XVIII. Neobyčejný čas - část druhá

17. května 2015 v 19:16 | Keiko |  Příběh Goldix Club






Shromáždění Winx, jejich svěřenkyň a Specialistů si hovělo na břehu jezera Roccaluce v blízkosti Alfey, akademii pro víly. Právě před malým okamžikem dosáhla Ariana, víla vesmíru, sjednocení se svou duší a srdcem. V důsledku toho se zlaté znamení na jejím těle proměnilo ve zbraň stvořenou samotným Světlem. I když byla Arianina gymnastická stuha vyvedená v černé, odstínech modré a namátkou i žluté barvě, zářila do všech stran a vyluzovala příjemné teplo do Arianiných dlaní. Klouzala prsty po stuze z neuvěřitelně jemné látky - jako by snad byla utkaná z pavučiny. Ariana v ruce pevně sevřela hůlku. Ani nemohla popsat, jaké emoce jí teď kolovaly celou bytostí.
"Páni," hlesla obdivně Mikki a přisunula se blíže ke kamarádce. "Vypadá vážně nádherně. A s tímhle máš vyrukovat proti nepřátelské armádě Temných Dvojčat?" V jejím hlase zazněla pochybnost
"Říká se, že nemáš soudit knihu podle obalu. A první dojem bývá často také klamným," řekla profesorským hlasem Stella, což se jí moc nepodobalo.
"Jasně…" odvětila polohlasně Mikki, načež se natáhla po gymnastické stuze. Jakmile se jí ale dotkla… "Au!" Stáhla rychle ruku zpátky a začala si třít dlaň. "Popálilo mě to!" Nevěřícně klouzala pohledem ze stuhy zpátky ke své ruce, které krapet zčervenala.
"Cože? Vždyť vůbec nesálá horkem. Teda cítím mírnou hřejivost, ale to je asi tak všechno," podivovala se Ariana.
Elliot sedící vedle víly vesmíru napodobil Mikki a pomalu přibližoval ruku k látce. A když se jí dotkl… "Já taky nic necítím. Nezdálo se ti to?" Elliot opatrně přejížděl prsty po stuze, až se náhle nechtěně dotkl Arianiných prstů. Rychle ucukl a oběma se nahrnula krev do tváří. Krátce na sebe pohlédli, aby se potom blesku rychle odvrátili.
Mikki zasykla. "To mi rozum nebere. Stuhy ses dotkl a zhola nic se ti nestalo. Já se jí dotkla a z toho střetu jsem si odnesla šrám na ruce." Aby všem dokázala, že se jí to jen nezdálo, ukázala jim poraněnou dlaň. "Skoro nic to není, ale šok to byl."
"Možná se své zbraně smí dotýkat pouze Ariana a… no, třeba ten, kdo je jí souzen," zašeptala Bloom Daphne do ucha, aby ji nikdo neslyšel. Obě se spiklenecky zachichotaly.
"To je velice pravděpodobné," přitakala Daphne s úsměvem na rtech.
Ariana se zvedla ze země, poodešla kousek stranou, v ruce třímající gymnastickou stuhu. Chtěla si vyzkoušet, jak vlastně funguje. Sice nikdy neholdovala sportovní gymnastice a s tímhle nářadím se dnes setkala prvně, ale někdy začít musí. Mávla rukou, v níž držela hůlku a na to se stuha ve vzduchu zavlnila v nespočetných kaskádách. To Arianu uchvátilo. Na tváři se jí usadil rozpustilý výraz a započala tančit, skákat a dělat piruety, až se po chvilce do stuhy zamotala.
"Aj!" Než stačila nabrat ztracenou rovnováhu, už se poroučela k zemi, zabalená v hedvábné stuze jako v kukle.
Nejprve nastalo ticho, které přerušovalo jen ševelení větru v korunách stromů a radostné cvrlikání ptáků. Znělo to, jako by se Arianě smáli a výsostně se bavili. Což nebylo daleko od pravdy, jelikož napravo od ležící Ariany se rozezněl smích rozléhající se po okolí jezera. Ariana se za tím zvukem otočila a zamračila se na shromáždění svých kamarádů a Winx. Všichni se smáli, a ač se to někteří z nich snažili zakrýt, nakonec neodolali a přidali se.
Ariana našpulila naoko rozladěně pusu, a pak se její přátelé začali chytat i za břicha, když Ariana začala válet sudy jejich směrem. Elisa a Zefir už se smíchy váleli po zemi, div jim nevytryskly slzy. Někdo je zaslechnout, tak si bude myslet, že všem do jednoho přeskočilo.
"Ale no tak, lidi…" hrála Ariana divadýlko a promluvila mučednickým tónem. Jako by tu musela podstupovat neskutečné zesměšňování. "Myslela jsem si, že se z toho takhle vymotám, ale chyba lávky. Ta stuha je pevná jako ocel, ačkoliv se to nezdá." Zmítala se ze strany na stranu a dělala přitom takové grimasy, za které by se nemusel stydět ani ten nejlepší komik.
Zvuk smíchu nepřestával odeznívat, spíše se zdálo, že sílil každou vteřinou. Dokonce i Winx se málem nedokázaly udržet na nohou
"P-přestaň ne-nebo… to nepřežiju!" povedlo se Elise promluvit, ač jí to dělalo menší potíže. Ze všech se smála nejvíc, ani Zefir jí v tom nedokázal trumfnout. Ten tomu ještě dodal grády, poněvadž začal Elisu lechtat a vážně hrozilo, že se nedožije další minuty.
"Tak se tam jen tak neválejte a pomozte mi se z toho dostat! Aspoň jeden z vás!" Ariana se nicméně smála taky a to i potom, když ji Elliot vyprostil ze zajetí, do něhož se dostala vlastním přičiněním. O pár vteřin později se gymnastická stuha rozzářila jako Slunce samo a stala se opět zlatým znamením ve tvaru komety.
Ředitelka Flora si odkašlala, aby navodila zase pro jednou vážnější atmosféru. "Tak ti, Ariano, děkujeme za perfektní představení, ale zpátky do reality. Je očividné, že samotné ovládnutí vašich zbraní též nebude žádná hračka. Bude to vyžadovat trpělivost a nezlomnou sílu vůle." Otočila se ke Stelle. "Od zítřka budeš s Arianou trénovat i s její zbraní. Je potřeba vypilovat umění boje téměř k dokonalosti, dokud máme čas a Temná Dvojčata neútočí."
Pak se podívala každé víle jednotlivě a hluboce do očí. "Vy ostatní musíte pátrat po svých nejtajnějších tužbách, které i třeba nevědomky odmítáte. Teď už se to nebojím říct, poněvadž je to evidentní…"
Flora se odmlčela a všichni jí viseli na rtech. "Vy jste Vyvolené a jedině vám je určeno Rosalinn a Severinu porazit a možná… je i přivést zpět na stranu Světla. Nic není nemožné, pokud do toho vložíte celé své bytí."
Dívky nad Flořinými slovy uvažovaly - zapůsobily na ně a vnitřně cítili, že to je také klíč k úspěchu: Víra, neoblomnost, odvaha a srdečnost. Pokud mají všechny tyto vlastnosti, nic jim nemůže stát v cestě.
"Pro dnešek už skončíme, jelikož se blíží západ slunce a zítra vás čeká vyučování. Ani na to není radno zapomínat a zanedbávat ho," nabádala Daphne dívky. Ty souhlasně přikývly, ačkoliv by nejraději zítřejší výuku vypustily a celý den prospaly.
Víly i Specialisté se začali sbírat ze země, ale Keiko se k tomu neměla. Upírala pohled na travnatý porost a prsty přejížděla po suché a chladné zemi. Posledních pár vteřin přestala vnímat přítomnost a usilovně nad něčím přemýšlela. A rozhodla se jednat, už nesnesla delší odklady. Vůbec nezaregistrovala, že na ni promlouvá Zoey. Místo ní se zahleděla na Dannyho široká záda, která se pomalu začala vzdalovat. Aniž by to zamýšlela, z ničeho nic vyrazila rukou dopředu a chytila se Dannyho pláště Specialistů.
Danny se rázem zarazil. Nejprve se otočil jen obličejem, a když uviděl, co ho zabrzdilo v chůzi, jeho hlavu následovalo i celé tělo. Keiko v dlani stále svírala jeho plášť, tvář však obrácenou k zemi.
"Keiko…" pronesl Danny zmateně. Víla živlů se neměla k žádné odezvě, jako by snad zase byla proměněná v kámen. Princ Hircanie chtěl prozkoumat výraz její tváře, ale to bylo nemožné, pokud ji od něj měla odvrácenou. Přistoupil k ní a poklekl si hned vedle. "Děje se něco?"
Nebyl sám, kdo se strachoval, dvojici obklopili i ostatní víly. "Keiko, jsi v pořádku?" zeptala se starostlivě Cleo a položila jí konejšivě ruku na rameno.
Keiko se konečně probrala z jakési letargie a promluvila slabým hlasem. "Nic mi není, jen… Mohli byste tu nás dva nechat o samotě?" Tohle prohlášení všechny překvapilo a Dannyho přímo šokovalo. Rozšířily se mu oči a srdce mu začalo tlouct dvakrát rychleji.
"No, jasně, žádný problém. Ale nezůstávejte tu dlouho, jelikož se už ochlazuje a za chvíli to už nebude na venkovní sezení ideální." Ariana pobídla kamarádky, aby se vydaly na Alfeu a vyhověly přání Keiko. Konečně osaměli.
Keiko zvedla pohled od země, kde až do této chvíle spočíval a zpříma se zahleděla Dannymu do očí. Bylo v nich vepsáno tolik emocí a Dannymu by nečinilo potíže se v nich navždy ztratit. Nedokázal uhnout pohledem, Keiko ho k sobě pevně přikovala. Náhlý poryv větru si pohrál s vlasy obou - jako by snad synchronizovaně vlály ve vzduchu.
Keiko se kvůli ledovému závanu zachvěla zimou, až jí na rukou naskákala husí kůže. Objala se pažemi a Danny zahlédl, jak její dlaně září přívětivým žluto oranžovým světlem. Síla ohně…
"Tak předpokládám, že se mnou chceš o něčem mluvit," začal Danny, aby se někam pohnuli, bylo jedno, jakým směrem. Takhle o samotě s Keiko nikdy nebyl. Přemýšlel nad tím, co ji k tomu dohnalo.
"Královna Daphne mě přivedla na jeden nápad, díky kterému bych mohla porozumět tomu, proč zrovna já… Proč si živly zvolily mě a ne někoho jiného." Opět utkvěla na Dannym očima, v nichž se mísila síla s pochybnostmi o sobě samé. "Určitě znáš způsob, jak se se živly spojit a promluvit si s nimi!" Napřímila se a s nadějemi zkoumala Dannyho tvář.
Danny dělal to samé. Nedal na sobě znát jisté zklamání. Nepomyslel by si, že se některá jejich konverzace stočí tímto směrem. Odvrátil pohled a zahleděl se někam mezi stromy. "Ano, jistě. Živly jsou se mnou spojené od mého narození, znamenají pro mě něco posvátného, co nelze nahradit.
V královském paláci, v nejvyšším patře, se nachází komnata zasvěcená samotným živlům. To je jeden způsob a jedno místo, kde můžeš s živly komunikovat. Ale já tam nikdy nebyl, jen rodiče mi o komnatě vyprávěli. Chtějí, abych věděl první poslední… jako korunní princ je to i má povinnost."
Keiko sepjala ruce k sobě a obličej se jí rozzářil radostí. "Pokud to opravdu tak je, pokud bych se skutečně mohla se živly spojit…" Vyskočila na nohy, přičemž Danny ji ihned napodobil. "Musíš mě tam zavést, Danny. Prosím!"
Z tónu jejího hlasu Danny poznal, že tohle je pro ni ohromně důležité a on neměl sebemenší důvod jí to odpírat. Jako vládkyně přírodních sil na to měla plné právo. Proto chápavě přikývl, čímž se obličej Keiko rozzářil snad ještě víc.
"Dobrá, rodiče mi neměli mít námitek, takže se tam zítra můžeme vydat."
"Hned!"
"Cože?"
"Já už to dál nesnesu!" vybuchla Keiko a všechno, co v sobě do té doby potlačovala, chrlila ven. "Ta nejistota, ten pocit bezmoci a toho, že na mě doléhá velká tíha a zodpovědnost… To všechno mě pomalu sžírá zevnitř, a pokud to co nejrychleji nevyřeším, neujistím se… Bojím se, že zítra by už mohlo být pozdě…" Měla slzy na krajíčku a připadala si náhle tak malá a slabá v porovnání s celou Magickou Dimenzí. Klepala se jí kolena, až nakonec vypověděla službu a Keiko se sesula zpátky na zem, objímající se pažemi.
"Keiko!" Danny k ní přiskočil a přitáhl si ji k sobě. Celá se třásla a on se začal bát, že se její slova obav mohou opravdu proměnit v realitu.
"Prosím," hlesla slabě Keiko, přičemž si tvář opřela o Dannyho hruď. Nevěděla proč, ale v jeho objetí se cítila v bezpečí, chráněná před všemi hrozbami. Až později si uvědomila, že se v hloubi duše přála tak setrvat celou věčnost.
"Fajn, pokud nám to projde u ředitelky Flory a dalších, půjdeme okamžitě, ano?" Cítil, jak Keiko jemně přikývla a uvolnila se. A jeho pomocí se Keiko vyšplhala na nohy a zamířila na Alfeu, kde si musela vyprosit menší laskavost, která pro ni ovšem znamená téměř spásu.

Když ředitelka Flora zahlédla vysílenou Keiko a vyslechla, co má na srdci a s jakými obavami se potýká, nezaváhala. Dala Keiko svolení k návštěvě své planety, aby se spojila se živly a vše si vyjasnila. Kamarádky Keiko nedal jinak, než se s ní a Dannym vydají na Hircanii jako jejich doprovod. Jedna za všechny a všechny za jednu. To si mohli dát jako motto, protože se tím řídili každý den a každou vteřinou, kterou spolu strávili.
"Už dlouho se toužím zajet podívat do vašeho království. Proslýchá se totiž, že jedna část planety je tvořena jen vodou, další pouze ohněm a tak dále. A jediná část, kde se kloubí čtyři živly dohromady, je okolí královského paláce!" vyprávěla nadšeně Mikki, ostatní jí bedlivě naslouchali, div nenechávali samým údivem ústa dokořán otevřená.
Danny se jejich výrazům zasmál. "No, jo, to je pravda pravdoucí. Přece jen naše království patří přírodním živlům, ne naopak."
"V tom případě si nedovedu představit tu část planety tvořenou jenom vzduchem… Jak to asi vypadá?" přemýšlela nahlas Elisa a s kamarádkami se pustila do vášnivé debaty a každá vyjevila svou představu o zemi, kde vládne Vzduch.
Mezitím skupina prošla portálem z Alfey do Hircanie. Odsouhlasili, že cestu zpátky pro ně zajistí Ariana, která se sama nabídla. Byla ráda, když pro své blízké mohla něco udělat. Víly s princem Dannym dorazili přímo před bránu královského paláce tyčící se do neskutečných výšek a zářící přírodními barvami, kterým vévodila smaragdová a pískově žlutá. Palác obklopovaly přepychové zahrady s nepřeberným množstvím květeny a zeleně, fontánami, gejzíry a malými vodopády. A mezi tím vším se nacházely lampiony, v nichž vesele tančily malé ohníčky. Vypadalo to jako scéna vystřižená z pohádky.
Princ Danny nezdržoval a ihned dívky vedl do paláce, svého domova. Cestou potkávali služebnictvo, které se hluboce klanělo, až se jejich hlavy skoro dotýkaly podlah.
"Fíha… Připadá mi, jako bys byl nějaký bůh než jenom princ, Danny. Div se nepřetrhnou, jak ti chtějí vzdát úctu," řekla udiveně Cleo a pokaždé, když potkali další a další poddané, nepřestávalo jí to udivovat.
Danny se nad tím pousmál. "Ale oni se neklaní jen mně…" a střelil pohledem po Keiko. Zdálo se, že si to dobře uvědomovala, ale nedala na sobě nic znát.
"Jásně…" prohodila Elisa, "z toho se dá usuzovat, že pro zdejší lidi Keiko představuje něco stejně posvátného jako samotné živly…"
Keiko mlčela. K tomuto tématu se nechtěla vyjadřovat, ba co víc, neměla k tomu vůbec co říct. Teď se soustředila pouze na svůj úkol čekající na ní v nejvyšší komnatě královského paláce. Seskupení procházelo nerušeně chodbami, nikdo jim nekladl odpor a nijak nezastavoval. Hodnou chvíli jim trvalo, než se dostalo na místo, kam měli od začátku namířeno. Stanuli před majestátními dvoukřídlými dveřmi, na nichž byly zobrazené symboly živlů, přičemž vypadaly, jako by byly živé: Moře se vlnilo zpěněnými vlnami, plameny ohně se nezkrotně komíhaly, s větvemi stromů a jejich listím si pohrával vítr.
"Dál už musíš sama," poznamenal princ Danny a jemně postrčil Keiko ke dveřím. "Ničeho se neboj. Běž dovnitř a živly samy k tobě přijdou."
Keiko přikývla a ztěžka polkla. Cítila nervozitu a srdce bilo na poplach. Ale nehodlala vzít ani jeden krok zpátky. Místo toho kráčela ke dveřím, které se po jejím dotekem samy otevřely a pustily ji dovnitř. Následně se s tichým cvaknutím zavřely a Keiko osaměla v místnosti, která téměř postrádala jakékoliv stěny. Prostor byl jenom zastřešen a podpírán pískovcovými sloupy obrostlými zelení a květenou. Prostor mezi sloupy vyplňovala tekoucí voda a uprostřed místnosti plápolal rozžhavený oheň, který nikdy nevyhasl.
"Vida, máme tu vzácnou návštěvu," zazněl prostorem hravý hlas plný veselí a radosti. "Nicméně musím dodat, že jsme tě tu očekávali, Keiko, naše nejmilejší přítelkyně."
Keiko se otáčela kolem dokola, ale stejně nepřišla na to, odkud ten hlas vychází. Snad jako by byl přímo v její hlavě. Avšak nemusela pátrat po tom, komu patří. "Vodo…"
Rázem se před Keiko začal podivně chvět vzduch a přímo před ní se zhmotnila podoba Vzduchu. Pak se k ní přidala i Voda promlouvající oním přívětivým hlasem, když vystoupila z jednoho vodopádu. Zpodobnění Země se spustilo ze střechy tvořené propletenými větvemi a liánami a z ohnivých plamenů vystoupila podoba posledního živlu, Ohně.
Keiko byla zbavena slov. Začátek tohoto osudového setkání ji ohromil. Nervozita a plachost ji zcela opustily, jako by se ocitla ve společnosti svých nejbližších a nejmilejších.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Mia Mia | 17. května 2015 v 20:11 | Reagovat

Awesome ;)

2 Stella Stella | 18. května 2015 v 15:43 | Reagovat

Dalšííí díl. Je to čím dál tím víc napínavější :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama