za své. Jako rodinu. A ty to moc dobře víš," dodala po kratičké odmlce.
Gaia si odfrkla, ale už se na Keiko nedívala tak znechuceně jako na začátku.
"Proč jsem jediná…?" odvážila se Keiko znovu promluvit a přerušit tak slovní přestřelku. Ariina slova jí nedala pokoj. Keiko dychtila po odpovědích tak jako nikdy předtím.
Bez jakéhokoliv varování čtyři živly Keiko obklopily tak, že stála ve středu. Zmateně se otáčela ze strany na stranu a zkoumala jejich tváře.
"To proto, Keiko, naše drahá přítelkyně, protože ses narodila v den, kdy my jsme stvořili Hircanii a odevzdali své síly první královně, jež byla jedinečná, a dosud nikdo se jí nevyrovnal." Naida vzala tvář Keiko do své dlaně. "A teď jsi tu ty…"

Princ Danny s kamarádkami Keiko stáli před bránou do komnaty, kde zrovna probíhalo setkání mající moc všechno změnit. Postávali tu tak nejméně hodinu a čekali, kdy se Keiko objeví. Všichni si ji představovali s úsměvem na tváři, se kterým by se na ně vrhla a skupinově je objala.
"To může být na dlouho," prohodil Danny k dívkám a přistoupil blíže ke zdobené bráně. Přiložil ruku na jedno její křídlo a snažil si představit, jak to uvnitř asi vypadá. "My tu můžeme setrvat klidně celé hodiny, ale uvnitř pádí čas úplně jinak."
"Co tím chceš říct?" zeptala se Zoey.
"Jen to že tady venku uběhne hodina, ale vevnitř je to sotva minuta. Je to prostor vymykající se zákonům obyčejného lidského světa. Vládne v něm absolutní moc živlů. Nesmrtelná a životadárná síla."
Elisa se opřela o zeď a povzdechla si. "To jsi mohl říct dřív. Takhle tu můžeme trčet ještě hodně dlouho. Byl jsi někdy uvnitř, Danny?"
Danny se na okamžik ztratil ve svých dávných vzpomínkách. "Ano, v den mého narození, takže si z toho nic nepamatuju. Od té doby jsem tam nikdy nevkročil a mám za to, že ani rodiče tam moc často nechodí. Je to komnata určená hlavně pro živly a jejich vládkyni. A to je teď Keiko."
"Doufám, že tam najde, co hledá," řekla nadějeplně Ariana, načež se protáhla: celé tělo měla ztuhlé z dlouhého sezení na mramorové podlaze překrývající smaragdový hebký koberec. "Zatím bychom mohli někam zajít nebo něco podniknout, ne?"
V ten moment se za zády dívek a Dannym chodbou rozléhaly kroky dvou párů bot. Seskupení se za tím zvukem ohlédlo a dívky překvapily nově příchozí. Urychleně se zvedaly z podlahy, narovnaly záda a na tvářích nasadily přátelské výrazy zároveň prodchnuté respektem a úctou.
Chodbou ke komnatě živlů mířil honosně oblečený pár s korunami na hlavách působící decentním dojmem, ač bylo i z dálky poznat, jak jsou přepychové. Král a královna Hircanie.
Jakmile se zastavili před Dannym a dívkami, všech pět víl se jim hluboce uklonilo a princ Danny též vzdal svým rodičům úctu pokývnutím.
Panovníci království Hircania vypadaly na první pohled velice mile, ale přitom přísně a spravedlivě. Královna byla zavěšená do svého druha a lehce se usmívala. Přejížděla shromáždění bystrýma očima, kterým nic neuniklo. Král se tvářil přísněji, ale na rtech mu též pohrával náznak úsměvu.
"Danieli, to že jsi přijel na návštěvu, jsme se dozvěděli od služebnictva. Nemyslíš, že by bylo vhodné, aby ses nejprve ohlásil nám?" řekla královna káravým hlasem a propalovala svého syna tvrdým pohledem.
"Daniel? Kdo je to?" vynořily se otazníky Mikki v hlavě, než jí to Danny vysvětlil.
"Mikki, na to by dokázal přijít i ten nejprimitivnější člověk v Magické Dimenzi," zavrtěla Cleo hlavou ze strany na stranu, div se za Mikki nestyděla.
Danny se rozesmál a vesele na své společnice mrkl. "Daniel je moje jméno, ale říkají mi tak jenom tady páni rodiče, nikdo jiný."
"Neodvádějte Danielovu pozornost od mého dotazu, děvčata," napomenula je královna a čekala na Dannyho vyjádření, proč se o jeho příchodu museli dozvědět od služebných.
Danny si odevzdaně povzdechl. Občas mu vadilo, že s ním rodiče zachází jako s desetiletým dítětem. Ještě ke všemu před lidmi. "Měl jsem to v plánu, ale musel jsem vykonat daleko naléhavější úkon." Poukázal k bráně do komnaty, v níž Keiko zmizela. "Víla živlů je uvnitř a právě s nimi komunikuje."
Zdálo se, že to ani jednoho z panovníků nepřekvapilo tak, jak princ Danny očekával.
"Dříve či později se to mělo stát, tak jako tak," pronesl král hypnotizující bránu do prostoru náležejícího živlům. "Hádám, že se ještě plně nesmířila se svou rolí, je to tak?"
Danny přikývl a obrátil svou pozornost k dvoukřídlé bráně jako jeho otec. Přál si, aby měl schopnost vidět skrze zdi. Tak by mohl mít přehled o tom, co se děje uvnitř místnosti.
"Můžeme jen doufat, že setkání se živly dopadne zdárně, abychom mohli být klidnější a plně Keiko důvěřovat."
"Já už jí naplno věřím teď a nehodlám v tom přestat. Nikdy." Dannyho prohlášení znělo definitivně a skutečně z něj čišela víra. Neoblomná víra v jednu jedinou dívku.
Král Hircanie se najednou hlasitě rozesmál a poplácával svého syna po rameni, až se Dannymu podlamovaly nohy. Takovou sílu v sobě král soustřeďoval. "Ale, ale, copak to slyším, Danieli…?"
Než se stačila rozproudit debata mezi rodinnými příslušníky, chodbou zaznívalo další dunění kroků. Tentokráte někdo opravdu spěchal. Všichni se zvědavě otočili za příchozím, jímž byl člen královského služebnictva. Jakmile zahlédl královský pár, zpomalil a zastavil se, aby mohl nabrat dech.
"Děje se něco?" vznesla dotaz královna a přiblížila se ke sluhovi s mohutnou postavou, velice přitažlivým obličejem s temně modrýma očima a kšticí vlnitých ebenových vlasů. "Tak mluv!"
"Ano, vaše veličenstvo," vydal ze sebe sluha, jenž stále lapal po dechu, aby královně mohl vyjevit, čeho byl svědkem. "Svět venku se naprosto zbláznil! Živly si dělají, co chtějí a řádí všude, kde se jim zlíbí! Jediné útočiště před nimi skýtá právě královský palác!"
"To snad ne!" zhrozili se král s královnou najednou. Král se rozeběhl směrem k zahradám, královna mu byla v patách, sluha je též následoval. Vypadalo to, jako by se třásl strachem.
Princ Danny a víly na sebe nenechali dlouho čekat a pádili v králových stopách.
"Myslíš, že to má něco společného s…" naznačila Cleo běžící vedle Dannyho, na jehož tváři se zračilo zděšení.
"Je možné, že živly vystavují Keiko jakési zkoušce a to je příčinou, proč tak zdivočely."
Mladé víly v závěsu za Dannym dohnaly královský pár stojící na okraji zahrad obklopující palác kolem dokola. Bylo vidět, že sluha nepřeháněl.
Na volném prostranství řádil vítr silově se blížící uragánu. Ze země vytrhával keře, dokonce i kořeny statných stromů a pohrával se s nimi, jak se mu zlíbilo. Jako by to všechno byly jen papíroví draci. Na jedné straně se divoce zmítal rozsáhlý oheň spalující všechno, co měl v dosahu, a voda vymílala půdu a páchala hotové povodně splachující neživé věci stejně jako lidi. Silné větve stromů a popínavé liány popadávaly do svých spárů cokoliv, co se namanulo a vymršťovaly vše do vzduchu a do dálky. Bylo to peklo a obyvatelé Hircanie v něm uvěznění se museli neustále vyhýbat nezkrotným živlům snad toužícím po krveprolití.
"Ne!" vykřikla Elisa, přitiskla si ruce na ústa a její hrůzou vytřeštěné oči se začínaly zalévat slzami. "To je naprostá zkáza!"
"Naše království!" zaúpěla královna, jejíž výraz přesně kopíroval Elisin. Král ji popadl a přitiskl ji pevně na svou hruď.
"Musíme něco udělat, jinak z Hircanie nezbude zhola nic! Co to má zatraceně znamenat?!" zahřměl král, ale i tak bylo obtížné ho zaslechnout, přes skučení vichru.
"Nemůžeme tady jen tak stát a čekat, až se živly uklidní! To už by taky mohlo být pozdě!" Zoey se třásla strachem, ale nehodlala se jen dívat, jak živly pustoší své vlastní království. "S našimi silami bychom dokázali pomoct!"
Ariana postoupila dopředu a nedbala na to, že ji vítr šlehá do tváře jako bič. "Zoey má pravdu. Jsme víly a je naší povinností chránit lid Magické Dimenze! Musíme to aspoň zkusit!" Obrátila se čelem ke svým kamarádkám. Jakmile zahlédli a vycítili Arianino odhodlání, přikývli a připravili se na proměnu.
Danny však jejich úsilí mírnil. "Počkejte! Co chcete dělat v té spoušti?! Je to moc nebezpečné!" Avšak i on sám už v ruce svíral dlouhý meč Specialistů. Podvědomě tušil, že by je stejně nedokázal přemluvit. Ale za pokus nic nedal.
"Šetři si dech, Danny, a koukej se k nám přidat!" zavelela Ariana.
Kolem dívek se objevilo oslnivé barevné spektrum, jež je do sebe pohltilo a v jehož víru se dívky proměnily do svých vílích podob. Rázem tu stáli ve své plné síle a připravené splnit poslání známé každé víle ve vesmíru.
"Dobrá, ale opatrně, jasné? Tohle není hra!" varoval dívky Danny. Pak stiskl jedno tlačítko na náramku Specialistů a přímo před ním se zhmotnil jakýsi technicky vyspělý létající talíř. Naskočil na něj a vyrazil ven. Také nehodlal nechat obyvatele království na holičkách.
"Danieli!" zavolala za ním královna, ale bylo to marné. "Snad ví, co dělá," řekla se stopou obav v hlase.
Potom Cleo pozvedla ruce do vzduchu a její dlaně začaly vydávat neonově zelenou záři. "Zkusím vytvořit bariéru chránící všechno, co je uvnitř ní!" prohlásila a následně neohroženě zvolala kouzlo. "Elektromagnetická bariéra!"
"Pomůžu ti!" přidala se ke kamarádce Mikki a v činění ji napodobila, jen kouzlo vyřkla jiné. "Štít lva!" Z prstů Mikki se do okolí rozprskla sprška magie vytvářející štít připomínající krále zvířat.
Mezitím Ariana, Elisa a Zoey vyletěli z bezpečí paláce a každého, koho našli, odvedli k přístřeší, kde je utěšoval královský pár, který i svou přítomností nastoloval potřebný klid.
Ariana zahlédla jednoho člověka blízko ohnivých plamenů. Bez bázně se k místu rozletěla, ač její malá křídla měla hodně práce s tím udržet vílu vesmíru ve vzduchu.
"Stříbrný závoj Luny!" zvolala Ariana. Její kouzlo oddálilo plameny do ústraní, a tak mohla zachránit další lidský život.
I její kamarádky se činily, seč mohly a Danny se překonával. I bez magických sil si věděl rady a pro mnohé se stal hrdinou.
Lítý boj s přírodními živly nadále pokračoval. Neustával.
"Harmonie akordů!"
"Energie světla!"
"Laserové paprsky!"
"Jak dlouho to ještě potrvá? Dochází mi síla! Jak duševní tak fyzická a magická!" postěžovala si Mikki opírající se vysíleně o kolena.
Na to nikdo neměl odpověď. Až na jednu dívku…
"To by stačilo!" Zničehonic přiletěla Keiko směrem od nejvyšší věže proměněná ve své vílí podobě. Vlasy jí vlály v divokém větru. Byla stejná, a přece jako by se v ní něco změnilo. Zastavila se ve vzduchu, rozpřáhla paže a zavřela oči.
Jako mávnutím kouzelného proutku se čtyři živly uklidnily a dávaly do pořádku vše, co napáchaly. V momentě to vypadalo, jako by se vše stalo jen ve snu. Ale Keiko s úsměvem na tváři věděla, že je to realita. Realita, jíž by nevyměnila za nic na světě.



Otázky a odpovědi 30

19. května 2015 v 10:56 | Keiko |  Keiko Q&A
1. Máš raději Winx Club nebo Fairy Tail?
Spíše se více přikláním k tomu, že mám raději Fairy Tail. :) I když... nebýt Winx Clubu, tak jsem se k anime asi nedostala. :) Před x lety jsem hledala něco na způsob W.i.t.c.h. nebo Winx a narazila jsem na Tokyo Mew Mew a PreCure... ^^ A pak už to jelo... :) :D A kdybych měla říct, proč Fairy Tail... Jsou tam skvělé postavy, úžasná magie, spousta legrace a přátelství... ^^ Mimochodem... ***SPOILER ALERT!*** (Kdo nečte mangu a nechce vědět, co se tam děje, ať nečte dál!) ... Natsu je Zerefův malý bratříček! :O Ne-u-vě-ři-tel-né....! ^^



2. Připomíná ti někdo ve Winx třeba Lucy? Nebo někoho jiného z Fairy Tail?
Hmm... tak vzhledově je to samozřejmě Stella... A kdybych měla říct povahově... Tak bych k ní přiřadila Bloom. :) Jinak jsem nad tím nikdy nepřemýšlela a žádná z Winx mi již nikoho jiného nepřipomíná. :) Každá postava je prostě jedinečná, ač se v některých aspektech mohou shodovat. :) ^^



3. Které anime máš nejraději?
Free! ^^ Toť mé nej, nej anime. :) A důvodů je hned několik... Miluju plavání, jsou tam pěkní kluci, navíc často polonazí... :D ^^ A je to i prostě emotivní anime též plné citů a přátelství. :)
Když už jsme opět u toho anime... Tak se musím pochlubit se svou výzdobou pokoje... :D Plakáty, plakáty a další budou přibývat, až jimi bude polepené úplně všecko! :D





4. Jaké používáš pastelky? Myslím tím, jaká to je značka? A jaké tužky?
Tak nejprve něco mimo dotaz... :) Na tuto otázku už odpovídám asi po sté, a odpovídám na ni naposledy... :D Byla bych ráda, kdybyste si přečetli ostatní dotazy, než napíšete ten svůj, poněvadž se velice často opakují. :)
Pastelky používám porád ty samé. :) Kooh-i-noor rozmývatelné pastelky Mondeluz nebo Progresso. Tužky používám od té stejné značky, klasika... :) 1, 2, 3, HB...



5. Chtěla bych se zeptat, jestli bys nechtěla nakreslit i Specialisty Goldix? V normálním oblečení?
Áno, áno, už se na tom pracuje! :) Na blogu jsou momentálně první tři: Zefir, Danny a Elliot, na ostatní taky přijde řada! ^^


XVIII. Neobyčejný čas - část druhá

17. května 2015 v 19:16 | Keiko |  Příběh Goldix Club






Shromáždění Winx, jejich svěřenkyň a Specialistů si hovělo na břehu jezera Roccaluce v blízkosti Alfey, akademii pro víly. Právě před malým okamžikem dosáhla Ariana, víla vesmíru, sjednocení se svou duší a srdcem. V důsledku toho se zlaté znamení na jejím těle proměnilo ve zbraň stvořenou samotným Světlem. I když byla Arianina gymnastická stuha vyvedená v černé, odstínech modré a namátkou i žluté barvě, zářila do všech stran a vyluzovala příjemné teplo do Arianiných dlaní. Klouzala prsty po stuze z neuvěřitelně jemné látky - jako by snad byla utkaná z pavučiny. Ariana v ruce pevně sevřela hůlku. Ani nemohla popsat, jaké emoce jí teď kolovaly celou bytostí.
"Páni," hlesla obdivně Mikki a přisunula se blíže ke kamarádce. "Vypadá vážně nádherně. A s tímhle máš vyrukovat proti nepřátelské armádě Temných Dvojčat?" V jejím hlase zazněla pochybnost
"Říká se, že nemáš soudit knihu podle obalu. A první dojem bývá často také klamným," řekla profesorským hlasem Stella, což se jí moc nepodobalo.
"Jasně…" odvětila polohlasně Mikki, načež se natáhla po gymnastické stuze. Jakmile se jí ale dotkla… "Au!" Stáhla rychle ruku zpátky a začala si třít dlaň. "Popálilo mě to!" Nevěřícně klouzala pohledem ze stuhy zpátky ke své ruce, které krapet zčervenala.
"Cože? Vždyť vůbec nesálá horkem. Teda cítím mírnou hřejivost, ale to je asi tak všechno," podivovala se Ariana.
Elliot sedící vedle víly vesmíru napodobil Mikki a pomalu přibližoval ruku k látce. A když se jí dotkl… "Já taky nic necítím. Nezdálo se ti to?" Elliot opatrně přejížděl prsty po stuze, až se náhle nechtěně dotkl Arianiných prstů. Rychle ucukl a oběma se nahrnula krev do tváří. Krátce na sebe pohlédli, aby se potom blesku rychle odvrátili.
Mikki zasykla. "To mi rozum nebere. Stuhy ses dotkl a zhola nic se ti nestalo. Já se jí dotkla a z toho střetu jsem si odnesla šrám na ruce." Aby všem dokázala, že se jí to jen nezdálo, ukázala jim poraněnou dlaň. "Skoro nic to není, ale šok to byl."
"Možná se své zbraně smí dotýkat pouze Ariana a… no, třeba ten, kdo je jí souzen," zašeptala Bloom Daphne do ucha, aby ji nikdo neslyšel. Obě se spiklenecky zachichotaly.
"To je velice pravděpodobné," přitakala Daphne s úsměvem na rtech.
Ariana se zvedla ze země, poodešla kousek stranou, v ruce třímající gymnastickou stuhu. Chtěla si vyzkoušet, jak vlastně funguje. Sice nikdy neholdovala sportovní gymnastice a s tímhle nářadím se dnes setkala prvně, ale někdy začít musí. Mávla rukou, v níž držela hůlku a na to se stuha ve vzduchu zavlnila v nespočetných kaskádách. To Arianu uchvátilo. Na tváři se jí usadil rozpustilý výraz a započala tančit, skákat a dělat piruety, až se po chvilce do stuhy zamotala.
"Aj!" Než stačila nabrat ztracenou rovnováhu, už se poroučela k zemi, zabalená v hedvábné stuze jako v kukle.
Nejprve nastalo ticho, které přerušovalo jen ševelení větru v korunách stromů a radostné cvrlikání ptáků. Znělo to, jako by se Arianě smáli a výsostně se bavili. Což nebylo daleko od pravdy, jelikož napravo od ležící Ariany se rozezněl smích rozléhající se po okolí jezera. Ariana se za tím zvukem otočila a zamračila se na shromáždění svých kamarádů a Winx. Všichni se smáli, a ač se to někteří z nich snažili zakrýt, nakonec neodolali a přidali se.
Ariana našpulila naoko rozladěně pusu, a pak se její přátelé začali chytat i za břicha, když Ariana začala válet sudy jejich směrem. Elisa a Zefir už se smíchy váleli po zemi, div jim nevytryskly slzy. Někdo je zaslechnout, tak si bude myslet, že všem do jednoho přeskočilo.
"Ale no tak, lidi…" hrála Ariana divadýlko a promluvila mučednickým tónem. Jako by tu musela podstupovat neskutečné zesměšňování. "Myslela jsem si, že se z toho takhle vymotám, ale chyba lávky. Ta stuha je pevná jako ocel, ačkoliv se to nezdá." Zmítala se ze strany na stranu a dělala přitom takové grimasy, za které by se nemusel stydět ani ten nejlepší komik.
Zvuk smíchu nepřestával odeznívat, spíše se zdálo, že sílil každou vteřinou. Dokonce i Winx se málem nedokázaly udržet na nohou
"P-přestaň ne-nebo… to nepřežiju!" povedlo se Elise promluvit, ač jí to dělalo menší potíže. Ze všech se smála nejvíc, ani Zefir jí v tom nedokázal trumfnout. Ten tomu ještě dodal grády, poněvadž začal Elisu lechtat a vážně hrozilo, že se nedožije další minuty.
"Tak se tam jen tak neválejte a pomozte mi se z toho dostat! Aspoň jeden z vás!" Ariana se nicméně smála taky a to i potom, když ji Elliot vyprostil ze zajetí, do něhož se dostala vlastním přičiněním. O pár vteřin později se gymnastická stuha rozzářila jako Slunce samo a stala se opět zlatým znamením ve tvaru komety.
Ředitelka Flora si odkašlala, aby navodila zase pro jednou vážnější atmosféru. "Tak ti, Ariano, děkujeme za perfektní představení, ale zpátky do reality. Je očividné, že samotné ovládnutí vašich zbraní též nebude žádná hračka. Bude to vyžadovat trpělivost a nezlomnou sílu vůle." Otočila se ke Stelle. "Od zítřka budeš s Arianou trénovat i s její zbraní. Je potřeba vypilovat umění boje téměř k dokonalosti, dokud máme čas a Temná Dvojčata neútočí."
Pak se podívala každé víle jednotlivě a hluboce do očí. "Vy ostatní musíte pátrat po svých nejtajnějších tužbách, které i třeba nevědomky odmítáte. Teď už se to nebojím říct, poněvadž je to evidentní…"
Flora se odmlčela a všichni jí viseli na rtech. "Vy jste Vyvolené a jedině vám je určeno Rosalinn a Severinu porazit a možná… je i přivést zpět na stranu Světla. Nic není nemožné, pokud do toho vložíte celé své bytí."
Dívky nad Flořinými slovy uvažovaly - zapůsobily na ně a vnitřně cítili, že to je také klíč k úspěchu: Víra, neoblomnost, odvaha a srdečnost. Pokud mají všechny tyto vlastnosti, nic jim nemůže stát v cestě.
"Pro dnešek už skončíme, jelikož se blíží západ slunce a zítra vás čeká vyučování. Ani na to není radno zapomínat a zanedbávat ho," nabádala Daphne dívky. Ty souhlasně přikývly, ačkoliv by nejraději zítřejší výuku vypustily a celý den prospaly.
Víly i Specialisté se začali sbírat ze země, ale Keiko se k tomu neměla. Upírala pohled na travnatý porost a prsty přejížděla po suché a chladné zemi. Posledních pár vteřin přestala vnímat přítomnost a usilovně nad něčím přemýšlela. A rozhodla se jednat, už nesnesla delší odklady. Vůbec nezaregistrovala, že na ni promlouvá Zoey. Místo ní se zahleděla na Dannyho široká záda, která se pomalu začala vzdalovat. Aniž by to zamýšlela, z ničeho nic vyrazila rukou dopředu a chytila se Dannyho pláště Specialistů.
Danny se rázem zarazil. Nejprve se otočil jen obličejem, a když uviděl, co ho zabrzdilo v chůzi, jeho hlavu následovalo i celé tělo. Keiko v dlani stále svírala jeho plášť, tvář však obrácenou k zemi.
"Keiko…" pronesl Danny zmateně. Víla živlů se neměla k žádné odezvě, jako by snad zase byla proměněná v kámen. Princ Hircanie chtěl prozkoumat výraz její tváře, ale to bylo nemožné, pokud ji od něj měla odvrácenou. Přistoupil k ní a poklekl si hned vedle. "Děje se něco?"
Nebyl sám, kdo se strachoval, dvojici obklopili i ostatní víly. "Keiko, jsi v pořádku?" zeptala se starostlivě Cleo a položila jí konejšivě ruku na rameno.
Keiko se konečně probrala z jakési letargie a promluvila slabým hlasem. "Nic mi není, jen… Mohli byste tu nás dva nechat o samotě?" Tohle prohlášení všechny překvapilo a Dannyho přímo šokovalo. Rozšířily se mu oči a srdce mu začalo tlouct dvakrát rychleji.
"No, jasně, žádný problém. Ale nezůstávejte tu dlouho, jelikož se už ochlazuje a za chvíli to už nebude na venkovní sezení ideální." Ariana pobídla kamarádky, aby se vydaly na Alfeu a vyhověly přání Keiko. Konečně osaměli.
Keiko zvedla pohled od země, kde až do této chvíle spočíval a zpříma se zahleděla Dannymu do očí. Bylo v nich vepsáno tolik emocí a Dannymu by nečinilo potíže se v nich navždy ztratit. Nedokázal uhnout pohledem, Keiko ho k sobě pevně přikovala. Náhlý poryv větru si pohrál s vlasy obou - jako by snad synchronizovaně vlály ve vzduchu.
Keiko se kvůli ledovému závanu zachvěla zimou, až jí na rukou naskákala husí kůže. Objala se pažemi a Danny zahlédl, jak její dlaně září přívětivým žluto oranžovým světlem. Síla ohně…
"Tak předpokládám, že se mnou chceš o něčem mluvit," začal Danny, aby se někam pohnuli, bylo jedno, jakým směrem. Takhle o samotě s Keiko nikdy nebyl. Přemýšlel nad tím, co ji k tomu dohnalo.
"Královna Daphne mě přivedla na jeden nápad, díky kterému bych mohla porozumět tomu, proč zrovna já… Proč si živly zvolily mě a ne někoho jiného." Opět utkvěla na Dannym očima, v nichž se mísila síla s pochybnostmi o sobě samé. "Určitě znáš způsob, jak se se živly spojit a promluvit si s nimi!" Napřímila se a s nadějemi zkoumala Dannyho tvář.
Danny dělal to samé. Nedal na sobě znát jisté zklamání. Nepomyslel by si, že se některá jejich konverzace stočí tímto směrem. Odvrátil pohled a zahleděl se někam mezi stromy. "Ano, jistě. Živly jsou se mnou spojené od mého narození, znamenají pro mě něco posvátného, co nelze nahradit.
V královském paláci, v nejvyšším patře, se nachází komnata zasvěcená samotným živlům. To je jeden způsob a jedno místo, kde můžeš s živly komunikovat. Ale já tam nikdy nebyl, jen rodiče mi o komnatě vyprávěli. Chtějí, abych věděl první poslední… jako korunní princ je to i má povinnost."
Keiko sepjala ruce k sobě a obličej se jí rozzářil radostí. "Pokud to opravdu tak je, pokud bych se skutečně mohla se živly spojit…" Vyskočila na nohy, přičemž Danny ji ihned napodobil. "Musíš mě tam zavést, Danny. Prosím!"
Z tónu jejího hlasu Danny poznal, že tohle je pro ni ohromně důležité a on neměl sebemenší důvod jí to odpírat. Jako vládkyně přírodních sil na to měla plné právo. Proto chápavě přikývl, čímž se obličej Keiko rozzářil snad ještě víc.
"Dobrá, rodiče mi neměli mít námitek, takže se tam zítra můžeme vydat."
"Hned!"
"Cože?"
"Já už to dál nesnesu!" vybuchla Keiko a všechno, co v sobě do té doby potlačovala, chrlila ven. "Ta nejistota, ten pocit bezmoci a toho, že na mě doléhá velká tíha a zodpovědnost… To všechno mě pomalu sžírá zevnitř, a pokud to co nejrychleji nevyřeším, neujistím se… Bojím se, že zítra by už mohlo být pozdě…" Měla slzy na krajíčku a připadala si náhle tak malá a slabá v porovnání s celou Magickou Dimenzí. Klepala se jí kolena, až nakonec vypověděla službu a Keiko se sesula zpátky na zem, objímající se pažemi.
"Keiko!" Danny k ní přiskočil a přitáhl si ji k sobě. Celá se třásla a on se začal bát, že se její slova obav mohou opravdu proměnit v realitu.
"Prosím," hlesla slabě Keiko, přičemž si tvář opřela o Dannyho hruď. Nevěděla proč, ale v jeho objetí se cítila v bezpečí, chráněná před všemi hrozbami. Až později si uvědomila, že se v hloubi duše přála tak setrvat celou věčnost.
"Fajn, pokud nám to projde u ředitelky Flory a dalších, půjdeme okamžitě, ano?" Cítil, jak Keiko jemně přikývla a uvolnila se. A jeho pomocí se Keiko vyšplhala na nohy a zamířila na Alfeu, kde si musela vyprosit menší laskavost, která pro ni ovšem znamená téměř spásu.

Když ředitelka Flora zahlédla vysílenou Keiko a vyslechla, co má na srdci a s jakými obavami se potýká, nezaváhala. Dala Keiko svolení k návštěvě své planety, aby se spojila se živly a vše si vyjasnila. Kamarádky Keiko nedal jinak, než se s ní a Dannym vydají na Hircanii jako jejich doprovod. Jedna za všechny a všechny za jednu. To si mohli dát jako motto, protože se tím řídili každý den a každou vteřinou, kterou spolu strávili.
"Už dlouho se toužím zajet podívat do vašeho království. Proslýchá se totiž, že jedna část planety je tvořena jen vodou, další pouze ohněm a tak dále. A jediná část, kde se kloubí čtyři živly dohromady, je okolí královského paláce!" vyprávěla nadšeně Mikki, ostatní jí bedlivě naslouchali, div nenechávali samým údivem ústa dokořán otevřená.
Danny se jejich výrazům zasmál. "No, jo, to je pravda pravdoucí. Přece jen naše království patří přírodním živlům, ne naopak."
"V tom případě si nedovedu představit tu část planety tvořenou jenom vzduchem… Jak to asi vypadá?" přemýšlela nahlas Elisa a s kamarádkami se pustila do vášnivé debaty a každá vyjevila svou představu o zemi, kde vládne Vzduch.
Mezitím skupina prošla portálem z Alfey do Hircanie. Odsouhlasili, že cestu zpátky pro ně zajistí Ariana, která se sama nabídla. Byla ráda, když pro své blízké mohla něco udělat. Víly s princem Dannym dorazili přímo před bránu královského paláce tyčící se do neskutečných výšek a zářící přírodními barvami, kterým vévodila smaragdová a pískově žlutá. Palác obklopovaly přepychové zahrady s nepřeberným množstvím květeny a zeleně, fontánami, gejzíry a malými vodopády. A mezi tím vším se nacházely lampiony, v nichž vesele tančily malé ohníčky. Vypadalo to jako scéna vystřižená z pohádky.
Princ Danny nezdržoval a ihned dívky vedl do paláce, svého domova. Cestou potkávali služebnictvo, které se hluboce klanělo, až se jejich hlavy skoro dotýkaly podlah.
"Fíha… Připadá mi, jako bys byl nějaký bůh než jenom princ, Danny. Div se nepřetrhnou, jak ti chtějí vzdát úctu," řekla udiveně Cleo a pokaždé, když potkali další a další poddané, nepřestávalo jí to udivovat.
Danny se nad tím pousmál. "Ale oni se neklaní jen mně…" a střelil pohledem po Keiko. Zdálo se, že si to dobře uvědomovala, ale nedala na sobě nic znát.
"Jásně…" prohodila Elisa, "z toho se dá usuzovat, že pro zdejší lidi Keiko představuje něco stejně posvátného jako samotné živly…"
Keiko mlčela. K tomuto tématu se nechtěla vyjadřovat, ba co víc, neměla k tomu vůbec co říct. Teď se soustředila pouze na svůj úkol čekající na ní v nejvyšší komnatě královského paláce. Seskupení procházelo nerušeně chodbami, nikdo jim nekladl odpor a nijak nezastavoval. Hodnou chvíli jim trvalo, než se dostalo na místo, kam měli od začátku namířeno. Stanuli před majestátními dvoukřídlými dveřmi, na nichž byly zobrazené symboly živlů, přičemž vypadaly, jako by byly živé: Moře se vlnilo zpěněnými vlnami, plameny ohně se nezkrotně komíhaly, s větvemi stromů a jejich listím si pohrával vítr.
"Dál už musíš sama," poznamenal princ Danny a jemně postrčil Keiko ke dveřím. "Ničeho se neboj. Běž dovnitř a živly samy k tobě přijdou."
Keiko přikývla a ztěžka polkla. Cítila nervozitu a srdce bilo na poplach. Ale nehodlala vzít ani jeden krok zpátky. Místo toho kráčela ke dveřím, které se po jejím dotekem samy otevřely a pustily ji dovnitř. Následně se s tichým cvaknutím zavřely a Keiko osaměla v místnosti, která téměř postrádala jakékoliv stěny. Prostor byl jenom zastřešen a podpírán pískovcovými sloupy obrostlými zelení a květenou. Prostor mezi sloupy vyplňovala tekoucí voda a uprostřed místnosti plápolal rozžhavený oheň, který nikdy nevyhasl.
"Vida, máme tu vzácnou návštěvu," zazněl prostorem hravý hlas plný veselí a radosti. "Nicméně musím dodat, že jsme tě tu očekávali, Keiko, naše nejmilejší přítelkyně."
Keiko se otáčela kolem dokola, ale stejně nepřišla na to, odkud ten hlas vychází. Snad jako by byl přímo v její hlavě. Avšak nemusela pátrat po tom, komu patří. "Vodo…"
Rázem se před Keiko začal podivně chvět vzduch a přímo před ní se zhmotnila podoba Vzduchu. Pak se k ní přidala i Voda promlouvající oním přívětivým hlasem, když vystoupila z jednoho vodopádu. Zpodobnění Země se spustilo ze střechy tvořené propletenými větvemi a liánami a z ohnivých plamenů vystoupila podoba posledního živlu, Ohně.
Keiko byla zbavena slov. Začátek tohoto osudového setkání ji ohromil. Nervozita a plachost ji zcela opustily, jako by se ocitla ve společnosti svých nejbližších a nejmilejších.

Winx víla AURORA

15. května 2015 v 19:02 | Keiko |  Tvoje Winx


Home, sweet home! ^^

9. května 2015 v 20:13 | Keiko
Ahoja všem! :)

Tak jsem se konečně vrátila z dočasného azylu domů!

Takže jsem se včera vrátila domů. Proběhlo velké vítání se všemi zvířaty, s mým úžasným pokojem, který prostě voní po domově a to mi chybělo ze všeho nejvíc. :) Ale čtyři (!) měsíce tu nikdo neuklízel ( na stropě mám ještě pověšenou vánoční dekoraci :D), takže radši ani nechtějte vědět, jak to tu vypadalo... Jako zapomenuté skladiště... :D Tož jsem tu včera (a ještě i dnes...) poklidila (kuchyň, pokojo-obývák, koupelna) a hned to tu vypadá lépe i mám skvělý pocit z dobře odvedené práce. ^^ Kvůli tomu uklízení jsem nestihla nic nakreslit ani napsat další díl GC...
Zítra jsem si dala za úkol naskenovat všechny obrázky, které jsem do teď musela fotit mobilem. Není jich zrovna málo, takže mi to taky trochu času zabere... :D :)
Plus jsem ještě dnes vymýšlela a vyráběla mamce k zítřejšímu svátku dárek. ^^ Origami kytice, která se mi tak líbí, že bych si ji snad i nechala... :D Plus jsem ještě koupila jednu malou drobnost. A vy taky nezapomeňte zítra na své maminky! :) Tolik toho pro nás dělají, že by měly mít svátek nejenom jednou v roce! ^^
Když nemáte čas něco vyrábět nebo na druhou stranu nemáte peníze na dárek, tak aspoň pomozte maminkám v domácnosti! :) Což já plánuju, protože mám mamču moc, móóóóc ráda. ^^
A pomáhat i po celý rok! :D Ne pouze zítra! ;D

Takže to by prozatím bylo všechno zítra sem akorát přidám ty naskenované obrázky. :) Mějte se pěkně! ^^



XVIII. Neobyčejný čas - část první

2. května 2015 v 12:37 | Keiko |  Příběh Goldix Club





Jasslynin život se vrátil do starých kolejí. Byl opět takový, jaký ho znala, než se záhadně objevila na Alfee, a než se stala součástí vílí party bojující proti zlu. Většinu dní trávila v okolí svého domku, který za dobu její nepřítomnosti neutrpěl žádnou újmu. Ačkoliv ho Rosalinn a Severina podpálily, když chtěly obrat Jasslyn o její magické síly. To mytické bytosti se shromáždili okolo domova své přítelkyně a svou čistou silou ho zachránily. Vše uspořádaly a zařídily tak, aby až se Jasslyn vrátí, mohla bezstarostně žít a nestarat se o budování nového domku.
Jasslyn tohle vše zjistila, když se s ní bytosti přišly opětovně přivítat. Byla s nimi jako jedno tělo, jedna duše, mohla s nimi bez bariér komunikovat a byla vyladěna na jejich myšlenky. Sdíleli spolu každou maličkost - díky tomu je mezi Jasslyn a mytickými tvory nastolena taková harmonie.
Jasslyn jim byla neskonale vděčná. Vůbec si nedovedla představit, co by si bez nich počala. Ale ta největší radost Jasslyn uchvátila, až když zahlédla, jak se ke shromáždění blíží bělostně zářící jednorožec se zlatou hřívou, ohonem a dlouhým třpytivým rohem na čele. Crescendo. Se slzami v očích se k němu rozeběhla a pevně ho objala kolem jeho silného teplého krku. Šeptala mu utěšující slova a hladila láskyplně po hlavě.
Takové štěstí si snad ani nezasloužila. Nechtěla se odsud hnout, v obklopení svých nejbližších přátel se jí podařilo na všechny strasti uplynulých týdnů zapomenout.
Ty se ale ihned vrátily zpátky, jakmile Lore, Pixie květin, vyslovila otázku, která jí neodbytně vyvstávala v mysli. "Proč ses vrátila sem, Jasslyn? Ani jsi holkám nic neřekla a jen tak je opustila… Jako by pro tebe nic neznamenaly…"
Jasslyn se s unaveným výrazem ve tváři zahleděla na Lore. Pátrala v jejím obličeji, jak zareaguje na její odpověď. Po pár vteřinách se odvrátila a její pohled spočinul na ranním svěžím slunci na obloze. "Není to tak, že by pro mě nic neznamenaly… Strávili jsme spolu pár týdnů a přece jsme se skoro vůbec neznali. Já nevím, jak to popsat. Je to jako… jako by mezi mnou a ostatními byla nějaká neviditelná bariéra, která mě nepustila blíž k nim a oni se zase nemohli dostat blíže ke mně," přemítala nahlas.
"Už se nechci angažovat v boji s Temnými Dvojčaty a vším zlem na světě," zněla odhodlaně. Ramena měla napjatá a nehty na rukou se jí zarývaly do kůže. "Moc mytických bytostí není určena k boji - je to bílá magie, která má za úkol mírumilovně pomáhat těm, kteří to potřebují. A navíc… Zlatá znamení a používání zbraní! To už je prostě absurdní! Kdo kdy viděl, aby víly, stvoření Světla a dobra, používaly zbraně?!" Jasslyn by se o tomto tématu dokázala bavit a rozčilovat ještě hodně dlouho, protože jí to připadalo směšné a jako vystřižené ze scifi knihy o mimozemšťanech.
"Pokud je to takhle," přerušila výlev své spřízněné víly Lore, "pak tě chápu, Jasslyn. Ale zmizet beze slova rozloučení mi nepřijde jako dobrý nápad." Vznesla se z větve kaštanu, kde spolu s Jasslyn seděli. Stočila se k ní. "Musím se vrátit na Magix. Pixies z vesnice si už také dělají starosti, kam jsem se poděla."
To Jasslyn trochu zarazilo. Doufala, že tu s ní Lore zůstane a spolu by si mohli užívat života plného radovánek a bez starostí o osud Magické Dimenze. Jenže si uvědomila, jak byla naivní. Nemůže Lore nutit, aby se vzdala svého domova na Magixu a svých přátel.
Seskočila ze stromu a lehce dopadla na zem. "Lore, mohla bys za mě holkám něco vyřídit?"
Pixie květin se na ni usmála a přikývla. "Co máš na srdci, Jasslyn?"
Víla mytických bytostí na okamžik zauvažovala, jaká slova má Keiko a ostatním po Lore poslat. "Řekni holkám, že mě moc mrzí, jak to všechno skončilo. Ráda bych i teď byla po jejich boku, ale… nejde to, nezvládla bych to. Vzkaž jim, že je mám pořád moc ráda a nikdy na ně nezapomenu. A kdyby chtěli, můžou mě přijít navštívit. A dej jim tohle!"
Jasslyn odběhla do domku a ihned se k Lore vrátila a podala jí šest různobarevných šňůrek se šesti různými symboly: Hvězdou, kapkou vody, orlem, motýlem, hudební notou a dvěma trojúhelníky. "Na památku. Ať žádná z nich nezapomene na to, že jsou silnými vílami s neobyčejnými schopnostmi."
Lore si přívěsky prohlédla, a pak je schovala do malé taštičky připevněné na boku k šatům. Přilétla k Jasslyn a dala jí pusu na tvář. "Všechno vyřídím a brzy se tu zase objevím, na to se spolehni!" Váhala, jestli má dodat jednu ze svých myšlenek, a nakonec jí v sobě nedokázala udržet. "Jestli máš zlaté znamení stejně jako Ariana a ostatní… Znamená to, že k nim patříš, Jasslyn." To vyvolalo na Jasslinyně tváři smutný výraz. Kousla se do rtu.
Lore nehodlala žádné ze slov vzít zpátky. Předtím než se rozletěla zpět na svou planetu, vykouzlila své víle ve vlasech krásnou rozkvetlou lilii. Vzlétla vysoko do vzduchu a mávala své víle na rozloučenou, Jasslyn jí to oplácela.
"Měj se tu, Jass!"
S těmito slovy se Lore ztratila Jasslyn z dohledu a pro jednou opět osaměla. Naslouchala tomu blaženému tichu a přírodě. Zamířila do domku pro proutěný košík a s popěvkem na rtech se vydala na sběr bylinek a lesních plodů.

Na Alfee už bylo po vyučování, když Lore dorazila z Mythii na Magix. Ve shluku dívek užívajících si volna hledala Pixie alespoň jednu z těch, které byla určena zpráva od Jasslyn a také památeční přívěsek. Slétla níže nad zem a neustávala v pátrání. Mladé víly se po ní ohlížely a některé z nich nadšeně mávaly a volaly na Lore, ať letí blíže k nim. Lore se na ně zářivě usmívala.
Když nebyla schopná vyhledat ani jednu ze šestice víl se zlatými znameními, přece jen se přiblížila ke skupince dívek horujících o nejnovější módní vlně.
"Promiňte," začala Lore, a tím k sobě připoutala pozornost. Jakmile ji víly spatřily, přestaly klábosit a zvědavě si Pixie prohlížely. "Nevíte, kde bych mohla najít Arianu, Keiko a jejich partu?"
Víla s kudrnatými kadeřemi barvy lila a velkýma světle hnědýma očima vyskočila ze svého místa a ve tváři měla neskutečně radostný výraz. "Pixie! Poslední dobou se tu objevujete často, ale musím říct, že ty jsi ze všech nejkrásnější! Nechceš být mou?"
Lore se rozesmála zvonivým smíchem, načež zavrtěla hlavou. "Je mi líto, ale já už svou spřízněnou vílu mám," řekla pyšným hlasem. "Mohli byste mi odpovědět na mou otázku, prosím?"
"Pokud myslíš princeznu Arianu ze Stareiny a její kamarádky, tak ty jsme viděli, jak jdou spolu s ředitelkou Florou, Winx a královnou Daphne pryč ze školních pozemků," odpověděla víla s krátkými tmavě tyrkysovými vlasy. "Ale kam kontrétně…"
"Já to vím, já je zaslechla!" nahlas se ozvala ona energií naplněná víla, která chtěla Lore za svou Pixie. "Samozřejmě nechtěně, ale slyšela jsem, jak se baví o jezeru Roccaluce. Takže předpokládám, že se odebrali tam."
Lore se rozzářil obličej. Konečně věděla, kde dívky jsou a bez dalších prodlev se k nim mohla rozletět. Což také učinila. Ještě předtím vílám poděkovala, ale než se ztratila úplně z doslechu, neuniklo jí nové téma rozhovoru.
"Všimli jste si, kolik s nimi tráví času? Jako by snad byly lepší než my ostatní."
Dívky souhlasně přikyvovaly.
"Všichni o tom vědí a ptají se, proč tomu tak je. Je sice pravda, že je to skupina víl se silnými schopnostmi, ale proč se jim Winx s Daphne tolik věnují?"
"Mohli bychom se jich na to zeptat. Třeba se s námi o své tajemství podělí, pokud tedy nějaké mají."
Více už se Lořiným uším nedoneslo. Nechala Alfeu i se zvědavými dívkami za sebou a pohledem zalétla k místu, kde se rozkládalo jezero Roccaluce s neobyčejnou flórou a faunou. Netrvalo dlouho a na jeho břehu postřehla skupinu lidí posedávajících na zemi. Lore byla šťastná, že ihned našla, co hledala.
"Holky! Winx!" zavolala z výšky Lore a střemhlav se blížila k jezeru. Těsně nad vodní hladinou let vybrala a s roztaženýma rukama letěla nad vodou. Cíp lehoučkých šatů se ve vodě i tak namočil, ale to vůbec nevadilo.
"Lore!"
Jakmile se Pixie květin dostala ke shromáždění, Ariana i ostatní začaly klást otázky jednu za druhou tak, že Lore nedaly vůbec možnost se vyjádřit. Teprve když Winx mladé víly uklidnily, se Pixie pustila do vyprávění o rozhodnutí Jasslyn a jejích důvodech, které Lore svěřila. Nakonec ze své taštičky vylovila přívěsky a rozdala je tak, aby se do rukou dívkám dostaly správně. Podvědomě tušila, komu který patří.
Víly si jemné přívěsky na barevných šňůrkách pečlivě prohlížely a neměly se ke slovu. Dárek od Jasslyn byl sice darován od srdce, ale její rozhodnutí je rozesmutnilo. Brali ji jako členku jejich party, do které jednoznačně patřila a bez níž to nebude to samé.
"Musíte její přání respektovat. A třeba není konečné, možná nastane den, kdy zatouží být opět po vašem boku," promluvila tiše Daphne. Jí samotnou mrzelo, že se tak silná víla a osobnost v jednom rozhodla stáhnout zpět do ústraní. Ale takový byl život.
"Mně to rozhodně znělo definitivně," odvětila sklesle Keiko. Přejížděla prstem po kapce vody vytesané z akvamarínu. Pak vzala světle tyrkysovou šňůrku do prstů a zavázala si ji okolo krku. Cítila, že jí přívěsek doplňuje a to jí vykouzlilo lehký úsměv. "Ale nebudeme malovat čerta na zeď. V tomhle světě je možné všechno."
"Ale buďme upřímní," promluvila Cleo. "Vždycky byla taková odtažitá a… jiná, ani s ní nebylo snadné komunikovat. Nicméně od prvního dne, co jsme se poznali, se to zlepšilo, ale podle mého názoru, ne dostatečně."
Zoey si povzdechla. "A divíš se tomu? Celou věčnost žila sama mimo lidskou civilizaci, proto je tak asociální. Nemůže se za jeden den začlenit do společnosti a rychle se z toho oklepat." Zoey napodobila Keiko - uvázala si přívěsek od Jasslyn kolem krku.
"Taky souhlasím s tím, že víly a zbraně nejdou dohromady. Ale pokud je tahle spolupráce nutná k dosažení vítězství nad Temnotou, nic jiného nám nezbývá," vyjevila svůj souhlas s vílou mytických bytostí Ariana.
"A právě kvůli tomu jsme tady," připomněla dívkám Flora, proč uspořádali sezení u jezera. "Každá z vás si musí uvědomit, jaké tužby mají vaše srdce a duše. Samozřejmě to nezjistíte jen za jeden den, ale musíte na tom pracovat ve dne v noci."
Elisa se zarazila. "To jako i ve spánku?"
Její poznámka ostatní rozesmála. "Ano, i ve spánku se dá na leccos přijít. Sny vám mohou dát nějakou nápovědu, klíč k vašemu nitru," pronesla prorocky Bloom a mrkla na svou sestru. Vzpomínala na minulost, kdy Daphne byla pouhým astrálním tělem.
"Ano, ano, nemohla bych více souhlasit," přitakala královna Domina. Poté nasadila na tváři vážnější výraz. "Tušíte někdo nebo spíše cítíte, co by mohly být vaše skryté tužby? Něco co si srdce nebo duše žádá?"
"No," začala váhavě Keiko, "Já bych možná věděla… Cítím v sobě takový neklid pokaždé, když se proměním ve vílu přírodních živlů. Do dnešního dne jsem plně nepřijala jejich rozhodnutí a… pořád se tomu bráním…"
"Jestli je to klíč k tvému zlatému znamení…" přiklekla si ke své svěřenkyni Daphne položíc jí ruku na rameno, "nesmíš mít o živlech a ani o sobě pochybnosti."
"Ale-"
"Znám jeden způsob, jak by sis s živly mohla promluvit a zjistit, proč si vyvolily právě tebe." Odvrátila pohled a zahleděla se za záda Keiko. Ta její pohled následovala a spatřila, jak se k nim blíží Specialisté. "A jeden z nich by to mohl vědět taky."
Keiko pohledem vyhledala Dannyho a jejich oči se ihned střetly. Mohl by mi pomoct? Danny je princem Hircanie, tím pádem by měl o živlech vědět první poslední.
Mikki vyběhla naproti Sethovi a vrhla se mu do náruče. Seth se s ní točil kolem dokola a neměl se k zastavení. Z obou čišela euforie.
Setkání Cleo a Graye probíhalo o něco klidněji. Gray si ke své vyvolené přisedl a obemknul ji silnými pažemi. Ostatní z toho dostávali pocit, že už neměl v plánu ji pustit.
Jelikož Specialisté zatím netušili, jak probíhala mise dívek na Lilinari a později na Ronnosu, nejdříve je seznámili se všemi fakty a informacemi o zlatých znameních. K tomu přidali i Jasslynino rozhodnutí o návratu domů, což je hodně překvapilo a rozeběhla se o tom dlouhá diskuze, kterou přerušily až Winx chtějící se zaobírat tím druhým palčivým tématem.
"Netajnější tužby vašeho nitra… To zní zapeklitě složitě," prohodil Ryou sedící vedle Zoey. Když se jeden z nich i jen o milimetr pohnul, letmo se dotkli pažemi. I z toho byl obličej Zoey červený jako zralé rajče.
"Já třeba zase často odmítám fakt, že jsem princeznou," přidala se ke Keiko se svými podezřeními Cleo. "Neberte to špatně! Jsem hrdá, že pocházím ze Zenithu, ale myslím si, že být princeznou je občas nad moje síly a nejraději bych se svého titulu vzdala. Takhle zoufale se cítím jen výjimečně, ale je to intenzivní…"
Ariana bedlivě naslouchala svým kamarádkám. Byla zvědavá, jaké myšlenky se jim honí hlavou ohledně zlatých znamení. A pak přišla na možný důvod, proč i ona není sjednocena se svým nitrem. "Pro mě je zase obtížné akceptovat, že jste si mě zvolili jako vůdkyni. Podle mě jsou tu lepší kandidátky. Taky v sobě kvůli tomu cítím vnitřní rozpolcení."
"Ari, ty jsi na tu pozici rozhodně nejlepší volba," přesvědčovala ji Mikki o rozhodnutí, které padlo už před dlouhými týdny. "Není to kvůli tomu, že jsi princezna nebo protože jsi z nás nejhezčí," mrkla na ni škádlivě, "Ale jsi silná nejen, co se týče tvé moci vesmíru, ale jsi také neuvěřitelně silnou, chytrou a odvážnou holkou! Možná si teď myslíš, že přeháním, ale takhle to vidíme všechny."
Ostatní bez zaváhání přikyvovali a častovali Arianu povzbudivými pohledy plnými podpory a přátelských citů.
Ariana se každé ze svých kamarádek podívala hluboce do očí. Nemohla uvěřit, že při ní všechny stojí tak semknuté a nemají o ní ani jednu pochybnost. Měla chuť se rozbrečet a zorganizovat vřelé skupinové obětí. Opravdu neudržela slzy na uzdě a ty začaly Arianě stékat po tvářích. Ale za takové slzy byla vděčná. To byly slzy štěstí.
Ariana horlivě zakývala hlavou, zatímco si jednou rukou překrývala ústa a druhou si otírala mokré cestičky na tvářích. Nemohla uvěřit tomu, že na Alfee i na Rudé Fontáně našla tak loajální přátele. Opřela se hlavou o Elliotovo rameno. Chtěla si tento okamžik uchovat v paměti. A kdyby měla tu moc, zastavila by na chvíli čas.
V ten moment začalo Arianu pálit místo vedle pupíku. Bolestivě zasykla a přiložila si na břicho dlaň, ale to nijak nepomohlo.
"Ariano, děje se něco?" zeptala se starostlivě Keiko. Zrovna se bavila s Daphne, když koutkem oka zahlédla, jak má Ariana obličej zkřivený bolestí.
"Já nevím…" vysoukala ze sebe Ariana namáhavě. Vyhrnula si tričko nad břicho a všechny do oka praštilo zářící znamení, které jako by pulzovalo. Znenadání se zlaté znamení rozprsklo v třpytivé jiskry, a nezbylo po něm ani památky.
"Zmizelo!" zhrozila se Elisa a nevěřícně pozorovala dění kolem Ariany.
Pak se před vílou vesmíru podivně zachvěl vzduch a objevila se stejná zlatá záře, jakou vydávalo znamení těsně předtím, než zmizelo. Přímo před Arianou se z ničeho zhmotnil předmět v barvách modré a černé. Byla to okouzlující gymnastická stuha. Spadla Arianě přímo do rukou a záře odezněla.
"Je toto, co si myslím, že to je?" vysoukala ze sebe Ariana a nevěřícně si prohlížela záhadnou dlouhou stuhu s vyvedenou hůlkou. Cítila, že v ní proudí nezměrná čistá energie.
Ariana se stala první vílou, která dosáhla sjednocení se svým srdcem a samotnou duší.

☼ Neobyčejná - školní uniformy ☼

1. května 2015 v 13:10 | Keiko |  Keiko Q&A
Zdravím všechny, co sem zavítají a pustí se do přelouskání tohoto článku, který je zase trošku mimo téma blogu. :)
Někteří z vás si možná vzpomínají na to, že se snažím o napsání vlastní knihy, která bude počátkem přibližně pětidílné série (tedy pokud to bude nějaké nakladatelství chtít vydat... :D). A i kdyby ne, tak si to napíšu aspoň pro sebe a pro vás, jelikož už mám ve Wordu v PC napsáno přes 140 stránek a počítám s tím, že jich napíšu tak ještě +- 100. :) Takže ve Wordu bude počet stránek +- 250, ale ve skutečné knize to vychází tak na 370... :) Děj už se pěkně rozjel a každý den mě napadají lepší a lepší varianty nejrůznějších situací... :) :D
No, ten kdy by chtěl přečíst malý úryvek, tak ho najde v rubrice "Keiko Q&A"... :) Je tam i článek, kde je stručně popsán děj. :) <3

No, ale zpátky k tomu, proč se pouštím do psaní tohoto článku. :) Jak už pár z vás ví, hlavním dějištěm v knize je akademie "The Aqua Leaf University" ( nebo College). V jedné z kapitol jsem popsala uniformy, které musí studenti nosit na vyučování, takže jsem se až teď pustila do jejich navrhování. :)
No, a takhle to dopadlo... :) Pokud by se mi podařilo knihu vydat, tak bych chtěla, aby ty návrhy byly otištěné na konci knihy i s portréty hlavních hrdinů, tak jak si je představuju. :) <3



Dlouhé zelené rukávy jsou součástí saka a jsou z průsvitné látky (šifón, organza...), šedá blůzka s krátkými rukávy a jednoduchá sukně nad kolena se závojem ze stejné látky jako rukávy saka. :) A na nich namalované symboly živlů Vody a Země. Tyrkysové podkolenky a kozačky s nízkým podpatkem do půli lýtek. :)




Tyrkysová vesta se světle zelenými lemy s prvkem Země, košile s dlouhými, popřípadě krátkými rukávy a manžetami, klasické tyrkysové kalhoty, na nohavicích s prvkem Vody, černé polobotky. :)



K uniformám také ještě v dívčím případě patří:

Tyrkysový plášť se světle zelenými lemy, zapínaní na knoflík a šňůrku.


V mužském případě k uniformě patří:

Tyrkysový kabát se světle zelenými lemy a zapínáním na přezky. :)


Na plášti a kabátu je našit symbol "The Aqua Leaf College", který vypadá takto:

Jen ještě trošku pozměním barvy. :)


Tak co tomu říkáte? :) Dlouho jsem nic nenavrhovala, takže jsem se zase jednou vrátila k profesi, kterou jsem vystudovala... :D :) Doufám, že se líbí. :) I takovéto obrázky, které si k té knize kreslím, mi pomáhají s dalším psaním a také mi přináší nápady a vylepšení. :) <3