XIX. V plné síle - část druhá

6. června 2015 v 10:24 | Keiko |  Příběh Goldix Club





Keiko ladně přistála na zemi, přímo před své kamarádky, panovníky Hircanie, prince Dannyho a všechny, kteří byli zachráněni před běsněním živlů. Nastalo ticho, v němž shromáždění zbožně hledělo na svou zachránkyni a Keiko jim oplácela vřelým úsměvem. Jako by z ní vyzařovalo oslnivé světlo dopadající na vše kolem.
Pak se víla živlů rozeběhla k Arianě a zbylým dívkám. "Dokázala jsem to, holky!" skočila na ně jako přílivová vlna a pevně je sevřela ve skupinovém objetí. "Nechce se mi tomu pořád věřit! Cítím se najednou jako znovuzrozená, plná síly a energie!"
"Tak dávej pozor, ať nás tou energií neumačkáš!" prohodila Ariana se smíchem. Paradoxně ke svým slovům Keiko ještě silněji objala.
"Nemůžu dýchat, ne… můžu…" vydechla ze sebe Elisa. Nicméně z jejího hlasu a tváře byla poznat radost. Tohle byla ta opravdová Keiko, které se nemohli nabažit. Veselá, přívětivá, odvážná a hlavně nepřekonatelná kamarádka.
Když je Keiko konečně pustila, tvář ji stále zdobil zářivý úsměv od ucha k uchu, čímž nakazila další, dokonce i krále s královnou. Měla chuť se roztančit a všechny do svých radovánek zahrnout. Ten jedinečný čas s živly v jejich komnatě jí změnil život. A přitom jí připadalo, jako by s nimi nestrávila ani deset minut. Byli k ní tak přátelské, dokonce i Gaia, Země, začala Keiko respektovat, ačkoliv ještě nebyli nejlepší kamarádky. Keiko však věřila, že i to se časem změní k lepšímu.
"Keiko," promluvil náhle král Hircanie a spolu s královnou přistoupili blíž. Víla živlů se jim hluboce poklonila. "Jsme ti neskonale vděční za záchranu našeho domova." Král poukázal na okolí a lid kolem sebe. "Nebýt tebe, bůh ví, co by se s námi dělo."
"Zdá se, že sis se živly vyříkala vše potřebné a přijala jejich rozhodnutí." Královna se dívala Keiko přímo do očí, jejímu pohledu nešlo nijak uniknout. "Doufám, že od této chvíle budeš na dobré cestě stát se vílou ochránkyní našeho světa."
Pak královský pár učinil něco naprosto nečekaného. Oba dva se Keiko poklonili a jejich příkladu následovali i obyvatelé Hircanie. Ti se nejenom poklonili, ale padli na kolena. To Keiko uvedlo do takových rozpaků, že byla červená až za ušima.
"Ne, ne, vstaňte! To stačí," přemlouvala je, aby vypustili gesta úcty, jíž nebyla hodna. Jenže nikdo na její slova nedbal, nikdo se neměl k tomu zvednout se z podlah v královském paláci.
Danny stojící vedle Keiko se postavil před ni a poklekl na jedno koleno. Své uhrančivé oči upíral Keiko do udivené tváře.
"Co to děláš?!" zpanikařila a chtěla ho popadnout za paži, aby ho vytáhla na nohy. Jenže Danny byl silný a Keiko proti němu neměla sebemenší šanci. Náhle znervózněla a děsila se toho, co Danny vypustí z úst, jelikož na něm bylo poznat, že se něco chystá říct.
"Děkuji ti. Zachránila si naše království a takový čin nikdy neupadne v zapomnění. Živly velmi dobře vědí, proč si vybraly právě tebe. Jen tebe…" Odnikud Danny vytáhl tu nejkrásnější lilii světle tyrkysové barvy a podal ji Keiko.
"Danny…" hlesla a na víc se nezmohla. Cítila, že rudne ještě více a hrozilo, že jí brzy hlava vybuchne. Opatrně vzala lilii do svých rukou. Neodolala a přivoněla si k ní. Ta sladká vůně ji tak omámila, pronikla do všech jejích smyslů. Pak se přistihla, že přiklekla k Dannymu a objímá ho kolem krku.
"To já bych měla děkovat tobě. Děkuju, že jsi mě sem ihned zavedl. Děkuju, že jsi vyslyšel moje prosby a zavedl mě k živlům. Takový čin nikdy neupadne v zapomnění," zopakovala Dannyho dřívější slova. Když se od něj odtáhla, jenom jemu věnovala vřelý úsměv dotýkající se i jejích očí. Byl to upřímný úsměv vycházející ze samotného srdce.
"A co tvoje zlaté znamení, Keiko? Nějaká změna?" ozvala se Cleo, čímž narušila moment, který by Danny nejraději zastavil v čase. Drobet za to víle technologie spílal, ovšem nahlas se neodvážil nic říct.
Keiko nakrabatila čelo. "Ne, vůbec nic se nestalo. Jsem si jistá, že teď už se svým osudem spojeným se živly nemám nejmenší problém a přijala jsem ho se vším všudy…" na malý okamžik se odmlčela a zapřemýšlela. "… Možná je tu ještě něco, čemu se třeba nevědomky vzpírám." To Keiko trochu vykolejilo, ale nehodlala si tím pokazit vítězné chvilky. "Ale jedno po druhém. Dnes jsem dokázala něco, o čem jsem si myslela, že je nad mé síly. Každá další záležitost se časem podá…"
"Jenže my toho času až tak moc mít nemůžeme. Nikdo neví, kdy Temná Dvojčata znovu udeří a vrhnou další světy do chaosu," přemítala nahlas Mikki
"Já vím, já vím," přikyvovala Keiko, "a právě proto ze sebe musíme vydat to nejlepší a hlavně… pozitivně myslet!" vyskočila radostně do vzduchu. "Tak by se k nám možná mohla vrátit i Jass. V což pevně věřím. Nepřetržitě. Od rána do večera!"
Zoey se rozesmála. Veselá nálada Keiko byla vážně neskutečně nakažlivá. "Měli bychom se vrátit na Alfeu. Tady je možná brzké odpoledne, ale na Magixu už bude po půlnoci."
"Bezva," povzdechla si Elisa, "To bude zase ranní vstávání následováno trýznivým vyučováním." Ačkoliv vyhlídky na nejbližší hodiny a dny nebyly nejsvětlejší, Elisa nepochybovala o tom, že i tak budou stát za to.
"Jasně, jsem unavená jako kotě." Ariana na potvrzení svých slov zazívala a následně zavelela kamarádkám k odchodu. "Použijeme zase můj způsob cestování, pokud jste pro."
Dívky souhlasně přikývly.
Princ Danny se chystal jít s nimi, ale jeho rodiče ho zadrželi. "Danieli, musíme tě tu ještě chvíli zdržet a o něčem si promluvit." Královna položila dlaň Dannymu na rameno a svým neoblomným pohledem netolerovala žádné námitky. Stejně tak i král, který ovšem zkoumavě těkal pohledem ze svého syna na Keiko, načež si povzdechl a pokynul Dannymu, aby ho následoval.
"Holky, odcestujte beze mě, tohle by mohlo trvat dlouho…" Druhou část věty pronesl tichým šepotem, aby ho zřejmě nezaslechla královna. Zamával jim na rozloučenou a odkráčel za rodiči. Mezitím se lid Hircanie rozcházel zpět do svých domovů, přičemž si cestou potřásali rukou s Keiko a ta jim přála jen to nejlepší.
"Tak můžeme. Už se nemůžu dočkat, až se svalím do postele a vůbec bych se nedivila, kdybych ráno zaspala," řekla unaveným hlasem, ale s úsměvem Cleo. Svou přítomností zacelila kruh, který je měl přenést na Alfeu. Dívky se chytly za ruce, zavřely oči a usilovně mysleli na akademii pro víly - jejich cílovou destinaci. Díky Arianiným kouzlům už cestovali tolikrát, že už je ani nemusela instruovat. To Arianu, vílu vesmíru, potěšilo a byla vděčná, že jí její kamarádky tak bezmezně důvěřují.
V dalším okamžiku šest víl zahalila tmavě modrá mlha, v níž poletovaly černé a zlaté třpytky vypadající jako hvězdy, s jejíž pomocí zmizely z Hircanie.

Pár hodin z noci uteklo jako voda a dívky se ráno mátožně vyloudaly z postelí, zamířily na bohatou snídani vlévající jim do žil energii přežít další den vyučování na Alfee. Parta se musela rozdělit, jelikož ne všechny měly stejný rozvrh hodin. Někoho čekaly lektvary, nauka o kouzelných tvorech, přeměňování či praktická magie. Každý předmět na akademii byl důležitý pro budoucnost víl, aby mohli uspět jako víly ochránkyně svých světů.
Proto i když Goldix měly plné ruce práce se svými vlastními záležitostmi, zlatými znameními a Temnými Dvojčaty, profesoři je vůbec nešetřili a zatěžovali je stejně jako ostatní. Na konci vyučování se dívky sešly na školním dvoře u vodní fontány, kde zamýšlely společně načerpat síly.
"Hromada úkolů… Co hromada… Celá hora úkolů! Nechápu, proč nás profesoři takhle mučí," postěžovala si Elisa ležící na jedné z laviček, obličej skrytý v dlaních. "Zvlášť Gimiekis se snad zbláznila… Do příští lekce si přečtete kapitoly pět až devět a z každé se naučíte jedno z vyjmenovaných kouzel. Perfektně!" Elisa napodobila hlas profesorky Gimiekis - byl opravdu věrohodný.
"Vůbec mi o tom nemluv. Vypadá to, že se přímo vyžívá v trýznění studentek. Zřejmě se jedná o její nejoblíbenější koníček," přidala se k Elise Zoey.
"Tak si pořád nestěžujte a radši se snažte na všem najít něco pozitivního," nabádala Keiko kamarádky, zatímco si pohrávala s tekoucí vodou. Už jen to ji dokázalo rozptýlit a starosti zahnat do koutu mysli.
"Keiko, od včerejška jsi neuvěřitelně optimistická. Nechceš mi prozradit fígl, jak jsi toho docílila?" vzala Keiko Mikki kolem ramen. "Daly ti živly nějakou životní moudrost?"
"Dalo by se to tak říct. Ale to je jenom mezi jimi a mnou," zakřenila se na vílu zvířat a ošplíchla ji trochou vody.
"Sakra, ať člověk přijde s čímkoliv, stejně neprozradíš, co se mezi tebou a živly událo. Máš neuvěřitelně silnou vůli. Asi umřeme zvědavostí, že jo, holky?" pronesla Ariana.
"Ale prosím tě," namítla Keiko a odmávla Arianu rukou, až se voda z fontány valila mimo vymezená místa. "Ovšem něco vám prozradit můžu. Něco, na co jsem přišla sama, když jsem byla se živly. Člověk musí brát život takový jaký je a svou vlastní silou z něj vyždímat to nejlepší. Nemračit se a mít veselou duši, s níž jen tak něco neotřese. Možná to vašim uším zní složitě, ale ve skutečnosti na tom opravdu nic není. Je jen třeba si uvědomit, že každý z nás tvoří svět takový, jaký je… A každý v něm má své místo, svou úlohu…"
"Velmi krásná slova, Keiko," ozvalo se u dívek. Přicházela k nim ředitelka Flora s rukama založenýma za zády a přátelským úsměvem. "Její slova byste si měli vzít k srdci. Jsem ráda, že setkání se živly proběhlo nad všechna očekávání výtečně. A teď," otočila se k nim zády a pokynula rukou, "následujte mě a připravte se na další lekci magie."
Cleo vykulila oči. "Cože? Další trénink?!"
Ředitelka Flora nejprve neodpověděla, takže dívky šly nakonec za ní. "Dnes se hlavně chceme zaměřit na Arianu a Keiko a jejich zbraně Světla."
Keiko i její kamarádky se zarazili nad Flořiným prohlášením. Zmateně se dívaly jedna na druhou. Flora postřehla, že se něco děje. "Je něco v nepořádku?"
"V podstatě jenom jedna věc," potvrdila Keiko a napůl provinile pokrčila rameny, "pouze Ariana disponuje zbraní Světla, já tu čest ještě nemám…"
Na tváři Flory se zračilo neskrývané překvapení a očima zkoumala obličej Keiko, jako by ji podezřívala, že si z ní utahuje. "Ale… přeci ses se živly udobřila a přijala je jako svou osudovou sílu… ba přímo jako rodinu! Jak je to možné?" Aniž by čekala na jakoukoliv odpověď, dala se znovu do kroku a víly na sebe nenechaly dlouho čekat. "Hádám, že to nebyla jediná záležitost, s níž si se odmítala smířit. Co dalšího by tě mohlo trápit?" Nejednalo se o otázku na Keiko, Flora spíše nahlas přemýšlela, aby si v hlavě nastolila aspoň malý pořádek.
Mezitím došli do lesoparku obklopující Alfeu ze všech stran a dívky postřehly, že tam ostatní Winx něco připravují. Z rukou jim vyzařovala magická síla, díky níž Winx přivolávaly nejrůznější pomůcky k tréninku. Hořící obruče, panáky ze všech možných materiálů a tak dále. Pomalu se to začínalo podobat jakési opičí dráze, již mladé víly absolvovaly na jedné z prvních hodin praktické magie.
Než se pustili do práce, Flora seznámila své přítelkyně s nemilým faktem, že Keiko ještě neovládla umění zlatého znamení. To bylo i pro ně značným překvapením.
"Tak nějak jsme měli za to, že tě tíží jen odpovědnost za živly, ale evidentně to není všechno," podotkla zadumaně Daphne. "No, pokud se tím teď budeš trápit, nic se tím nevyřeší."
Keiko se usmála. Vážně byla jako vyměněná, její náladu jí nedokázalo zkazit zhola nic. "Moje řeč!"
"Takže se pustíme do dnešní lekce," uzavřela prozatím téma zlatých znamení Bloom a tleskla rukama. "Zaměříme se hlavně na obtížné situace, kdy se ocitáte pod útokem nepřátel a samy musíte odpovědět, ne se jenom bránit. V tomto ohledu je velice důležitá skupinová spolupráce."
Ariana s holkami na nic nečekaly a bez pobízení se proměnily do vílích podob, v nichž se hned cítily silnější - jejich žilami proudila kouzelná síla.
Bloom přistoupila ke své svěřenkyni. "V tomto cvičení zapojíme i tvou zbraň. Musíš se s ní naučit zacházet a vyvolat na povrch její skutečný potenciál, Ariano." Bloomin vážný výraz dával najevo, jak moc je Arianina úloha důležitá. Víla vesmíru přikývla, a aniž by tušila jak, přivolala k sobě zbraň Světla v podobě gymnastické stuhy. Párkrát s ní mávla ve vzduchu a povšimla si, že už to není tak těžké jako napoprvé. Stuha z jemné látky se vábivě vlnila a zanechávala za sebou stopu zářivého prachu.
"Výborně," pochválila ji Bloom. "Tak žádné další zdržování a do akce, děvčata!"
Víly se na její povel vznesly do vzduchu jako jeden muž a letem zamířily k provizornímu hřišti sestavenému tak, aby je vystavil náležité zkoušce. Najednou k nim z jedné strany zamířily postavy zahalené v černých stínech, namířily k vílám ruce, z nichž začaly blesku rychle tryskat magické střely.
Ariana se nebojácně k postavám přiblížila, pozvedla ruku s hůlkou do vzduchu, udělala piruetu a stuhu namířila na nebezpečí, jež stínové postavy představovaly. Ariana jednala instinktivně, jako by svou stuhu používala od nepaměti. Její zbraň se obmotala kolem nepřátel a rozzářila se jasným světlem, pod jehož intenzitou se postavy vypařily jako pára nad hrncem.
Na druhé straně se na dívky sápaly obživlé liány obsypané trním a útočily stejně přímočaře jako stíny - snažily se popadnout víly do svých spárů, ale ty se bránily pomocí magických štítů a tím poskytly Keiko šanci, jak liány vrátit zpět k normálu.
"Náruč Země!" zvolala s napřaženýma rukama sálající smaragdovou září. Liány a další šlahouny se obtočily opět kolem kmenů stromů, kam patřily a člověka by ani nenapadlo, jak dokázaly být nebezpečné.
Takto pokračoval trénink dál. Víly zlepšovaly své schopnosti a posouvaly je o několik příček výš. Tak vysoko, kde by se jich i Rosalinn a Severina mohly zaleknout.

I na Rudé Fontáně byly tréninky v plném proudu a většina zdejších studentů nezahálela ani ve volném času. Přeci jen jejich snem je stát se hrdiny a chránit ty, kteří to potřebují.
I Gray, Zefir a ostatní z jejich party trénovali, co jim síly stačili. Jen pomyšlení na hrozbu představující Temná Dvojčata a víly stojících proti nim… to byla vzpruha, díky níž zvládli nacvičování boje až do pozdních hodin.
Ale Danny se zdál být něčím vyvedený z míry. Skoro vůbec se nedokázal na nic soustředit, zbraně v jeho ruce působily nejistě, a když se pustil do kontaktního souboje s jedním z dalších Specialistů, pokaždé ho bez problémů složili na zem - jako pytel brambor. A Danny se beze slov zvedl, v očích prázdný pohled.
"Danny, co je to s tebou?! Ploužíš se tu jako mátoha. Jako bys byl duchem někde jinde!" spílal svému spolubydlícímu Seth, jenže Danny nezareagoval ani v nejmenším. Seth mu urputně zamával rukou před obličejem, načež s ním pořádně zatřásl. To zabralo a Danny zaostřil pohled. "Probuď se, Danny!"
"… Co?" hlesl Danny, zatímco se k nim přidali ostatní Specialisté.
"Děje se něco, že jsi tu jak tělo bez duše?" zeptal se starostlivě Elliot, pak se poopravil. "Určitě se něco děje, protože obyčejně sršíš při tréninku elánem…"
Ryou horlivě přikyvoval. "Nám se můžeš svěřit."
Danny si povzdechl a s tím se usadil u paty stromu. Zahleděl se na pozdně odpolední červánkové nebe. "Vezmu tě za slovo, Ryou… Rodiče mi domluvili námluvy s princeznou s království Aurelion, aniž by se o tom se mnou předem poradili! Copak žijeme ve středověku?! Ať jsem měl jakékoliv námitky, matka byla neoblomná. Víte proč?"
Danny na odezvu nečekal. "Jelikož už všichni považují zásnuby a vše kolem toho za jasnou věc!" V jeho hlase byla slyšet zloba smíšená s bolestí. "A já netuším, co dál…"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stella stella | 6. června 2015 v 17:14 | Reagovat

tak se těším na pokráčko. Naprosto úžasné ale myslím že povinná svatba dopadne jinak :3

2 Mia Mia | 6. června 2015 v 21:41 | Reagovat

Super, už se těším na další díl. ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama