XIX. V plné síle - část první

23. května 2015 v 11:08 | Keiko |  Příběh Goldix Club





Čtyři přírodní síly se zjevily před Keiko a s veškerou svou hrdostí na ni shlížely. Zpodobnily se do čtyř ženských postav zahalených v plamenech, vodě, lehkých obláčcích a stromovém porostu. Všechny byly neskonale půvabné, ať už jim dlouhé kaskády vlasů vlály v povívajícím větru nebo jim šaty tvořené přírodou tancovaly kolem kotníků.
Keiko se živlům ovšem dívala pouze do očí. Nemohla uvěřit tomu, že tu s nimi stojí, ačkoliv s ní byly dvacet čtyři hodin denně v podobě kouzelné síly. Tři ze živlů jí pohled přívětivě opětovaly, usmívaly se na ni, ale poslední živel se na Keiko díval jako by z vrchu a téměř opovržlivě. Země…
"Nejmilejší přítelkyně… trochu přehnané označení, nemyslíš, Naido?" promluvila Země odtažitě, přičemž z Keiko nespouštěla své bystré oči smaragdové jako mech.
"Naido?" podivila se Keiko a uvažovala, s kým to Země mluví. Jako nejmilejší přítelkyní ji nazvala Voda… "Počkat, vy máte jména? Všichni lidé vás nazývají jako Voda, Oheň, Země a Vzduch…"
Ztělesnění vody se jemně zasmálo, až se celé rozvlnilo jako moře. "No, ano, jen málokomu jsou známá naše pravá jména. Ty znají jen ti, které my považujeme za blízké a důvěryhodné." Voda se Keiko mírně poklonila. "Jak už tu zaznělo, mé pravé jméno je Naida."
Z řady živlů dále vystoupil Vzduch. "Mně můžeš říkat Aria." A jako Naida se poklonila.
Keiko z jejich klanění byla celkem rozpačitá a měla sto chutí jim říct, aby toho nechali. To spíš ona by se měla klanět jim. Vždyť tvoří celé království Hircanie a bez nich by tu nebyla žádná planeta. Vládnou nezkrotnými silami, před kterými se krčí i ti nejmocnější čarodějové.
"Enya, jméno mé," promluvil Oheň sálající teplem. Nikoliv spalujícím, ale konejšivým až nostalgickým. Možná vycítila rozpaky Keiko, jelikož jen pokývla hlavou místo klanění. Keiko se usmála od ucha k uchu a v duchu Ohni děkovala.
Nakonec se Keiko otočila k Zemi a uvažovala, jestli i ona prozradí své skutečné jméno. Za těch pár minut byla Keiko schopná říct, že Země ji neuznává jako další tři živly. Ruce měla založené na prsou a dívala se kamsi do dálky, jako by odsud chtěla co nejrychleji zmizet.
Po krátkém tichu, kdy ji hypnotizovali pohledy, si odevzdaně povzdechla a opět se otočila ke Keiko se zamračeným výrazem ve tváři ze stromové kůry, listů a okvětních plátků. "Když to musí být… Mé pravé jméno zní Gaia."
"Naida, Aria, Enya a Gaia…" zopakovala jména živlů Keiko. Přísahala si, že je nikdy nezapomene a navždy je bude uchovávat hluboko ve svém srdci. "To jsou překrásná jména!"
Naida vykouzlila na tváři veselý úsměv. Natáhla se ke Keiko a položila svou dlaň na její hlavu. Jak se Keiko dotkla, projel vílou živlů zvláštní pocit. Nebyl strašidelný, že by jí z něj naskákala husí kůže, ba právě naopak. Cítila se povzneseně.
"Prozradili jsme ti svá skutečná jména. Jistě víš, co to znamená."
Keiko se zadívala Naidě do hlubokých očí barvy oceánu. "Vím to, ale ráda bych to slyšela od vás všech," řekla slabým hlasem. "Nejen to… Chci slyšet pravdu. Proč zrovna já?"
Naida stáhla ruku zpátky a poodstoupila o krok dál. "Opravdu máš stále pochybnosti?"
Keiko bez váhání přikývla a doufala, že se brzy dostanou k jádru věci.
"Není se moc čemu divit, Naido," prohlásila Enya, ztělesnění samotného Ohně. "Sice nemohu mluvit za Keiko ani za jiné smrtelníky, ale evidentně není jednoduché nás přijmout jako součást sama sebe. Navíc teď je to poprvé, kdy jsme se odevzdali do rukou obyčejné dívky, a ne následnici trůnu, jako tomu bylo po mnohá staletí."
"Jistě to musí být matoucí," přisvědčila Aria se zavřenýma očima.
"Ovšemže!" ozvala se Gaia, načež skoro bezradně rozhodila paže do stran. "Copak čekáte, že tahle smrtelnice dokáže ovládnout umění živlů?! Od začátku jsem byla proti, protože mi bylo jasné, že ona nás není hodna!"
Gaiina slova Keiko projela jako ostrá čepel nože zabodávající se přímo do srdce. Její výlev ji překvapil, ohromil a zasel další semínko pochybností. Gaia, Země, Keiko neakceptuje jako její vládkyni a už vůbec ne přítelkyni. Otřáslo jí to. Ostatní tři živly se k ní chovaly mile, ale Země byla přímo ledová a nepřístupná.
Zřejmě to byl důvod, proč měla Keiko s ovládnutím jejího živlu takové potíže. Země ji odmítala.
"Gaio, pořád nechápu, proč jsi tak tvrdohlavá a nezdolná," napomenula svou přítelkyni Aria, načež komnatou zavanul ostřejší poryv větru. Že by se Aria zlobila? "Keiko je jediným smrtelníkem, který v současné době dokáže přírodní živly ovládnout a přijmout je za své. Jako rodinu. A ty to moc dobře víš," dodala po kratičké odmlce.
Gaia si odfrkla, ale už se na Keiko nedívala tak znechuceně jako na začátku.
"Proč jsem jediná…?" odvážila se Keiko znovu promluvit a přerušit tak slovní přestřelku. Ariina slova jí nedala pokoj. Keiko dychtila po odpovědích tak jako nikdy předtím.
Bez jakéhokoliv varování čtyři živly Keiko obklopily tak, že stála ve středu. Zmateně se otáčela ze strany na stranu a zkoumala jejich tváře.
"To proto, Keiko, naše drahá přítelkyně, protože ses narodila v den, kdy my jsme stvořili Hircanii a odevzdali své síly první královně, jež byla jedinečná, a dosud nikdo se jí nevyrovnal." Naida vzala tvář Keiko do své dlaně. "A teď jsi tu ty…"

Princ Danny s kamarádkami Keiko stáli před bránou do komnaty, kde zrovna probíhalo setkání mající moc všechno změnit. Postávali tu tak nejméně hodinu a čekali, kdy se Keiko objeví. Všichni si ji představovali s úsměvem na tváři, se kterým by se na ně vrhla a skupinově je objala.
"To může být na dlouho," prohodil Danny k dívkám a přistoupil blíže ke zdobené bráně. Přiložil ruku na jedno její křídlo a snažil si představit, jak to uvnitř asi vypadá. "My tu můžeme setrvat klidně celé hodiny, ale uvnitř pádí čas úplně jinak."
"Co tím chceš říct?" zeptala se Zoey.
"Jen to že tady venku uběhne hodina, ale vevnitř je to sotva minuta. Je to prostor vymykající se zákonům obyčejného lidského světa. Vládne v něm absolutní moc živlů. Nesmrtelná a životadárná síla."
Elisa se opřela o zeď a povzdechla si. "To jsi mohl říct dřív. Takhle tu můžeme trčet ještě hodně dlouho. Byl jsi někdy uvnitř, Danny?"
Danny se na okamžik ztratil ve svých dávných vzpomínkách. "Ano, v den mého narození, takže si z toho nic nepamatuju. Od té doby jsem tam nikdy nevkročil a mám za to, že ani rodiče tam moc často nechodí. Je to komnata určená hlavně pro živly a jejich vládkyni. A to je teď Keiko."
"Doufám, že tam najde, co hledá," řekla nadějeplně Ariana, načež se protáhla: celé tělo měla ztuhlé z dlouhého sezení na mramorové podlaze překrývající smaragdový hebký koberec. "Zatím bychom mohli někam zajít nebo něco podniknout, ne?"
V ten moment se za zády dívek a Dannym chodbou rozléhaly kroky dvou párů bot. Seskupení se za tím zvukem ohlédlo a dívky překvapily nově příchozí. Urychleně se zvedaly z podlahy, narovnaly záda a na tvářích nasadily přátelské výrazy zároveň prodchnuté respektem a úctou.
Chodbou ke komnatě živlů mířil honosně oblečený pár s korunami na hlavách působící decentním dojmem, ač bylo i z dálky poznat, jak jsou přepychové. Král a královna Hircanie.
Jakmile se zastavili před Dannym a dívkami, všech pět víl se jim hluboce uklonilo a princ Danny též vzdal svým rodičům úctu pokývnutím.
Panovníci království Hircania vypadaly na první pohled velice mile, ale přitom přísně a spravedlivě. Královna byla zavěšená do svého druha a lehce se usmívala. Přejížděla shromáždění bystrýma očima, kterým nic neuniklo. Král se tvářil přísněji, ale na rtech mu též pohrával náznak úsměvu.
"Danieli, to že jsi přijel na návštěvu, jsme se dozvěděli od služebnictva. Nemyslíš, že by bylo vhodné, aby ses nejprve ohlásil nám?" řekla královna káravým hlasem a propalovala svého syna tvrdým pohledem.
"Daniel? Kdo je to?" vynořily se otazníky Mikki v hlavě, než jí to Danny vysvětlil.
"Mikki, na to by dokázal přijít i ten nejprimitivnější člověk v Magické Dimenzi," zavrtěla Cleo hlavou ze strany na stranu, div se za Mikki nestyděla.
Danny se rozesmál a vesele na své společnice mrkl. "Daniel je moje jméno, ale říkají mi tak jenom tady páni rodiče, nikdo jiný."
"Neodvádějte Danielovu pozornost od mého dotazu, děvčata," napomenula je královna a čekala na Dannyho vyjádření, proč se o jeho příchodu museli dozvědět od služebných.
Danny si odevzdaně povzdechl. Občas mu vadilo, že s ním rodiče zachází jako s desetiletým dítětem. Ještě ke všemu před lidmi. "Měl jsem to v plánu, ale musel jsem vykonat daleko naléhavější úkon." Poukázal k bráně do komnaty, v níž Keiko zmizela. "Víla živlů je uvnitř a právě s nimi komunikuje."
Zdálo se, že to ani jednoho z panovníků nepřekvapilo tak, jak princ Danny očekával.
"Dříve či později se to mělo stát, tak jako tak," pronesl král hypnotizující bránu do prostoru náležejícího živlům. "Hádám, že se ještě plně nesmířila se svou rolí, je to tak?"
Danny přikývl a obrátil svou pozornost k dvoukřídlé bráně jako jeho otec. Přál si, aby měl schopnost vidět skrze zdi. Tak by mohl mít přehled o tom, co se děje uvnitř místnosti.
"Můžeme jen doufat, že setkání se živly dopadne zdárně, abychom mohli být klidnější a plně Keiko důvěřovat."
"Já už jí naplno věřím teď a nehodlám v tom přestat. Nikdy." Dannyho prohlášení znělo definitivně a skutečně z něj čišela víra. Neoblomná víra v jednu jedinou dívku.
Král Hircanie se najednou hlasitě rozesmál a poplácával svého syna po rameni, až se Dannymu podlamovaly nohy. Takovou sílu v sobě král soustřeďoval. "Ale, ale, copak to slyším, Danieli…?"
Než se stačila rozproudit debata mezi rodinnými příslušníky, chodbou zaznívalo další dunění kroků. Tentokráte někdo opravdu spěchal. Všichni se zvědavě otočili za příchozím, jímž byl člen královského služebnictva. Jakmile zahlédl královský pár, zpomalil a zastavil se, aby mohl nabrat dech.
"Děje se něco?" vznesla dotaz královna a přiblížila se ke sluhovi s mohutnou postavou, velice přitažlivým obličejem s temně modrýma očima a kšticí vlnitých ebenových vlasů. "Tak mluv!"
"Ano, vaše veličenstvo," vydal ze sebe sluha, jenž stále lapal po dechu, aby královně mohl vyjevit, čeho byl svědkem. "Svět venku se naprosto zbláznil! Živly si dělají, co chtějí a řádí všude, kde se jim zlíbí! Jediné útočiště před nimi skýtá právě královský palác!"
"To snad ne!" zhrozili se král s královnou najednou. Král se rozeběhl směrem k zahradám, královna mu byla v patách, sluha je též následoval. Vypadalo to, jako by se třásl strachem.
Princ Danny a víly na sebe nenechali dlouho čekat a pádili v králových stopách.
"Myslíš, že to má něco společného s…" naznačila Cleo běžící vedle Dannyho, na jehož tváři se zračilo zděšení.
"Je možné, že živly vystavují Keiko jakési zkoušce a to je příčinou, proč tak zdivočely."
Mladé víly v závěsu za Dannym dohnaly královský pár stojící na okraji zahrad obklopující palác kolem dokola. Bylo vidět, že sluha nepřeháněl.
Na volném prostranství řádil vítr silově se blížící uragánu. Ze země vytrhával keře, dokonce i kořeny statných stromů a pohrával se s nimi, jak se mu zlíbilo. Jako by to všechno byly jen papíroví draci. Na jedné straně se divoce zmítal rozsáhlý oheň spalující všechno, co měl v dosahu, a voda vymílala půdu a páchala hotové povodně splachující neživé věci stejně jako lidi. Silné větve stromů a popínavé liány popadávaly do svých spárů cokoliv, co se namanulo a vymršťovaly vše do vzduchu a do dálky. Bylo to peklo a obyvatelé Hircanie v něm uvěznění se museli neustále vyhýbat nezkrotným živlům snad toužícím po krveprolití.
"Ne!" vykřikla Elisa, přitiskla si ruce na ústa a její hrůzou vytřeštěné oči se začínaly zalévat slzami. "To je naprostá zkáza!"
"Naše království!" zaúpěla královna, jejíž výraz přesně kopíroval Elisin. Král ji popadl a přitiskl ji pevně na svou hruď.
"Musíme něco udělat, jinak z Hircanie nezbude zhola nic! Co to má zatraceně znamenat?!" zahřměl král, ale i tak bylo obtížné ho zaslechnout, přes skučení vichru.
"Nemůžeme tady jen tak stát a čekat, až se živly uklidní! To už by taky mohlo být pozdě!" Zoey se třásla strachem, ale nehodlala se jen dívat, jak živly pustoší své vlastní království. "S našimi silami bychom dokázali pomoct!"
Ariana postoupila dopředu a nedbala na to, že ji vítr šlehá do tváře jako bič. "Zoey má pravdu. Jsme víly a je naší povinností chránit lid Magické Dimenze! Musíme to aspoň zkusit!" Obrátila se čelem ke svým kamarádkám. Jakmile zahlédli a vycítili Arianino odhodlání, přikývli a připravili se na proměnu.
Danny však jejich úsilí mírnil. "Počkejte! Co chcete dělat v té spoušti?! Je to moc nebezpečné!" Avšak i on sám už v ruce svíral dlouhý meč Specialistů. Podvědomě tušil, že by je stejně nedokázal přemluvit. Ale za pokus nic nedal.
"Šetři si dech, Danny, a koukej se k nám přidat!" zavelela Ariana.
Kolem dívek se objevilo oslnivé barevné spektrum, jež je do sebe pohltilo a v jehož víru se dívky proměnily do svých vílích podob. Rázem tu stáli ve své plné síle a připravené splnit poslání známé každé víle ve vesmíru.
"Dobrá, ale opatrně, jasné? Tohle není hra!" varoval dívky Danny. Pak stiskl jedno tlačítko na náramku Specialistů a přímo před ním se zhmotnil jakýsi technicky vyspělý létající talíř. Naskočil na něj a vyrazil ven. Také nehodlal nechat obyvatele království na holičkách.
"Danieli!" zavolala za ním královna, ale bylo to marné. "Snad ví, co dělá," řekla se stopou obav v hlase.
Potom Cleo pozvedla ruce do vzduchu a její dlaně začaly vydávat neonově zelenou záři. "Zkusím vytvořit bariéru chránící všechno, co je uvnitř ní!" prohlásila a následně neohroženě zvolala kouzlo. "Elektromagnetická bariéra!"
"Pomůžu ti!" přidala se ke kamarádce Mikki a v činění ji napodobila, jen kouzlo vyřkla jiné. "Štít lva!" Z prstů Mikki se do okolí rozprskla sprška magie vytvářející štít připomínající krále zvířat.
Mezitím Ariana, Elisa a Zoey vyletěli z bezpečí paláce a každého, koho našli, odvedli k přístřeší, kde je utěšoval královský pár, který i svou přítomností nastoloval potřebný klid.
Ariana zahlédla jednoho člověka blízko ohnivých plamenů. Bez bázně se k místu rozletěla, ač její malá křídla měla hodně práce s tím udržet vílu vesmíru ve vzduchu.
"Stříbrný závoj Luny!" zvolala Ariana. Její kouzlo oddálilo plameny do ústraní, a tak mohla zachránit další lidský život.
I její kamarádky se činily, seč mohly a Danny se překonával. I bez magických sil si věděl rady a pro mnohé se stal hrdinou.
Lítý boj s přírodními živly nadále pokračoval. Neustával.
"Harmonie akordů!"
"Energie světla!"
"Laserové paprsky!"
"Jak dlouho to ještě potrvá? Dochází mi síla! Jak duševní tak fyzická a magická!" postěžovala si Mikki opírající se vysíleně o kolena.
Na to nikdo neměl odpověď. Až na jednu dívku…
"To by stačilo!" Zničehonic přiletěla Keiko směrem od nejvyšší věže proměněná ve své vílí podobě. Vlasy jí vlály v divokém větru. Byla stejná, a přece jako by se v ní něco změnilo. Zastavila se ve vzduchu, rozpřáhla paže a zavřela oči.
Jako mávnutím kouzelného proutku se čtyři živly uklidnily a dávaly do pořádku vše, co napáchaly. V momentě to vypadalo, jako by se vše stalo jen ve snu. Ale Keiko s úsměvem na tváři věděla, že je to realita. Realita, jíž by nevyměnila za nic na světě.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Vája Vája | E-mail | Web | 23. května 2015 v 11:28 | Reagovat

Wow už se nemůžu dočkat pokračování ;-)

2 Laura Laura | 23. května 2015 v 12:16 | Reagovat

[1]: Přesně

3 Ayaka Ayaka | 23. května 2015 v 13:01 | Reagovat

Nej!!!

4 Mia Mia | 23. května 2015 v 17:07 | Reagovat

Supe skvělý ;}

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama