XXI. V boji proti Temnotě - část první

4. července 2016 v 14:19 | Keiko |  Příběh Goldix Club






Winx se postavily do řady před valící se temnotu s rukama pozvednutýma vysoko ve vzduchu. Společně silnými hlasy zvolaly kouzlo a z jejich prstů se začalo zvedat sedm barevných závojů, které se spojily a vytvořily tak duhovou bariéru. Ta se rozepjala podél celé délky temné masy požírající vše, co jí přišlo do cesty. Vše nebohé spolkla v černotě, z níž existovala jen malá šance na návrat. Kouzelná bariéra Winx a královny Daphne zakryla temnotu svou září a zastavila její posun vpřed. Netrénovanému a nezkušenému oku to vypadalo jednoduše, ale na chvíle úlevy ještě nebyl čas. Když se člověk na magickou stěnu podíval pozorněji, všiml si, jak urputně bojuje, aby nebezpečnou temnotu nepustila dál. Chvěla se, všelijak rozpínala, aby splnila svůj úkol, ke kterému byla stvořena.
Jasslyn se svými kamarádkami stála opodál a vše nevěřícně sledovala. Před malou chvílí někde hluboko v sobě sebrala odvahu a nechala jednu svou paži zmizet v temnotě. Díky Keiko a ostatním z toho vyvázla bez zranění, jen se jí do ruky ještě úplně nevrátil cit. Ocitnout se uvnitř té černoty bylo, jako kdybyste přišli o část svého já, které by se nakonec vytratilo úplně.
"Zasáhli jsme jen tak tak," dovolila si vydechnout Bloom, načež si hřbetem ruky otřela pot z čela. "Jen o minutu později a to, co by nastalo, bych nepřála nikomu vidět, natož zažít."
"Taky je štěstí, že naše bariéra dokáže zastavit téměř cokoliv. Vždyť se jedná o naše vlastní originální Winx kouzlo, jehož síla nemá obdoby," podotkla zadýchaně Stella a s ostatními se obrátila k mladým vílám.
Kdyby nebyla situace tak vážná, Elisa by se snad roztleskala, ale momentálně se k tomu neodvážila. Jen pronesla slova obdivu. "Páni, to bylo… To je něco naprosto úžasnýho! Podívejte se na ten duhový závoj! Sahá až do dáli a zachránil Magix. Naprosto úchvatný…"
"Eliso," zarazila vílu Pixies ředitelka Flora se zavřenýma očima a pažemi založenými na prsou. Když jim po krátkém tichu věnovala pohled, dal by se považovat za skoro děsivý. Děsivější než zlo, které se za jejími zády snažilo prorazit si cestu skrz bariéru. "A i vy ostatní… Co vás to napadlo?! Jednat takto bezhlavě a na vlastní pěst bylo nesmírně zbrklé a nezodpovědné! Sami dobře víte, že ještě nemáte dost sil na to, postavit se moci Temných Dvojčat! Obzvlášť teď, když mají ve spárech Ephraimovy vědomosti, byste i vy mohli mít trochu rozumu!"
Kdyby Floře na rameno nepoklepala Aisha, pravděpodobně by v kárání pokračovala dál. Bylo vidět, že by chtěla vyslovit ještě spoustu věcí, ale dokázala tu tendenci v sobě potlačit. Zhluboka se nadechla. Neměla v plánu jim dávat takovou lekci. Ale jakmile se dozvěděla, že míří k temnotě šířící se jako vlna tsunami, probudil se v ní takový strach, jaký už dlouhá léta nezažila. Její studentky byly v ohrožení života a ona za ně nesla odpovědnost, dokud pobývaly na Magixu. Po celou dobu se v duchu modlila, aby byly v pořádku a tento střet obstály bez jakékoliv újmy. Samozřejmě i ostatní její přítelkyně se cítily stejně, a jakmile byly seznámeny se situací, nedokázaly sedět na místě a okamžitě se vydaly za svými svěřenkyněmi.
Ty se teď Winx nedokázaly podívat zpříma do očí a hypnotizovaly zem, která ještě nebyla poznamenaná zlem. Až pozdě si začínaly spílat za své jednání, ale co jim zbývalo, když se Jasslyn bez varování a bez rozmýšlení vrhla vpřed? Nemohli ji v tom nechat samotnou.
A to si teď víla mýtických bytostí plně uvědomovala. Kvůli ní a její nezodpovědnosti vystavila svoje kamarádky nebezpečí. Nevědomky zaťala ruce do pěstí, až se jí nehty zarývaly do kůže na dlaních. Ano, jednala bezhlavě, ale v mysli měla pořád trpící Arianu a nepochybovala o tom, že právě ta temnota s tím úzce souvisí.
Odhodlala se promluvit. "Prosím, jestli chcete někoho vinit, tak jedině mně. Bez rozmyslu jsem se vrhla do něčeho, co bylo nad mé síly a posléze i nad síly nás všech. Jsem připravena na následky, ať už by měly být jakékoliv."
"Ale Jasslyn, to že jsme se za tebou vydali, vzešlo z našeho svobodného rozhodnutí, ty za nic nemůžeš!" bránila kamarádku Cleo.
"Přiznejme si," přidala se do debaty Keiko, "že bychom Jasslyn nikdy nenechali napospas nebezpečí. Žádná z nás by jen tak nestála a jen se dívala, co se stane. Nemám pravdu?" Otočila se k ostatním a ti bez váhání přikyvovali. Jak víly, tak i Specialisté.
Daphne si povzdechla a lehce se pousmála. "Je vidět, že povaha víl se za ta léta vůbec nezměnila. Jsou ochotné se vrhnout nepřipravené do sebetěžšího boje, jen aby zachránily ty, na kterých jim tolik záleží." S touto poznámkou se obrátila ke své sestře a Winx. Sdělovala jim tím, že ony byly v jejich věku úplně stejné.
"Dobrá, dobrá. Pro dnešek to nechme takto, ale příště nejdřív myslete, a potom jednejte, buďte tak od té dobroty, ano?" pronesla už vlídnějším tónem Flora. Víly i kluci souhlasně řekli "Ano", s čímž se Flora spokojila a otočila se opět čelem k temnotě a světelné bariéře, které spolu neustále sváděli tichý boj. Zbylé shromáždění ji napodobilo.
"Tohle nevěstí vůbec nic dobrého. Rosalinn a Severina se pustily do ovládnutí Kroniky Sférického světa. A stále se nám je nedaří najít. A pokud pátrání bude i nadále neúspěšné, Kronika bude zcela v jejich moci. Noční můry všech lidí se stanou skutečností," nastiňovala temnou budoucnost Musa. Začínala mít opravdu strach o Magickou Dimenzi, její domov. S takovou hrozbou se nesetkali několik dekád.
"Prozatím by naše kouzlo mělo držet temnotu na místě. Nicméně je pravda, že musíme Dvojčata najít. Ale nejdřív ze všeho se musíme postarat o Arianu. Stav, ve kterém se nachází, jen potvrzuje naše domněnky." Poslední větu pronesla Stella skoro šeptem. Její svěřenkyně nevykazuje vůbec žádné známky nemoci. To, co prožívá, se dá popsat jako vnitřní rozpolcení.
"Ariana!" vzpomněla si na kamarádku Zoey. Vybavila si její výraz, když ji Elliot odnášel v náručí na Alfeu. "Co je s ní?! Bude v pořádku?"
"Abychom se o jejím stavu dozvěděli více, musíme se vrátit zpátky na akademii. Její bratr Zefir ví, o co se jedná a všichni bychom to měli slyšet. Ale obávám se, že Specialisté už se budou muset vrátit na Rudou Fontánu. Musíte ředitele spravit o všem, co se děje. O všem, co jste tady zažili," zaúkolovala je Tecna. "Budeme potřebovat veškerou pomoc.
Zbylí Specialisté se tak chystali na návrat. Rozloučili se s vílami a navzájem si slíbili, že se znovu uvidí, co nejdřív to půjde. Gray políbil Cleo na tvář a ta mu to oplatila, ale ani jeden z nich se nedokázal naplno usmát. To nedokázal nikdo z přítomných.
Shromáždění se pod rouškou noci rozdělilo na tři části, z nichž každá zamířila jiným směrem. Pixies se vrátily do své vesnice, ale na slavnost nepomyslela už ani jedna z nich. Specialisté zamířili severním směrem na svých vzdušných motorkách a společenství víl se vydalo na Alfeu, kde dnešní noc ještě zdaleka neskončí.

Ariana neležela na ošetřovně, jak si dívky myslely, ale spala v pokoji, který sdílela s Keiko od prvního dne na akademii. U její postele byly z obou stran umístěné židle, na nichž seděli Zefir a Elliot. Oba svírali jednu Arianinu ruku ve své a se zachmuřenými obličeji pozorovali dívku, kterou temnota zasáhla ze všech nejvíce. Po agónii, která u ní propukla na slavnosti ve vesnici Pixies nebylo ani památky a zdálo se, jako by Ariana jen pokojně spala. Jako by ten incident byl jen zlý sen. Kéžby..
"Proč není na ošetřovně? Tam by se o ni mohli postarat lépe, nemyslíte?" řekla polohlasně Jasslyn. Přišlo jí nepatřičné promlouvat nahlas. Atmosféra v místnosti byla dusivá
"Na ošetřovně není, jelikož jí tam nikdo nedokáže pomoci. U Ariany nepropukla žádná nemoc, kterou by mohli vyléčit bylinky nebo odvary. Není tomu tak, Zefire?" obrátila se s otázkou na Arianina bratra Bloom. Zároveň ho tím i skrytě poprosila, aby jim vypověděl vše, co ví.
Zefir tiše přikývl a počal shromážděným objasňovat, co se s vílou Vesmíru děje. "Moc, jakou Ariana disponuje, je jedna z největších, nejsilnějších jakou kdy světy spatřily. A vždycky platí, že velká moc s sebou také nese břímě velké zodpovědnosti… a obětí. V tomhle stavu, v němž se právě moje sestra nachází, se ocitne pokaždé, když je Vesmír v nerovnováze. Jednoduše řečeno, když se v něm děje něco nepřirozeného, má to dopad taky na Arianu. Trpí úplně stejně, možná ještě víc, jelikož ona je v porovnání s celou Magickou Dimenzí malá jako kapka vody v oceánu." Zefir se odmlčel a nechal svá slova naplno vyznít.
"Máme to chápat tak, že Ariana se z toho nedostane, dokud hrozba úplně nezmizí?" vznesla otázku Cleo, jež se zformovala v hlavách přítomných.
Zefir se nejprve neměl k odpovědi, ale nakonec s nejistotou v hlase opět promluvil. "Nevím. Pokud v sobě Ariana dokáže najít dostatek síly bojovat, dokáže žít i normálním životem, ačkoliv nerovnováha není zažehnána. A troufám si tvrdit, že by v sobě tu sílu mohla najít. Dobrou známkou je to, že už sebou nezmítá a nemá ve tváři vepsanou tak ukrutnou bolest. Věřím, že je na dobré cestě." Zefir si dovolil mít jiskřičku optimismu.
Chvíli panovalo ticho, všechen zrak se upíral na Arianu, a kdyby tu byl člověk, který by uměl číst myšlenky, slyšel by, jak se všude ozývají slova proseb, aby měl Zefir pravdu.
"Myslím, že bychom si všichni měli jít lehnout a načerpat trochu sil. Pokud tady budeme jen tak stát, tak stejně ničemu nepomůžeme." Flora pobídla své přítelkyně a studentky, aby se odebraly do svých ložnic a zkusily se trochu vyspat, i když to bylo za současných okolností nepravděpodobné.
I Zefir se zvedl k odchodu. Byť tu chtěl sebevíc zůstat, přišlo mu lepší nechat tady jen Elliota. Věděl, že jeho přítomnost u Ariany možná svede zázraky, takovou víru v něj měl.
Elliot zřejmě vycítil, na co Zefir myslí a tiše přikývl s malým úsměvem. "Rozumím."
"Nechávám svou malou sestřičku ve tvých rukou, protože ti věřím." S těmito slovy se Zefir otočil na podpatku a vykráčel z ložnice. Ještě předtím než se za ním zavřely dveře, však stejná slova adresoval i Keiko.
"Neměj strach, dohlédneme tu na ni," ujistila ho, načež věnovala jeden letmý pohled k Elliotovi a Arianě, než si vlezla do postele a snažila se usnout. Představovala si, že se jí to vůbec nezadaří, ale zřejmě ji dostila taková únava, že už nedokázala udržet oči otevřené.
I Elliotovi už začínala klesat víčka, ale chtěl se udržet bdělý, co nejdéle to šlo. Ale spánek ho čím dál víc lákal do svého náručí. Než se tak stalo, pohladil Arianu něžně po tváři a políbil ji na čelo. "Prosím, vrať se k nám, Ari… Vrať se ke mně."

Ariana otevřela oči, aby zjistila, že leží někde na bohem zapomenutém místě. Všude kolem ní byly v zemi pukliny a z některých se lenivě valil dým k nebi pokrytému těžkými olověnými mraky, které skrze sebe nehodlaly propustit ani nejtenčí sluneční paprsek. Nikde nebylo ani stopy po stromech, rostlinách, či vůbec po čemkoliv živém. Kromě Ariany.
A byla vůbec naživu. Sama sebe si prohlédla a sáhla si na hrudník, kde jí ještě stále bilo srdce. Ne, nebyla mrtvá, ale zároveň si uvědomovala, že tohle není realita. Zvedla se ze suché země a oprášila si oblečení od písku a prachu. Rozhlédla se kolem dokola, ale viděla jenom opuštěnou pustinu. Kam oko dohlédlo, byla jen zpustošená krajina. Nikde nezahlédla žádný záchytný bod, na který se mohla upnout. Byla tu dočista sama, bez kamarádek, bez Specialistů. Až později si všimla, že vzduchem se nenese žádný zvuk. Panovalo tu hrobové ticho a to se jí pranic nezamlouvalo.
Zkusila k sobě přivolat svou magickou sílu a značně se jí ulevilo, když postřehla, že jí ještě stále disponuje. V hlavě měla jen jednu možnost, jak se odtud dostat a to použít své schopnosti se přemisťovat jako mávnutím kouzelného proutku. Začala se plně soustředit na svou moc a usilovně myslela na Alfeu.
Náhle kolem sebe ucítila něčí přítomnost. Ale nebyla to přítomnost, z níž by skákala radostí ba právě naopak. Ani se nemusela dívat, aby věděla, že se ocitla v obklíčení přízraků temnoty. Po zádech jí přeběhl mráz. Konečně se odvážila otevřít oči a spatřila to, čeho se děsila nejvíc. Před ní se ve vzduchu vznášela jakási bytost neurčitých tvarů, jejíž tělo neustále vířilo a vypadalo, jako kdyby bylo stvořeno ze slizké melasy. Nezřetelné čtyři končetiny byly zakončeny ostrými pařáty. A v místech, kde si Ariana domyslela, že je obličej, ji propaloval pár temně rudých žhnoucích očí a šklebil se na ni hrůzostrašným šklebem. A nebyl tu zdaleka sám. Kolem Ariany se jich shluklo nejméně patnáct a kruh, jež jí obkličoval, se pomalu zmenšoval, jak se stvůry přibližovaly.
"Ne, nechte mě!" zvolala víla Vesmíru, aniž by doufala, že to bude mít nějaký účinek. Následně k sobě přivolala své síly a vykřikla kouzlo. "Saturnův prstenec!"
Ale ještě než stihla ze svých dlaní samotné kouzlo vyslat, stvůry se neohroženě vrhly vpřed a zasypaly svou oběť. Sápaly se po ní pařáty, až Arianě na kůži zůstávaly krvavé šrámy. Nedokázala zarazit křik, který se jí vydral z hrdla a slzy, jež jí stékaly po tváři. Jenom jejich letmý dotek způsoboval víle hotová muka. Měla pocit, jako kdyby se každou vteřinou měla rozpadnout, že jí ti netvoři rozsápají, až po ní nezbyde zhola nic. Její křik se rozléhal po celém prostranství.
Skoro se tomu chtěla poddat a nechat je, ať už si s ní dělají, co chtějí, jen aby to všechno skončilo. Hlavou jí probleskly vzpomínky z posledních týdnů a měsíců, které strávila se svými novými nejlepšími kamarádkami, Winx a hlavně Elliotem. Nikdy nedoufala, že najde tak skvělou partu lidí, kteří by se pro ni rozkrájeli. Byli tu pro ni, kdykoliv měla nějaké trable a za to byla neskonale vděčná. I přes bolest se dokázala pousmát.
A právě to byl zlomový okamžik. Nemůže tady zemřít! I když to není reálný svět, věděla, že pokud tady umře, umře i ve skutečnosti a to nechtěla dopustit. Chtěla tu být pro své přátele stejně, jako tu byli oni pro Arianu. To jí dodalo sílu to ještě nevzdávat a rvát se až do úplného konce.
Zadusila v sobě další křik a přes zaťaté zuby dokázala promluvit. "Nevím, jak vy… Ale… Mně připadá, že… Tady chybí hřejivé paprsky slunce… Sluneční erupce!" Ariana zvolala jedno ze svých nejsilnějších kouzel a ze středu jejího těla začalo vyzařovat oslepující světlo pulzující životem. A něco takového temné stvůry nesnesly. Pro změnu začaly křičet ony, chránily se pařáty a odskočily od Ariany několik metrů daleko. To už se jim sluneční paprsky začaly zařezávat do jejich slizkých těl a ozval se jekot, jaký člověk nemohl zaslechnout ani v těch nejživějších nočních můrách.
Po pár chvilkách nebylo po přízracích ani stopy, ale jejich připomínkou byl Arianin stav kůže. Místy byla rozsápaná až do masa a někde popálená, ale to víla Vesmíru nevnímala. Dokázala přemoct nepřátele, ačkoliv se už v duchu pomalu vzdávala.
"Abyste přemohli vílu Vesmíru, musíte přijít s něčím, co ji opravdu zlomí.."

Keiko se ráno probudila a okny dovnitř pokoje si pomalu nacházelo cestu ranní světlo. Nakonec musela uznat, že spánek opravdu potřebovala a dokázal jí dobít baterky. Ještě natažená v posteli se protáhla a hned na to z ní vstala. Ohlédla se k části ložnice její spolubydlící a to, co zahlédla, se jí vůbec nelíbilo.
Přeběhla těch pár metrů a zatřásla s Elliotem, který usnul s hlavou na posteli. "Elliote! Elliote, prober se!" Musela s ním pořádně zatřást, aby ho probudila.
"Co se děje?" pronesl ospalým hlasem a protřel si oči.
"Kde je Ariana?!"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 j j | 11. července 2016 v 12:20 | Reagovat

Skonci

2 Lea Fairix Club Lea Fairix Club | Web | 12. července 2016 v 13:57 | Reagovat

Pěkně píšeš. Podívejte se prosím na nový blog, o Winx clubu a mém vlastním clubu, Fairix clubu. Jeho adresa je my-pages.estranky.cz. předem děkuju.

3 Lea Lea | Web | 14. července 2016 v 20:36 | Reagovat

[2]: Tenhle blog už neplatí. Založila jsem si jiný, my-web-page.estranky.cz.

4 Ellie Ellie | 18. července 2016 v 14:56 | Reagovat

Hezké :-)

5 Nina Nina | 11. srpna 2016 v 16:35 | Reagovat

Nádhera. Piš dál jsem napnutá jako špagát. Jak to asi dopadne...

6 Ayaka Ayaka | 8. září 2016 v 19:38 | Reagovat

No...proč sem píšu komentář? Hlavně proto, že bych ti chtěla poděkovat (tento komentář se nebude vztahovat k přiběhu Goldix). Tohle už je dýl, ale zajímá mě jestli si pamatuješ kdy jsi přidala obrázek sebe jako sestru Gajeela z FT. Tehdy jsem se začala zajímat o anime. Po tom co jsem začala sledovat jsem si anime zamilovala a miluju doteď. Jsem ráda, že jsem tehdy přepla na tuhle stránku. :) Možná jsem ten komentář nemusela psát, ale to je jedno.... Arigato gozaimas

7 Endy Endy | 11. září 2016 v 16:15 | Reagovat

Ahoj, na tvém blogu už jsem nebyla skoro dva roky a nejen že pořád překrásně maluješ, ale i píšeš! Moje jméno byla dvě srdíčka,ale teď mi to nejde napsat, protože jsem na mobilu :D. Nevím, jestli si na mě někdo ještě pamatuje, ale to je jedno :D Kreslila jsi mi i vílu jménem Jasmine. Teď už bohužel nemám tolik času, abych si to všechno přečetla, skončila jsem u třetí kapitoly :D je super, že ses na blog nevykašlala! Určitě mě tu ještě uvidíš :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama