Červen 2015

Nepravidelná aktivita na blogu

25. června 2015 v 17:31 | Keiko
Ahoja! :)

Chtěla jsem vám jen napsat a upozornit na jednu věc, takže k ní rovnou přejdu... :) :D
Po téměř pěti a půl měsících, kdy jsem si léčila zlámaný kotník, se vracím do normálního života... Konečně. :D Netrvalo dlouho a našla jsem si práci v chovatelských potřebách. Kvůli tomu bude má aktivita na blogu omezená a nepravidelná, jelikož pracovní dobu mám stanovenou většinou od rána do večera, tři dny za sebou, přičemž pak mám třebas i čtyři dny volna... :)
Takže pro to, prosím, mějte pochopení a nezlobte se, pokud sem po nějakou dobu nic nepřidám. :) A já se zase budu snažit ve dnech volna věnovat vašim vílám, strážkyním a příběhu GC. ^^

Vaše...


Winx víla SANDRA

16. června 2015 v 12:44 | Keiko |  Tvoje Winx

XX. Předzvěst bouře s krupobitím - část první

13. června 2015 v 10:38 | Keiko |  Příběh Goldix Club




Příštího dne se studentky na Alfee probouzely do slunečného rána zpříjemňující jim vstávání a následné hodiny strávené v učebnách akademie. Za doprovodu slunečních paprsků venku povíval lehký vánek laskající tváře každého, kdo si přivstal a vydal se před vyučováním na čerstvý vzduch. Stromy, zvířata i květiny vítali začátek dalšího neméně zajímavého dne.
V jídelně panoval čilý ruch a místnost byla naplněna hlaholem a smíchem mladých dívek. Stoly byly přeplněné tácy, talíři i džbány toho nejlepšího, co si mohli představit. Už jen při tom pohledu se jednomu začaly sbíhat sliny. To vše dohromady vytvářelo příjemnou atmosféru, v níž se každý cítil uvolněně a sršel veselím.
"Čas snídaně, čas bohů!" prohlásila radostně Zoey, když přitančila k jednomu z dlouhých stolů a přisedla se ke své spolubydlící. "Mám hlad jako vlk. Ten včerejší trénink mi dal pěkně zabrat, ale to mi bohatě vynahradí stůl plný dobrot!" Hned nato jí zakručelo v žaludku. Bez dalšího zdržování popadla do ruky talíř a naložila si na něj od všeho trochu.
Mikki nad apetitem své kamarádky jen zakroutila hlavou. "Hele, aby ti potom nebylo špatně… Takhle se přecpávat hned po ránu…" řekla nevěřícně a sama si nabrala plnou lžíci cereálií s želé.
"Co ty víš, třeba je to její záměr…" uchechtla se Ariana. Ukousla si vafle a pokračovala: "Přecpe se, bude jí špatně od žaludku a uleje ze z dnešního vyučování."
Zoey se mezi hltavými sousty nadechla k protestům. "Tak to není pravda, ačkoliv to nezní jako špatný nápad. Jenom se chci pořádně nadlábnout, abych přežila do odpoledne. Lektvary, další dvouhodinovka s Gimiekis, hudební chór a nauka o kouzelných tvorech… Na takový náročný den se musím pořádně najíst."
Jídelnou se ozval skupinový smích. Keiko dokonce málem nosem vyprskla pomerančový džus.
"Když už jsme u těch lektvarů…" protáhla Elisa, načež se ohlédla k místu, kde v poklidu snídala Cleo a něco si četla v elektronické čtečce. "Cleo…? Ty určitě máš vypracovaný úkol, že? Nepodělila by ses o něj se svou dobrou, milující přítelkyní?"
Víla technologie nejprve neodpověděla. Usrkla si čaje z kouřícího se šálku. "Už zase? Víš, že by ti občas prospělo si eseje vypracovávat sama? Tady ve svojí hlavě," natáhla ruku, aby poklepala Elisu na čelo, "máš jistě spoustu volného místa. Zkus ho nějak prospěšně využít…" I přes svůj proslov však sáhla Cleo do tašky uložené pod stolem a následně podala Elise desky s vypracovanými listy.
"Jsi poklad," poslala Elisa Cleo vzdušnou pusu, k níž přidala úsměv od ucha k uchu. "Za tohle tě pozvu na slavnost konající se v dnešní den. Vlastně vás zvu všechny," řekla zadumaně, zatímco si prohlížela práci Cleo. "Páni, ty se dokážeš rozepsat i o těch nejtriviálnějších věcech." Elisa uznale a zároveň spokojeně pokývala hlavou. Vytáhla svoje vlastní desky, pero a začala pracovat na okopírované verzi úkolu z lektvarů. Ještě předtím očkem střelila k profesorskému stolu v čele jídelny, zda někdo z učitelů podezřívavě nesleduje její počínání.
Vzduch byl čistý, a tak jí nic nebránilo se pustit do práce.
"O jaké slavnosti jsi to mluvila?" zeptala se zvědavě Keiko.
Mikki přikývla. "Jasně, než ses tak pilně pustila do úkolu, na který jsi mimochodem měla hromadu času, taky jsem zaslechla slovo "slavnost"…. O co jde?"
"Když už jsi to načala, tak to koukej vyklopit," pobídla Elisu také Zoey s plnou pusou, takže se holky musely dovtípit, co to vlastně řekla.
Elisa si odevzdaně povzdechla, aniž by přestala psát. "Měla jsem vám to říct později… Teď mě budete akorát vyrušovat a já se kvůli tomu dostanu do potíží," prohodila teatrálně, ale ani na okamžik nezvedla oči od papírů, jimiž byla poseta část jejího stolu.
"Za to si ale můžeš sama," popíchla ji Ariana.
Elisa rychle doškrábala poslední slovo, odložila pero a důležitě se zahleděla každé ze svých kamarádek hluboko do očí. "Však já vím… No, co se té slavnosti týče… koná se ve vesnici Pixies. Každý rok, přesně v tento den, se koná slavnost, kdy Pixies opěvují všechno, co je obklopuje. V podstatě se jedná o jejich malou slavnost na počest Magické Dimenze. A každý rok je to zábava, ať si Pixies vymyslí cokoliv, vždycky se jedná o nezapomenutelnou událost. Minule třeba všichni pouštěli lampiony, naučili se k tomu takovou vážně nádhernou píseň. Zatímco lampiony stoupaly k obloze, Pixies a kouzelná zvířátka zpívali… Ještě teď mám z toho husí kůži."
Dívky naslouchaly Elisinému vyprávění a začínaly být na onu slavnost čím dál víc zvědavější. Navíc to doopravdy znělo jako něco, při čem by rozhodně neměli chybět.
"A můžeme tam vůbec zavítat? Nejedná se o slavnost určenou jen pro Pixies a případně pro zvané?" obávala se Cleo.
Elisa se nenuceně pousmála, načež luskla prsty a v její dlani se ve spršce barevných jisker objevila pozvánka vytvarovaná do podoby motýla. Vypadalo to jako skládanka na způsob origami. Papírový motýlek se náhle vznesl z dívčiny dlaně, šustivě zatřepotal pastelově žlutými křídly a zamířil k Arianě. Nastavila svou dlaň a motýl se do ní ladně snesl a stal se opět jen kusem skládaného papíru.
"Co je to?" zeptala se Ariana, zatímco si motýla prohlížela ze všech stran.
"Pozvánka od Pixies na slavnost. Dneska ráno mě probudila, když vletěla oknem do pokoje a sedla si mi na pusu. A to se mi přitom zdálo o Zefirovi…" zamumlala si pro sebe a zatvářila se krapet rozladěně. "Zrovna to začínalo být zajímavé."
Elisa zklamaně vydechla. Pak se zahleděla na pozvánku a opětovně luskla prsty. Jako na povel sebou motýl začal škubat, než se rozložil a Ariana si tak mohla přečíst, co stálo na papíru. Slova byla také jako živá. Třpytila se a každou chvíli měnila barvy, až z toho přecházel zrak.
"Ty si teda dokážou vyhrát i s něčím tak obyčejným jako je pozvánka," uznala umění a nadšení jejich malých přítelkyň Ariana. "Jsme zvané jako čestní hosté."
Ariana podala pozvánku dalším, aby si též mohli přečíst, co pro ně Pixies napsaly. Když každá z nich dočetla do posledního řádku, na jejich tvářích se vyloudil úsměv.
"Zvláštní jak taková malá věcička dokáže pozvednout náladu na úroveň, kdy se dokonce těším na hodiny," zachichotala se Mikki.
"Tak to u mě nehrozí ani v nejmenším," oponovala Elisa, což jí připomnělo, že ještě nestihla dokončit svou esej z lektvarů na téma "Jedinečné přísady - kdy a kde je naleznout". Jakmile si na to vzpomněla, urychleně se chopila pera a začala horečně psát slovo za slovem, větu za větou. Byla si vědoma toho, že už na nějaké parádičky a dech beroucí objevy přísad k lektvarům nemá čas. Studentky se začaly sbírat z lavic a mířily na své první hodiny začínající za deset minut. Profesoři s ředitelkou Florou už nebyli nikde v dohledu. Pokaždé se z jídelny vypařili, aniž by si toho někdo všiml.
Cleo si od Elisy vzala svou práci, která měla potenciál stát se nejlepší ve třídě, to víla Pixies vypozorovala jen z toho, když si přečetla pár odstavců a nechala se jimi inspirovat. Obdivovala Cleo, že dokáže být tak schopná a ještě ke všemu tak ochotná, když se o svůj úkol podělila.
Dívky následoval své vrstevnice a jako ony se vydaly vstříc lekcím, jež na ně v dnešní den netrpělivě čekají. Ovšem moc daleko se nedostaly. Pár kroků ode dveří do jídelny postával jiný hlouček víl, které si mezi sebou spiklenecky špitaly, a když se k nim přiblížila skupina víl se zlatými znameními, rázem ztichly a častovaly je zamračenými pohledy.
"Uniklo mi něco nebo…" řekla zmateně Zoey a zvědavě si dívky stojící proti nim měřila od hlavy k patě. "Proč na nás tak zírají?"
"Nemám ponětí," odvětila věcně Ariana. Pokračovala v chůzi a její kamarádky na sebe nenechaly dlouho čekat, jenže byly opět zastaveny. Tentokráte se jedna víla z podezřelého hloučku odvážila promluvit a adresovala právě je.
"Rády bychom se vás na něco zeptaly…" Jedna z dívek vystoupila vpřed, zřejmě aby fungovala jako hlavní mluvčí. Pastelově růžové vlasy měla sestříhané do mikáda a její temně modré oči jako hluboký oceán hleděly na Arianu a ostatní. Působily neodbytně a zřejmě se v nich promítalo to, o čem se svými družkami diskutovala.
"Co je?" obořila se na ně dost nevrlým způsobem Cleo. Obyčejně byla klidná a rezervovaná, ale teď z těch holek vycítila něco, co se jí pramálo zamlouvalo. "Jestli si to neuvědomujete, tak za pět minut začíná první hodina." Propalovala dívku s mikádem pohledem žhavým jako láva. Pak se otočila na podpatku, přehodila si tašku přes rameno a kráčela směrem do učebny lektvarů.
"Tak počkat!" ohradila se, když se i ostatní otočili ke zvědavým obličejům zády a šly ve stopách Cleo. "Chováte se, jako kdyby vám to tu patřilo! Trávíte s Winx a královnou Daphne skoro každý den. Proč?!" zvýšila růžovovláska na posledním slovu hlas, čímž dala najevo, že se dožaduje pravdivé odpovědi.
Ariana se zastavila a rázně se k dotazující otočila, ve tváři hrozivý výraz, až dívka leknutím uskočila. "Pokud vím, tak vám nic vysvětlovat nemusíme! Nestrkejte nos do věcí, do kterých vám nic není." Ariana se na dívky naposledy zle zadívala a doufala, že je tak odradí od dalších výzvěd. Následně si jich přestala všímat a nasupeně doběhla kamarádky, které se už rozdělily na dvě skupiny. Cleo, Elisa a Keiko se odebraly na hodinu lektvarů, zatímco Ariana, Mikki a Zoey čekalo jako první přeměňování.
"Neuvěřitelné," rozčilovala se Ariana a rázovala si to chodbou k učebně přeměňování. Mikki a Zoey musely zrychlit krok, aby jí stačily.
"Ale musíš uznat, že z jejich pohledu se to může zdát divné a trošku nespravedlivé," obhajovala zvědavost spolužaček Mikki. Snažila se volit správná slova, protože tušila, že stačí malá kapka, aby se Ariana rozběsnila do ruda. O což nestála, a tak se ji spolu se Zoey pokoušeli udržet při smyslech.
"Nespravedlivé?!" zopakovala Ariana a tiše nad tím uvažovala. Teď když to Mikki vyjádřila takto, přinutilo ji to k zamyšlení.
Zoey přikývla, také nad tím v duchu uvažovala. "Já se jím moc nedivím. Vážně to vypadá, jako by nás Winx protěžovaly a jednoduše tak dávaly najevo, že jsme lepší než druzí… Je jen přirozené, že se chtějí dozvědět víc. Já být na jejich místě, tak by mi to snad ani nedalo spát."
"A navíc… když jsme je odmítli zasvětit, jejich podezření a zvědavost ještě vzrostou. To reálně hrozí," podotkla Mikki, zrovna když vcházeli do učebny a za krátko je následoval i profesor přeměňování, který rázně utnul lomoz ve své třídě, čímž započal dnešní lekci.

Vyučování uběhlo nezvykle jako voda a šest víl už bylo na cestě k vesnici Pixies, aby se zúčastnily slavnosti, kde nebude o zábavu nouze. Elisa se pustila do vyprávění, kdy kamarádkám barvitě líčila další předešlé ročníky oslav. Byla přítomna u každé slavnosti od té doby, co se naučila chodit a mluvit. Co se Pixies týkalo, představovaly pro Elisu blízkou rodinu, která ji vždy vřele přivítala.
"Už bychom brzy měli dorazit na místo," oznámila Elisa rozverně. Šla o pár kroků před ostatními a radostí vyskakovala do vzduchu. "Už se nemůžu dočkat! Uvidíte, že se vám pak odtud nebude chtít odejít."
Během pár vteřin dívky zaslechly jemné zvonění a následně vysoký hlásek vycházející z koruny jednoho stromu. Zaklonily hlavy a pátraly v prostoru nad sebou po Pixie, která je jistě sledovala a bavila se tím, že je pro ně jako neviditelná.
"Moment, ten smích bych poznala všude, i v přeplněné hale hlavního nádraží," řekla Keiko. Hned na to zavřela oči a pomocí jednoho ze živlů, Vzduchu, vypátrala, kde se její známá Pixie uvelebila, načež namířila prstem vzhůru a poukazovala jím na jedno konkrétní místo. "Vím, že tam jsi, Essence!"
Po objevu Keiko zavládlo ticho, než se Essence vynořila z bujného listoví a střemhlav letěla ke Keiko, své spřízněné víle. "Přesně to jsem čekala. Že přijdeš na způsob, jak mě vystopovat." Narazilo Keiko do tváře a snažila se ji obejmout svýma malýma rukama. Krátce na to poodlétla a očima, v nichž tančily rozverné jiskřičky, přejela všechny víly. "Tak na co ještě čekáme? Pojďte se připojit ke slavnosti!" Zamávala na dívky, aby ji následovaly a rozletěla se směrem k vesnici Pixies.
"Kde jsou ostatní? Jak to, že uvítací výbor tvoříš jen ty, Essence?" zajímalo Cleo.
Essence se k vílám otočila čelem, ale stále letěla směrem k vesnici. "Hmm… Mai se věnuje poslední zkoušce svého tanečního vystoupení, Anisa se Shiou a Iris dolaďují poslední detaily výzdoby vesnice a Lore letěla vyřídit jednu malou záležitost, ale měla by dorazit zpět tak akorát na začátek slavnosti. A Rina…" řekla Essence se smíchem, "ta slaví už od rána."
Víly si představily Pixie zábavy a veselí, která nečekala na oficiální zahájení oslav, ale zvládla si je zahájit sama pro sebe. Byla to vskutku úsměvná představa.
"Už se to s ní skoro nedalo vydržet," svěřila se Essence, "Celé dny dokázala mluvit jenom o slavnosti a pokaždé se na ni připravuje snad měsíc dopředu. Tak a jsme tady!"
Víly dorazily na práh vesnice Pixies, která před začátkem oslav vypadala, jako kdyby ji osvěcovaly stovky barevných světlušek. Místo bylo vyzdobené lampiony všech barev, na které si člověk vzpomene, mezi nimi byly zavěšené girlandy, po malých cestičkách byly rozeseté okvětní plátky květin a uprostřed vesnice to připomínalo hodovní síň pod širým nebem. Hemžilo se to tu Pixies i kouzelnými zvířátky - v jiných dnech tu takhle rušno není. Slavnost byla opravdu velkou událostí.
Pixies víly radostně uvítaly, létaly okolo jejich hlav a jejich smích se rozléhal po Začarovaném lese znějící jako hejno slavíků.
"Vítejte, drahé víly," přivítala je také ctihodně vyhlížející Pixie mající na starost celou vesnici. Byla honosně oblečena a na hlavě měla dokonce posazenou honosnou korunu tvořenou květinami. "Jsme rádi, že se k nám v tento den připojíte a zakusíte tak jedinečnou atmosféru vyskytující se v naší vesnici jednou za rok." Zazněl spontánní potlesk a hvizd.
"Ještě než se naplno pustíme do oslav, máme tu pro vás dvě malá překvapení, i když v porovnání s námi jsou vlastně velká. Jste přece našimi čestnými hosty a chceme, abyste na tento den vzpomínali s úsměvem na tváři." Pak Pixie pokynula rukou někam za svá záda, dvě Pixies se rozlétly kousek dál od vesnice, aby přivedli to velké překvapení v podobě Specialistů.
"No, ne, jsou tady i kluci!" zavýskla Mikki, načež se rozeběhla k Sethovi, vrhla se na něj jako neřízená střela a v objetí se oba poroučeli k zemi.
Počínání Mikki se nešlo nezasmát a zdálo se, že tu bude o zábavu postaráno nadmíru dobře. Víly se přivítali se zbylými Specialisty a tajně užasly nad tím, jak jsou oblečeni, jelikož je častěji vídaly v uniformách hrdinů. Jednalo se o pohled, na který se jejich oka bohatě popásala.
Elisa přiskočila k Zefirovi a o něčem mu dlouze vyprávěla, prudce gestikulovala a Zefira to evidentně zaujalo, protože horlivě přikyvoval. "Ne, vážně?" podivil se náhle. "Když už na to přišla řeč, tak ti taky musím povědět o jednom svém snu," podotkl tajemně a vyměnil si s Elisou role.
Keiko se zahleděla na Dannyho a jejímu pozorovacímu smyslu nešlo to, že působí poněkud sklesle a bez života. Udělala k němu pár kroků, zamávala mu rukou před očima a konečně si jí povšimnul. "Děje se něco, Danny? Tohle je slavnost, takže koukej na ten svůj líbezný obličej nasadit veselý výraz a bav se!"
Danny vydoloval na tváři úsměv, ale nedokázal se veselit, ani v nejmenším. "Víš, já ti…" načal větu, ale nestihl ji dokončit, jelikož ho přerušila Lore, která právě dorazila k vesnici. Bylo očividné, že má povznesenou náladu - usmívala se od ucha k uchu.
"A tady je to druhé překvapení!" vykřikla s rukama ve vzduchu. S očekáváním hleděla na víly, a když se jim ohromením otevřely oči dokořán, věděla, že se za ní ze šera objevila…
"Jasslyn!" Ariana ztuhla na místě, ale ne na dlouho. Během dorazila k Jasslyn, víle mytických bytostí, popadla ji za ruce a pevně je stiskla ve svých. "Nemůžu uvěřit, že tě tu zase vidím!"
Jasslyn se plaše usmála a opětovala Arianin pevný stisk. "Já tě taky nesmírně ráda vidím. Vás všechny," dodala, když k nim přispěchali i ostatní. Bez dalších slov se na sebe dívky vrhly a přivítaly Jasslyn zpět mezi sebou skupinovým objetím.

GC - Ryou <3

11. června 2015 v 16:57 | Keiko |  Goldix Club

Winx víla BETTY - Lovix

10. června 2015 v 14:40 | Keiko |  Tvoje Winx


Nový roztomilý přírůstek do rodiny! ^^

6. června 2015 v 17:41 | Keiko |  Keiko Q&A
Ahoja! :)
Doufám, že se všichni máte dobře. :) Užíváte si krásného počasí, těšíte se na letní prázdniny... :) ^^
No, já vám musím povědět jednu velkou novinu. :) Pro vás asi nebude tak velká, ale já se o to prostě musím podělit! ^^ :D

Do naší rodiny přibyl nový člen! :) A tentokrát to není žádné další domácí zvíře, které jsem přitáhla já dom... :D To jsem vám možná neříkala, ale posledního mazlíka, jehož jsem zahrnula do svojí rodiny jsem objevila vloni na začátku listopadu... Z pokoje jsem pod oknem zaslechla slabé mňoukání, tak jsem se šla po tom zdroji zvuku kouknout a co jsem nenašla... Malé krásné mourovaté kotě na naší předzahrádce s bílými packami. Takže jsem ho samozřejmě vzala k sobě... :D Mamka ze začátku byla proti, ale nakonec se s ním skamarádila. :) ^^ Je to holka a dala jsem jí jméno Momo, což v japonštině znamená "broskev". :) A proč? Protože jsem ji našla pod broskvoní. ^^
No, ale zpátky k původnímu tématu... to jsem se zase nechala unést... :D

Minulý pátek, 29.5. 2015 ve 23:33, jsem se stala tetou malé Adélky! ^^ Je úplně úžasná, vlasatá (:D), a prostě k sežrání. :) Když jsem si ji poprvé pochovala, tak jsem úplně roztála, a kdyby mě nezačaly bolet ruce, tak bych ji nedala... :D

No, jenom když se na tu fotku kouknu, tak celá zjihnu a teď v tom teple i hrozí, že se asi rozteču... :) :D Stejně mi to připadá skoro k neuvěření, že z mojí starší sestřičky je mamina. :) Ještě před chvílí si dělala řidičák ( je to sice deset let, ale mně to připadá jako včera... :D)a teď už má rodinu. :) Jsem za ní ohromně šťastná. ^^
Doufám, že ze mě bude supr čupr teta, za kterou bude Adélka ráda chodit. :) I ona mě teď motivuje k tomu, abych ze sebe vydávala to nejlepší ve všem, co dělám. :) ^^

Tak jsem se vyzpovídala, ale jednoduše jsem měla nutkání se s vámi o tu úža novinu podělit. :) Tak doufám, že se máte stejně skvěle jaká já a užíváte si života! :) ^^ Buďte optimističtí a na všem se snažte vždy najít něco super pozitivního, asi jako Keiko v poslední kapitole GC! ^^ Ve zdraví přežijte poslední týdny ve škole, a pak tradááá... Hurá na prázdniny! ^^
☼ Vaše Keiko ☼


XIX. V plné síle - část druhá

6. června 2015 v 10:24 | Keiko |  Příběh Goldix Club





Keiko ladně přistála na zemi, přímo před své kamarádky, panovníky Hircanie, prince Dannyho a všechny, kteří byli zachráněni před běsněním živlů. Nastalo ticho, v němž shromáždění zbožně hledělo na svou zachránkyni a Keiko jim oplácela vřelým úsměvem. Jako by z ní vyzařovalo oslnivé světlo dopadající na vše kolem.
Pak se víla živlů rozeběhla k Arianě a zbylým dívkám. "Dokázala jsem to, holky!" skočila na ně jako přílivová vlna a pevně je sevřela ve skupinovém objetí. "Nechce se mi tomu pořád věřit! Cítím se najednou jako znovuzrozená, plná síly a energie!"
"Tak dávej pozor, ať nás tou energií neumačkáš!" prohodila Ariana se smíchem. Paradoxně ke svým slovům Keiko ještě silněji objala.
"Nemůžu dýchat, ne… můžu…" vydechla ze sebe Elisa. Nicméně z jejího hlasu a tváře byla poznat radost. Tohle byla ta opravdová Keiko, které se nemohli nabažit. Veselá, přívětivá, odvážná a hlavně nepřekonatelná kamarádka.
Když je Keiko konečně pustila, tvář ji stále zdobil zářivý úsměv od ucha k uchu, čímž nakazila další, dokonce i krále s královnou. Měla chuť se roztančit a všechny do svých radovánek zahrnout. Ten jedinečný čas s živly v jejich komnatě jí změnil život. A přitom jí připadalo, jako by s nimi nestrávila ani deset minut. Byli k ní tak přátelské, dokonce i Gaia, Země, začala Keiko respektovat, ačkoliv ještě nebyli nejlepší kamarádky. Keiko však věřila, že i to se časem změní k lepšímu.
"Keiko," promluvil náhle král Hircanie a spolu s královnou přistoupili blíž. Víla živlů se jim hluboce poklonila. "Jsme ti neskonale vděční za záchranu našeho domova." Král poukázal na okolí a lid kolem sebe. "Nebýt tebe, bůh ví, co by se s námi dělo."
"Zdá se, že sis se živly vyříkala vše potřebné a přijala jejich rozhodnutí." Královna se dívala Keiko přímo do očí, jejímu pohledu nešlo nijak uniknout. "Doufám, že od této chvíle budeš na dobré cestě stát se vílou ochránkyní našeho světa."
Pak královský pár učinil něco naprosto nečekaného. Oba dva se Keiko poklonili a jejich příkladu následovali i obyvatelé Hircanie. Ti se nejenom poklonili, ale padli na kolena. To Keiko uvedlo do takových rozpaků, že byla červená až za ušima.
"Ne, ne, vstaňte! To stačí," přemlouvala je, aby vypustili gesta úcty, jíž nebyla hodna. Jenže nikdo na její slova nedbal, nikdo se neměl k tomu zvednout se z podlah v královském paláci.
Danny stojící vedle Keiko se postavil před ni a poklekl na jedno koleno. Své uhrančivé oči upíral Keiko do udivené tváře.
"Co to děláš?!" zpanikařila a chtěla ho popadnout za paži, aby ho vytáhla na nohy. Jenže Danny byl silný a Keiko proti němu neměla sebemenší šanci. Náhle znervózněla a děsila se toho, co Danny vypustí z úst, jelikož na něm bylo poznat, že se něco chystá říct.
"Děkuji ti. Zachránila si naše království a takový čin nikdy neupadne v zapomnění. Živly velmi dobře vědí, proč si vybraly právě tebe. Jen tebe…" Odnikud Danny vytáhl tu nejkrásnější lilii světle tyrkysové barvy a podal ji Keiko.
"Danny…" hlesla a na víc se nezmohla. Cítila, že rudne ještě více a hrozilo, že jí brzy hlava vybuchne. Opatrně vzala lilii do svých rukou. Neodolala a přivoněla si k ní. Ta sladká vůně ji tak omámila, pronikla do všech jejích smyslů. Pak se přistihla, že přiklekla k Dannymu a objímá ho kolem krku.
"To já bych měla děkovat tobě. Děkuju, že jsi mě sem ihned zavedl. Děkuju, že jsi vyslyšel moje prosby a zavedl mě k živlům. Takový čin nikdy neupadne v zapomnění," zopakovala Dannyho dřívější slova. Když se od něj odtáhla, jenom jemu věnovala vřelý úsměv dotýkající se i jejích očí. Byl to upřímný úsměv vycházející ze samotného srdce.
"A co tvoje zlaté znamení, Keiko? Nějaká změna?" ozvala se Cleo, čímž narušila moment, který by Danny nejraději zastavil v čase. Drobet za to víle technologie spílal, ovšem nahlas se neodvážil nic říct.
Keiko nakrabatila čelo. "Ne, vůbec nic se nestalo. Jsem si jistá, že teď už se svým osudem spojeným se živly nemám nejmenší problém a přijala jsem ho se vším všudy…" na malý okamžik se odmlčela a zapřemýšlela. "… Možná je tu ještě něco, čemu se třeba nevědomky vzpírám." To Keiko trochu vykolejilo, ale nehodlala si tím pokazit vítězné chvilky. "Ale jedno po druhém. Dnes jsem dokázala něco, o čem jsem si myslela, že je nad mé síly. Každá další záležitost se časem podá…"
"Jenže my toho času až tak moc mít nemůžeme. Nikdo neví, kdy Temná Dvojčata znovu udeří a vrhnou další světy do chaosu," přemítala nahlas Mikki
"Já vím, já vím," přikyvovala Keiko, "a právě proto ze sebe musíme vydat to nejlepší a hlavně… pozitivně myslet!" vyskočila radostně do vzduchu. "Tak by se k nám možná mohla vrátit i Jass. V což pevně věřím. Nepřetržitě. Od rána do večera!"
Zoey se rozesmála. Veselá nálada Keiko byla vážně neskutečně nakažlivá. "Měli bychom se vrátit na Alfeu. Tady je možná brzké odpoledne, ale na Magixu už bude po půlnoci."
"Bezva," povzdechla si Elisa, "To bude zase ranní vstávání následováno trýznivým vyučováním." Ačkoliv vyhlídky na nejbližší hodiny a dny nebyly nejsvětlejší, Elisa nepochybovala o tom, že i tak budou stát za to.
"Jasně, jsem unavená jako kotě." Ariana na potvrzení svých slov zazívala a následně zavelela kamarádkám k odchodu. "Použijeme zase můj způsob cestování, pokud jste pro."
Dívky souhlasně přikývly.
Princ Danny se chystal jít s nimi, ale jeho rodiče ho zadrželi. "Danieli, musíme tě tu ještě chvíli zdržet a o něčem si promluvit." Královna položila dlaň Dannymu na rameno a svým neoblomným pohledem netolerovala žádné námitky. Stejně tak i král, který ovšem zkoumavě těkal pohledem ze svého syna na Keiko, načež si povzdechl a pokynul Dannymu, aby ho následoval.
"Holky, odcestujte beze mě, tohle by mohlo trvat dlouho…" Druhou část věty pronesl tichým šepotem, aby ho zřejmě nezaslechla královna. Zamával jim na rozloučenou a odkráčel za rodiči. Mezitím se lid Hircanie rozcházel zpět do svých domovů, přičemž si cestou potřásali rukou s Keiko a ta jim přála jen to nejlepší.
"Tak můžeme. Už se nemůžu dočkat, až se svalím do postele a vůbec bych se nedivila, kdybych ráno zaspala," řekla unaveným hlasem, ale s úsměvem Cleo. Svou přítomností zacelila kruh, který je měl přenést na Alfeu. Dívky se chytly za ruce, zavřely oči a usilovně mysleli na akademii pro víly - jejich cílovou destinaci. Díky Arianiným kouzlům už cestovali tolikrát, že už je ani nemusela instruovat. To Arianu, vílu vesmíru, potěšilo a byla vděčná, že jí její kamarádky tak bezmezně důvěřují.
V dalším okamžiku šest víl zahalila tmavě modrá mlha, v níž poletovaly černé a zlaté třpytky vypadající jako hvězdy, s jejíž pomocí zmizely z Hircanie.

Pár hodin z noci uteklo jako voda a dívky se ráno mátožně vyloudaly z postelí, zamířily na bohatou snídani vlévající jim do žil energii přežít další den vyučování na Alfee. Parta se musela rozdělit, jelikož ne všechny měly stejný rozvrh hodin. Někoho čekaly lektvary, nauka o kouzelných tvorech, přeměňování či praktická magie. Každý předmět na akademii byl důležitý pro budoucnost víl, aby mohli uspět jako víly ochránkyně svých světů.
Proto i když Goldix měly plné ruce práce se svými vlastními záležitostmi, zlatými znameními a Temnými Dvojčaty, profesoři je vůbec nešetřili a zatěžovali je stejně jako ostatní. Na konci vyučování se dívky sešly na školním dvoře u vodní fontány, kde zamýšlely společně načerpat síly.
"Hromada úkolů… Co hromada… Celá hora úkolů! Nechápu, proč nás profesoři takhle mučí," postěžovala si Elisa ležící na jedné z laviček, obličej skrytý v dlaních. "Zvlášť Gimiekis se snad zbláznila… Do příští lekce si přečtete kapitoly pět až devět a z každé se naučíte jedno z vyjmenovaných kouzel. Perfektně!" Elisa napodobila hlas profesorky Gimiekis - byl opravdu věrohodný.
"Vůbec mi o tom nemluv. Vypadá to, že se přímo vyžívá v trýznění studentek. Zřejmě se jedná o její nejoblíbenější koníček," přidala se k Elise Zoey.
"Tak si pořád nestěžujte a radši se snažte na všem najít něco pozitivního," nabádala Keiko kamarádky, zatímco si pohrávala s tekoucí vodou. Už jen to ji dokázalo rozptýlit a starosti zahnat do koutu mysli.
"Keiko, od včerejška jsi neuvěřitelně optimistická. Nechceš mi prozradit fígl, jak jsi toho docílila?" vzala Keiko Mikki kolem ramen. "Daly ti živly nějakou životní moudrost?"
"Dalo by se to tak říct. Ale to je jenom mezi jimi a mnou," zakřenila se na vílu zvířat a ošplíchla ji trochou vody.
"Sakra, ať člověk přijde s čímkoliv, stejně neprozradíš, co se mezi tebou a živly událo. Máš neuvěřitelně silnou vůli. Asi umřeme zvědavostí, že jo, holky?" pronesla Ariana.
"Ale prosím tě," namítla Keiko a odmávla Arianu rukou, až se voda z fontány valila mimo vymezená místa. "Ovšem něco vám prozradit můžu. Něco, na co jsem přišla sama, když jsem byla se živly. Člověk musí brát život takový jaký je a svou vlastní silou z něj vyždímat to nejlepší. Nemračit se a mít veselou duši, s níž jen tak něco neotřese. Možná to vašim uším zní složitě, ale ve skutečnosti na tom opravdu nic není. Je jen třeba si uvědomit, že každý z nás tvoří svět takový, jaký je… A každý v něm má své místo, svou úlohu…"
"Velmi krásná slova, Keiko," ozvalo se u dívek. Přicházela k nim ředitelka Flora s rukama založenýma za zády a přátelským úsměvem. "Její slova byste si měli vzít k srdci. Jsem ráda, že setkání se živly proběhlo nad všechna očekávání výtečně. A teď," otočila se k nim zády a pokynula rukou, "následujte mě a připravte se na další lekci magie."
Cleo vykulila oči. "Cože? Další trénink?!"
Ředitelka Flora nejprve neodpověděla, takže dívky šly nakonec za ní. "Dnes se hlavně chceme zaměřit na Arianu a Keiko a jejich zbraně Světla."
Keiko i její kamarádky se zarazili nad Flořiným prohlášením. Zmateně se dívaly jedna na druhou. Flora postřehla, že se něco děje. "Je něco v nepořádku?"
"V podstatě jenom jedna věc," potvrdila Keiko a napůl provinile pokrčila rameny, "pouze Ariana disponuje zbraní Světla, já tu čest ještě nemám…"
Na tváři Flory se zračilo neskrývané překvapení a očima zkoumala obličej Keiko, jako by ji podezřívala, že si z ní utahuje. "Ale… přeci ses se živly udobřila a přijala je jako svou osudovou sílu… ba přímo jako rodinu! Jak je to možné?" Aniž by čekala na jakoukoliv odpověď, dala se znovu do kroku a víly na sebe nenechaly dlouho čekat. "Hádám, že to nebyla jediná záležitost, s níž si se odmítala smířit. Co dalšího by tě mohlo trápit?" Nejednalo se o otázku na Keiko, Flora spíše nahlas přemýšlela, aby si v hlavě nastolila aspoň malý pořádek.
Mezitím došli do lesoparku obklopující Alfeu ze všech stran a dívky postřehly, že tam ostatní Winx něco připravují. Z rukou jim vyzařovala magická síla, díky níž Winx přivolávaly nejrůznější pomůcky k tréninku. Hořící obruče, panáky ze všech možných materiálů a tak dále. Pomalu se to začínalo podobat jakési opičí dráze, již mladé víly absolvovaly na jedné z prvních hodin praktické magie.
Než se pustili do práce, Flora seznámila své přítelkyně s nemilým faktem, že Keiko ještě neovládla umění zlatého znamení. To bylo i pro ně značným překvapením.
"Tak nějak jsme měli za to, že tě tíží jen odpovědnost za živly, ale evidentně to není všechno," podotkla zadumaně Daphne. "No, pokud se tím teď budeš trápit, nic se tím nevyřeší."
Keiko se usmála. Vážně byla jako vyměněná, její náladu jí nedokázalo zkazit zhola nic. "Moje řeč!"
"Takže se pustíme do dnešní lekce," uzavřela prozatím téma zlatých znamení Bloom a tleskla rukama. "Zaměříme se hlavně na obtížné situace, kdy se ocitáte pod útokem nepřátel a samy musíte odpovědět, ne se jenom bránit. V tomto ohledu je velice důležitá skupinová spolupráce."
Ariana s holkami na nic nečekaly a bez pobízení se proměnily do vílích podob, v nichž se hned cítily silnější - jejich žilami proudila kouzelná síla.
Bloom přistoupila ke své svěřenkyni. "V tomto cvičení zapojíme i tvou zbraň. Musíš se s ní naučit zacházet a vyvolat na povrch její skutečný potenciál, Ariano." Bloomin vážný výraz dával najevo, jak moc je Arianina úloha důležitá. Víla vesmíru přikývla, a aniž by tušila jak, přivolala k sobě zbraň Světla v podobě gymnastické stuhy. Párkrát s ní mávla ve vzduchu a povšimla si, že už to není tak těžké jako napoprvé. Stuha z jemné látky se vábivě vlnila a zanechávala za sebou stopu zářivého prachu.
"Výborně," pochválila ji Bloom. "Tak žádné další zdržování a do akce, děvčata!"
Víly se na její povel vznesly do vzduchu jako jeden muž a letem zamířily k provizornímu hřišti sestavenému tak, aby je vystavil náležité zkoušce. Najednou k nim z jedné strany zamířily postavy zahalené v černých stínech, namířily k vílám ruce, z nichž začaly blesku rychle tryskat magické střely.
Ariana se nebojácně k postavám přiblížila, pozvedla ruku s hůlkou do vzduchu, udělala piruetu a stuhu namířila na nebezpečí, jež stínové postavy představovaly. Ariana jednala instinktivně, jako by svou stuhu používala od nepaměti. Její zbraň se obmotala kolem nepřátel a rozzářila se jasným světlem, pod jehož intenzitou se postavy vypařily jako pára nad hrncem.
Na druhé straně se na dívky sápaly obživlé liány obsypané trním a útočily stejně přímočaře jako stíny - snažily se popadnout víly do svých spárů, ale ty se bránily pomocí magických štítů a tím poskytly Keiko šanci, jak liány vrátit zpět k normálu.
"Náruč Země!" zvolala s napřaženýma rukama sálající smaragdovou září. Liány a další šlahouny se obtočily opět kolem kmenů stromů, kam patřily a člověka by ani nenapadlo, jak dokázaly být nebezpečné.
Takto pokračoval trénink dál. Víly zlepšovaly své schopnosti a posouvaly je o několik příček výš. Tak vysoko, kde by se jich i Rosalinn a Severina mohly zaleknout.

I na Rudé Fontáně byly tréninky v plném proudu a většina zdejších studentů nezahálela ani ve volném času. Přeci jen jejich snem je stát se hrdiny a chránit ty, kteří to potřebují.
I Gray, Zefir a ostatní z jejich party trénovali, co jim síly stačili. Jen pomyšlení na hrozbu představující Temná Dvojčata a víly stojících proti nim… to byla vzpruha, díky níž zvládli nacvičování boje až do pozdních hodin.
Ale Danny se zdál být něčím vyvedený z míry. Skoro vůbec se nedokázal na nic soustředit, zbraně v jeho ruce působily nejistě, a když se pustil do kontaktního souboje s jedním z dalších Specialistů, pokaždé ho bez problémů složili na zem - jako pytel brambor. A Danny se beze slov zvedl, v očích prázdný pohled.
"Danny, co je to s tebou?! Ploužíš se tu jako mátoha. Jako bys byl duchem někde jinde!" spílal svému spolubydlícímu Seth, jenže Danny nezareagoval ani v nejmenším. Seth mu urputně zamával rukou před obličejem, načež s ním pořádně zatřásl. To zabralo a Danny zaostřil pohled. "Probuď se, Danny!"
"… Co?" hlesl Danny, zatímco se k nim přidali ostatní Specialisté.
"Děje se něco, že jsi tu jak tělo bez duše?" zeptal se starostlivě Elliot, pak se poopravil. "Určitě se něco děje, protože obyčejně sršíš při tréninku elánem…"
Ryou horlivě přikyvoval. "Nám se můžeš svěřit."
Danny si povzdechl a s tím se usadil u paty stromu. Zahleděl se na pozdně odpolední červánkové nebe. "Vezmu tě za slovo, Ryou… Rodiče mi domluvili námluvy s princeznou s království Aurelion, aniž by se o tom se mnou předem poradili! Copak žijeme ve středověku?! Ať jsem měl jakékoliv námitky, matka byla neoblomná. Víte proč?"
Danny na odezvu nečekal. "Jelikož už všichni považují zásnuby a vše kolem toho za jasnou věc!" V jeho hlase byla slyšet zloba smíšená s bolestí. "A já netuším, co dál…"